Ondříčkova plnokrevná hra podložená precizní technikou uchvátila bez rozdílu tureckého sultána, skladatele Johannese Brahmse i obávané hudební kritiky.

Ondříčkovo umění není bohužel zachycené na gramofonové desce, ale dobové zdroje svědčí o tom, že svou hudbou dokázal vyvolat opravdu silné emoce. Například v roce 1894 se při koncertu v Parmě baron Achille Paganini nezdržel pohnutí a během Ondříčkovy hry zvolal: "Poznávám smyčec svého otce!" Chopin s houslemi, jak se říkalo slavnému polskému umělci Henryku Wieniawskému, již v roce 1877 tehdy začínajícího Ondříčka za výkon na pódiu políbil.

Rakouský kritik ostrého pera Eduard Hanslick, který navíc Čechy neměl rád, opěvoval "svěží, čistý, sladký projev" Ondříčka mimo jiné po jeho přednesu Mendelssohnova houslového koncertu s Vídeňskými filharmoniky. A v roce 1883 sám velký Johannes Brahms prohlásil, že svůj houslový koncert (věnovaný mimochodem Josephu Joachimovi) uslyší v naprosté dokonalosti jenom od Ondříčka.

Tehdy, 2. prosince 1883, šestadvacetiletá vycházející hvězda premiérovala ve Vídni Houslový koncert a moll Antonína Dvořáka (dedikován také Joachimovi!). Bylo to jen několik týdnů po úspěšném pražském uvedení. Ondříček Dvořákovu hudbu vroucně miloval a ve světě se nejvíce proslavil právě interpretací tohoto díla. Mistrně ovšem ovládal veškerý klasický houslový repertoár - od skladeb Johanna Sebastiana Bacha přes klasicistní houslové sonáty až po nejslavnější koncerty světové literatury.

Genialita Františka Ondříčka zřejmě vyplynula z dlouholeté koncentrace hudebního nadání rodu. Dědeček i otec byli výteční houslisté i učitelé hudby a o muzikantské budoucnosti Františka, který se narodil 29. dubna 1857, i jeho sourozenců tak nebylo pochyb. Malý Ondříček houslovou hrou udivoval pražské publikum už od nejútlejšího věku. Byl typickým zázračným dítětem a též největším zdrojem příjmů jinak velmi chudé rodiny.

Na konzervatoř přišel v šestnácti letech a zařadil se hned do čtvrtého ročníku. Dostal se pod křídla vynikajícího pedagoga Antonína Bennewitze, který citlivě rozvíjel talent svého žáka a dokonce jej i finančně podporoval. V roce 1876 Ondříček školu absolvoval oduševnělým podáním Beethovenova koncertu. A díky mecenášovi Aloisi Olivovi mohl mladý houslista pokračovat ve studiu u známého profesora Lamberta Josepha Massarta v Paříži.

"Hle, to je můj druhý Wieniawski," představil Massart svého českého svěřence porotě, která Ondříčkovi udělila první cenu Národní konzervatoře (1879) a s ní i mistrovské housle. Ondříček poté působil dva roky jako sólista a koncertní mistr vyhlášeného Pasdeloupova orchestru zejména ve francouzských a belgických městech. V roce 1881 se oženil s členkou pražské opery Annou Hlaváčkovou a s plnou vervou se vrhl na dráhu sólisty.

Hrál v Praze, opět v Paříži, vzbudil pozornost v Londýně, kam později často zajížděl, především však dobyl svým uměním Vídeň, kde se také natrvalo usadil. Ondříčkovo "mistrovské sloučení velkolepé techniky s ušlechtilým slohem" brzy okouzlilo všechna hlavní evropská centra i Rusko. Dostalo se mu oficiálních poct a v roce 1888 byl jmenován komorním virtuózem vídeňského dvora. V sezoně 1895 až 1896 Ondříček uspořádal velkolepé turné po Severní Americe. Hudební svět mu ležel u nohou.

"Technika u dokonalého umělce je samozřejmostí a ne nějakou předností… Obdivovat jen techniku, toť příliš málo; ale tón, vniknutí do skladby a sloh vypěstovat, to je nejvyšším mým cílem i mé školy," říkával Ondříček. V novém století pokračoval v koncertní činnosti, ale také začal učit. Nejprve ve Vídni a od roku 1919 i v Praze, kde se stal profesorem Mistrovské školy pražské konzervatoře. Nelze opominout ani jeho kompoziční pokusy - řadu působivých houslových skladeb či smyčcový kvartet As dur.

František Ondříček zemřel v nedožitých 65 letech 12. dubna 1922. Smrt jej zastihla náhle ve vlaku na nádraží v Miláně, když chtěl se svou druhou ženou Ellou Stillerovou strávit Velikonoce u přátel v italské Lucce. Manželka jej přežila jen o tři týdny.