VYBERTE SI REGION

Igor Timko: Nikdy jsme se netajili tím, že je naše hudba o emocích

Praha /ROZHOVOR/ – Se dvěma dárky přišla v předvánočním čase k posluchačům slovenská kapela No Name. Její lídr, zpěvák Igor Timko proto neváhal a jal se je představit i u nás. „Považuju za podstatné udržovat s novináři, jak se slovenskými, tak s českými, osobní kontakt. Vzájemné vztahy jsou pak na jiné úrovni. Jsou skupiny, které si nechají raději zatelefonovat do studia, aby neztrácely čas, ale to není nic pro nás," říká sympaťák Igor Timko.

22.12.2012
SDÍLEJ:

Se dvěma dárky přišla v předvánočním čase k posluchačům slovenská kapela No Name a její lídr, zpěvák Igor Timko: Prvním dárkem je DVD se záznamem vašeho loňského koncertu v košické Steel Areně, druhým pak dvojalbum nazvané Love Songs.Foto: Deník/Martin Divíšek

Frontman slovenské kapely No Name v rozhovoru o dvou hudebních novinkách, štěstí, zamilovanosti, dětech a o práci…

Prvním dárkem je DVD se záznamem vašeho loňského koncertu v košické Steel Areně, druhým pak dvojalbum nazvané Love Songs, které zahrnuje dvaatřicet zamilovaných písní z vašich řadových desek…

Ano, a z obou máme velkou radost. Když začnu tím DVD, těším se z něj o to víc, že vzniklo doma, na Slovensku. Do té doby jsme dvě DVD natočili u vás. Možná i díky tomu si naši slovenští přátelé řekli – aha, No Name je asi dobrá kapela! A oslovili nás, že bychom měli poslední z pěti koncertů turné k Novému albumu „zachytit i na obraz". Samozřejmě jsme souhlasili. Nahrávka je speciální v tom, že se jejím koproducentem stala Slovenská televize, která z onoho košického koncertu přednostně odvysílala sedmdesátiminutový záznam, a ohlas na ni byl skvělý. Pro potřeby DVD jsme pak použili celé vystoupení, které trvá 104 minut. Důležité je také říct, že jsme na něm nepřetáčeli ani jednu notu, ani jeden hlas. Troufám si tedy tvrdit, že po těch letech, co jsme na scéně, jsme schopni hrát prakticky bez chyb. Na druhé straně – ono se to od nás trošku i očekává, takže nesmíme usnout na vavřínech.

Kompilace Love Songs – to je váš druhý dárek. Chtěli jste jím před Vánoci „brnknout" na strunu emocí?

Impuls na vydání tohoto CD vzešel od našeho vydavatele, tedy Universal Music. Přišlo nám to jako dobrý nápad, shromáždit do jednoho titulu jenom zamilované písně. Zvlášť proto, že mnozí lidé mají problém mluvit otevřeně o emocích, dokonce jsou takoví, kteří nikdy nikomu neřekli – miluji tě. A my jim v překonání této bariéry chceme pomoci. Nikdy jsme se netajili tím, že o emocích je naše hudba.

Mnozí si pod pojmem „love songs" představí čistě balady. O lásce, zamilovanosti ale přitom zpíváte i v rychlejších písních…

Dobrý postřeh… Emoce se nacházejí například i v písničkách Lekná, Ty a tvoja sestra, City – ta je zrovna o mé ženě. Stejně jako Cesta, ta je vlastně o nás dvou. Přetavil jsem do ní svůj mladomanželský tanec. Manželka totiž před naší svatbou řekla – zatancujeme si na cestu? No jasně, říkám! A díky němu pak byla píseň na světě: „uberám sa vlastnou cestou, uberám sa ako ženich za nevestou. Cítim kadiaľ ísť…". Když ji posloucháme, dokážeme se při ní stále dojmout.

Manželka je vám vůbec velkou inspirací. Jste spolu dlouho?

Máme dvě dětičky – šestiletého Kubíka a čtyřapůlletou Ivanku. Před narozením Kuby jsme spolu ještě čtyři roky chodili, takže dohromady jsme spolu deset let. A je to hezké, pořád si esemeskujeme, perfektně se doplňujeme. Zažíváme takové dvoukariérové manželství – ona je úspěšná paradontoložka, přednáší na Slovensku i v Čechách… U té příležitosti jsem si vzpomněl na jednu krásnou příhodu, která se nám stala v Praze. Zatímco manželka hovořila na festivalu stomatologů Pragodent, já jsem tentýž den vystupoval s kapelou pro jednu firmu v Technickém muzeu. A každý jsme byli ubytovaní jinde. Večer jsme si pak psali esemesku – ke komu jdeme? Takže doma jsme manželé a v Praze milenci. Zní to jako medový film, ale já žiju takový život. Prostě se máme rádi.

A děti si vás užijí, když jste i teď, v předvánočním čase, pořád na cestách?

Ono to tak vypadá, že jsme často pryč. Pravda je ale taková, že doma jsme od nedělního oběda do čtvrtečního večera nebo do pátečního rána. Víkendy holt trávíme na koncertech. Ale děti si na to už zvykly, ve dnech volna si nás užijí dost a dost. Koneckonců, teď si dáme pořádný několikadenní oddych, takže spolu budeme lyžovat, číst si pohádky, prostě trávit svátky v klidu a míru.

Působíte strašně pozitivně. Jde vám to vždycky?

Nemám důvod být negativní. Říká se, že člověk by měl být šťastný, když je milovaný a má práci. Já si myslím, že jsem milovaný, a práci taky mám. Takže pro mě je radost žít. Ale je třeba říct, že ta radost pramení i z toho, že se nám s No Name daří díky českému trhu. Málokterá slovenská kapela má v Česku takový úspěch.

Dokladem toho, že vás u nás máme rádi, je i pátý Slavík bez hranic, kterého jste nedávno dostali. Vlastně jste jediní jeho držitelé…

Někdy jsme měli vyšší počet hlasů, jindy menší, někdy se k nám přiblížila Kristína, někdy Meky Žbirka, ale nakonec jsme Slavíka zatím vždycky dostali my. A velmi nám to lichotí. Jen doufám, že to nezačíná být pro některé posluchače nuda… Myslím ale, a snad to nezní neskromně, že tu cenu máme zaslouženou, je jen logickým vyústěním naší práce. Slyšel jsem takovou hlášku, pokud se nepletu, tak pochází od Waltera, že není možné, aby člověk za svoji práci nedostal odměnu. Řekl bych, že na ní něco je…

Čemu váš úspěch přisuzujete?

Nedávno jsme měli v Bratislavě chat s posluchači a nějaký chlapec napsal: „Kluci, já jsem vás neměl rád, ale viděl jsem vás v Hradci nad Moravicí. Vaše komunikace s publikem, písničky, pódiová show – za posledního půlroku jsem byl na čtyřech vašich koncertech a jsem z nich furt hotový." Tento ohlas je důkazem toho, že se vyplatí hrát každý koncert na sto procent, odvést ten nejlepší výkon, aby posluchači odcházeli spokojeni. A když se nám nechce, tak si v šatně řekneme – pamatujeme si začátky, kdy jsme vydělali 3500 slovenských korun za měsíc? V tu chvíli nasadíme úsměv a jde se na jeviště. To jsou věci, na které by člověk pro udržení se ve stavu normálnosti neměl zapomínat.

Autor: Gabriela Kováříková

22.12.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies