Vaše nová deska je ve znamení zejména českých autorů 20. a 21. století…

Ano, tři ze skladeb jsou kompozice, které pro mě napsali Ilja Hurník, Luboš Sluka a Jiří Gemrot, další dvě, na CD ještě nenahrané, jsou od Miloslava Kabeláče a Milana Slavického. Ne náhodou jsem k nim jako kontrapunkt přiřadila Suitu pro harfu od anglického skladatele Benjamina Brittena, která se stala stěžejním dílem 20. století pro všechny světové harfisty. Chtěla jsem tím ukázat, jak kvalitně a dobře naši současní autoři psali a píší pro harfu mohou se tudíž suverénně řadit mezi světovou skladatelskou špičku.

Jaké to je, když autoři píší skladby přímo pro vás? Zasahujete jim nějak do práce, přinášíte vlastní nápady?

Bývá to tak, že když mi hotovou skladbu předají, vyjádřím k ní své technické připomínky. Jsou většinou případným změnám otevření, protože sami harfisté nejsou byli by jednoduše sami proti sobě, aby trvali na něčem, co nevyzní tak dobře, jak si představovali. Zároveň ale sami předkládají své argumenty a říkají, co by chtěli nechat zachováno. Nemohou interpretovi ustoupit úplně ve všem…

A přicházejí oni za vámi, nebo je oslovujete vy sama?

Jak kdy. Zrovna na Jirkovi Gemrotovi jsme doslova loudili, aby nějakou věc napsal. On se pořád bránil, říkal já té harfě nerozumím, já se toho nástroje trochu obávám! A napsal trio pro mě a mé dlouholeté hudební partnery, hobojistu Viléma Veverku a klavíristu Martina Kasíka. Musím říct, že se mu to povedlo, takže jsem byla potěšená. Jiří Gemrot byl navíc i hudebním režisérem této nahrávky, čehož si nesmírně vážím, protože je úžasný, patří k nejvyhledávanějším hudebním režisérům u nás. Pracovat s ním je prostě radost.

Harfu se tedy snažíte ukazovat z různých úhlů pohledů, v repertoáru máte samozřejmě jak klasiku, tak i modernu. Především je ale třeba si uvědomit, že hrajete na harfu 21. století.

Určitě. Teď to říkám sama proti sobě, protože nerada slyším, že harfa je jenom takový éterický nástroj, ale i když na ni hrajete moderními technikami a třeba i agresivněji, stejně pořád tím jemnějším nástrojem zůstává. Nemá cenu proti tomu nějakým způsobem bojovat, tak to prostě je. To ale neznamená, že by měla být stranou širšího posluchačského zájmu. I proto jsem na novou desku vybrala kompozice, u nichž jsem přesvědčená, že jsou i pro lidi, kteří s vážnou hudbou nemají velké zkušenosti. Nejedná se přitom o žádnou experimentální skrumáž zvuků a pazvuků. Teď to opět říkám nadneseně, protože hraju i ultra moderní muziku, ale o skladby, které jsou svou strukturou klasické (sonátová forma, francouzská suita), ovšem obsahově modernější. Také byly psány pro nástroj, který je současný a na který jak už zaznělo hraju.

Právě, jak se z vašeho pohledu harfa v běhu času proměňuje?

Technicky a vývojově nástroj dospěl do určité dokonalosti až ve 21. století. Teď by mně samozřejmě mnozí, kteří říkají, že tomu tak bylo už koncem 20. století, oponovali… Každopádně to, jak se jednotlivé díly harfy vyrábějí na počítačově řízených strojích, jak se lepí její rezonanční desky, je velká věda. Technika vlastně tomu nástroji pomohla, aby byl zvučný, znělý, aby se tolik nerozlaďoval, aby prostě vydržel mnohem víc než dříve. Už tedy neplatí ono „mrtvé milenky cit, zborcené harfy tón", jak napsal náš klasik… Takže proto je mi to blízké. Barokní hudbu mám moc ráda, nicméně hraju ji na moderní nástroj, tudíž rozhodně nepatřím k dobovým interpretům. Ani si na to nechci hrát. To je úplně jiné odvětví.

Ještě se vraťme k hostům, které jste si k nahrávání CD přizvala tedy kromě již zmíněných, hobojisty Viléma Veverky a klavíristy Martina Kasíka.

Ve dvou skladbách (od Hurníka a Kabeláče) je mi partnerkou Američanka Carol Wincenc, vysoce ceněná profesorka flétny na Juilliard School. Už před lety jsme si padly do oka na jednom americkém hudebním festivalu, kde nás dali dohromady pořadatelé. A od té doby jsme spolu hrály už několikrát. Je naprosto skvělá, stejně jako hudební režisér Jakub Hadraba, který je tím, co ho jakoby nevidíte, ale výsledek je pak nádherný. Člověk by o své vlastní nahrávce neměl zrovna říkat, jaká je báječná, ale co se týká zvuku, jsem s ním nesmírně spokojená. A ve stejných superlativech chci mluvit o Petru Kurečkovi, který mě do CD fotil vymyslel mu hezký obal, na němž není přímo harfa, ale jen struny, na které hraju. Módní návrhářka Petra Kociánová mi zase zapůjčila své róby. Všechno je propojené, aby to do sebe zaklaplo nejenom tedy hudba, ale i vizuální stránka věci.

Desku jste pokřtila koncem listopadu velmi netradičně, totiž v rámci módní přehlídky návrhářky Petry Kociánové ve Dvoraně pražského Rudolfina. Jaké další plány s ní máte?

Část CD budu hrát například na dubnovém koncertě pro Český spolek pro komorní hudbu České filharmonie… Vlastně na veškerém mém sólovém hraní uvedu některou z nově nahraných skladeb. Co se ale týče nejbližších koncertů 15. prosince vystoupím v Senátu s komorním orchestrem Quatro a s dirigentem Markem Štilcem a 16. prosince se sopranistkou Evou Garajovou v kostele sv. Vavřince. V lednu budu hrát na festivalu Václava Hudečka Slavnosti hudby, pak letím na měsíc do Ameriky, do Los Angeles. Až se vrátím, čeká mě zmiňovaný koncert pro Český spolek, který se uskuteční ve velkém sále Rudolfina. A na konci dubna mám v plánu další velkou událost koncert se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou pro FOK. Takže vystoupení je spousta a na každé z nich se moc těším.