VYBERTE SI REGION

Uchvátily mě sály v Japonsku, říká mladá houslistka

Valašské Klobouky - Housle jsou pro mnohé vznešeným hudebním nástrojem. Vyloudit z nich krásnou melodii však stojí mnoho úsilí, trpělivosti a píle. Ktěm, kteří toto umění ovládají, patří i mladá houslistka z Valašských Klobouk Michaela Kovalčíková.

28.7.2008 1
SDÍLEJ:

Věnovat se plně houslím je krásné, ale náročné povolání.Foto: archív MK

Odříjna bude pokračovat ve studiu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Díky svému umu se dostala až do dalekého Japonska a další exotická pouť ji čeká.

Jaká byla vaše cesta k houslovému umění?

Unás hraje vlastně celá rodina. Mojí inspirací byla starší sestra, která se houslím začala věnovat jako první. Mladší brácha hraje nejenom na housle, ale také na klarinet. Zatím se hudbě nevěnuje profesionálně, ale vychutnává si ji jako koníčka. Dá se říci, že lásku k muzice jsme zdědili po tatínkovi. Onje sice amatér, ale dokáže zahrát na všechno možné.

Takže základ byl v rodině?

Určitě. To, že budeme chodit do hudebky, u nás vždycky patřilo k jakémusi základnímuvzdělání. Naši mi nechali volnou ruku v tom, jaký nástroj si vyberu. Tím, že sestra už na housle hrála, jsem nějak automaticky sáhla po nich. Začala jsem navštěvovat Základní uměleckou školu ve Slavičíně u paní učitelky Jaroslavy Staňkové. Byla skvělá ženská a výborná pedagožka. I onamávelký podíl na tom, že jsem u houslí už zůstala.

Myslíte si, že vlivem učitele může dítě najít lásku k hudbě a naopak?

Ano. Podlemneje naprosto stěžejní, na kohomádítě v začátcích štěstí či smůlu. Dobrý pedagogvámbude rádcem, kamarádem a naučí vás hudbu milovat. Špatnývámji velmi rychle zprotiví.

Housloví virtuosové mají ke svým nástrojům až citový vztah, nechávají si je pojistit na velké sumy… Na co hrajete vy?

Já jsem zdědila housle po sestře. Pocházejí z dílny brněnského houslaře Jana Husa Bursíka. Jsou v podstatě nové, loni jim bylo deset let. (Smích.)

Můžete čtenářům prozradit, kolik takový nástroj stojí?

Ty moje stály šedesát tisíc, a to je v porovnání s ostatními cenami houslí taková střední cesta.

Chtěla byste si zahrát na nějaký konkrétní kousek?

(Smích) Nojéje! Každý houslista by si chtěl zahrát na stradivárky nebo prostě na housle od starých italských mistrů. Do dnešních dnů jejich umění nikdo nedokázal trumfnout.

Čím to je?

To netuším. Ale vždycky byli nejlepší a už to taky tak zůstane.

Mají naši houslaři ve světě jméno?

Máme spoustu skvělých výrobců houslí a o spoustě se také po Evropě ví. Ale ve světě? To si nejsem jistá.

Pokud chce virtuos, který patří ke světové špičce, opravdu skvělý nástroj, na koho se obrátí?

Právě ti nejlepší z nejlepších sáhnou po houslích starých italských mistrů. Pokud si to mohou dovolit, mají velké štěstí, že mají vlastní. Pokud ne, mají možnost si takový skvost zapůjčit z hudebních fondů. Velcí mistři na nové nástroje nehrají. Protože čím starší housle, tím krásnější mají zvuk.

Které období vás nejvíce oslovuje?

Tak to je těžká otázka. Určitěmámmoc ráda klasicismus a ranější věci. Skladby z pozdějšího období jsou poznamenané spoustou konfliktů a válek, takže jsou takové těžší. Určitě si u nich člověk neodpočine.

Musíte si nějak více chránit ruce? Jsou třeba činnosti, na které nesmíte ani pomyslet?

My, houslisté, skoro vůbec nesportujeme. Jednak na sport není čas, a také by hrozilo nebezpečí, že bychom si třeba při míčových hrách polámali prsty.

Když jsem dělala rozhovor s jednou naší přední virtuoskou, tak ta mi říkala, že největší pohroma pro houslistu je sekačka na trávu. Ty jemné elektrické impulzy se přenášejí do prstů, a pak prý úplně rozhodí jemnou motoriku.

Tak přes sečení trávy je u nás naštěstí tatínek. Ale budu si to pamatovat. (Smích.)

Kam všude už vás housle zavedly?

Určitě musím zmínit Japonsko, kde jsem byla na turné s lidmi z celé střední Evropy. Byl to velký projekt a moc ráda na něj vzpomínám.

Co vás na zemi vycházejícího slunce nejvíc zaujalo?

Japonsko je nádherná země a poznat ho za několik dnů prostě nejde. Naprosto mne uchvátily koncertní sály. To je něco neuvěřitelného!

V čem jsou tak výjimečné?

Jsou to krásné, moderní, obrovské prostory. Moderní v tom smyslu, že jsou akusticky vyřešené téměř do dokonalosti. Dostměudivilo, že i v menších městech mají velmi kvalitní kulturní sály.

To vaše povídání o této vzdálené zemi ve mně vyvolává další otázku. Vanessa Mae sice není Japonkou, ale přece, líbí se vám propojení klasické hudby a elektrických houslí?

Asi jsem trošku konzervativní, alemámraději tradiční pojetí.

Když si chcete od vážné hudby odpočinout, jaký žánr si pustíte?

Mocráda poslouchám Jarka Nohavicu nebo Dana Bártu. Popové věci moc nemusím. Tihle dva mi úplně stačí. (Smích.)

Na co se těšíte v nejbližší době?

S kamarády z Valašských Klobouk a blízkého okolí jsme založili takový komorní soubor. Takže nás čeká spousta příjemné práce. Rádi bychom přinesli trochu kultury i lidem, kteří k ní nemají zas až tolik příležitostí. As tímto souborem také chystáme v příštím roce zájezd do Mexika. Tak snad všechno vyjde.

Autor: Silvie Pospíšilová

28.7.2008 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Před brněnskými strážníky ujížděl řidič, který předtím úmyslně zaparkoval na chodníku před ředitelstvím městské policie ve Štefánikově ulici a odmítal auto odstranit.

Rychle a zběsile v Brně. Provokoval strážníky, pak ujížděl i na červenou

Poslední rozloučení s bývalým politickým vězněm a skautským činovníkem Jiřím Navrátilem proběhlo 22. ledna v Praze.
16

Skauti a přátelé se rozloučili s Jiřím Navrátilem

Po útoku kormoránů tekla Ostravicí „krvavá voda"

Doslova masakr ryb způsobila obrovská hejna kormoránů v řece Ostravici v místech, kde se do této řeky vlévá Lučina. Uvedl to jednatel Českého rybářského svazu pro severní Moravu a Slezsko Přemysl Jaroň.

AKTUALIZOVÁNO

Dívenka, která vylétla ze sjezdovky, v nemocnici podlehla vážným zraněním

Dolní Morava – Teprve jedenáctiletá lyžařka se v sobotu 21. ledna dopoledne velmi těžce zranila ve skiareálu na Dolní Moravě. Přes veškerou lékařskou péči dívenka svým zraněním v nemocnici podlehla.

Ředitel psychiatrické nemocnice: Pacienti jsou na prvním místě. Nejsme vězení

Brno /ROZHOVOR/ – Asi šest tisíc lidí ročně podstoupí léčbu v psychiatrické nemocnici v brněnských Černovicích. Podle jejího ředitele Marka Radimského si na péči v ní stěžuje jen minimum z nich. „Personál se snaží pro pacienty dělat, co může. Kdyby na psychiatrii zaměstnanci pracovat nechtěli, už tu nejsou," míní.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies