VYBERTE SI REGION

Jan Burian: Island voní čistotou

Ústí nad Labem, Praha /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Slavný písničkář, cestovatel a spisovatel Jan Burian je autorem knihy Sága o cestě na Island a zakladatelem Klubu islandských fanatiků. Spolu s významným dokumentaristou Pavlem Kouteckým natočil hodinový film Islandská paměť, který vypráví o této atraktivní severní zemi z poněkud jiného úhlu, než jsme zvyklí. Jde o sondu do životního stylu a tradic Islanďanů. Tématem další Návštěvy Jana Buriana v ústeckém Café Max ve čtvrtek ve 20:00 proto bude Island. Vedle zajímavých zážitků z ledového ostrova se samozřejmě můžete těšit i na staré a nové písničky. Nenechejte si ujít tento výjimečný večer a včas si kupte vstupenky v předprodeji! Na koncertě Večírek rozpadlých dvojic v divadle Archa o den později v Praze zahraje pro změnu i písně s Jiřím Dědečkem, písničkářem, s nímž v letech 1972 - 1985 vystupoval. Publikum pobaví i duo z 2. CD kompletu, Jan Vodňanský a Petr Skoumal (1966 - 1981)…

26.1.2011
SDÍLEJ:

Jan Burian na svém milovaném IslanduFoto: www.burian.cz

Jane, pravidelně provázíte návštěvníky po Islandu, jako byste se té země nemohl nabažit. Co vás „nutí“ se vracet? Je to i duševní očista?
Islandu se nelze nabažit, máte pravdu. Kdybych tam nejezdil, stýskalo by se mi. Je to možná také tím, že Island je velmi přehledná země, je malá a všechno je tam dobře vidět. I ty geologické vrstvy jsou viditelnější než u nás, neroste tam moc stromů… Momentálně sleduji, jak Islanďané překonávají krizi, do které se víceméně ne vlastní vinou dostali. Nové podněty k návratu ke kořenům jejich tisícileté existence. Možná půjde o návrat k tradici, uvidíme…

Co vy sám můžete udělat pro Island (v duchu Kennedyho sloganu)?
Říkat o něm pravdu. Když občas pouštím vzdělaným Islanďanům dokument Islandská paměť, který jsme natočili s Pavlem Kouteckým, říkají: „Ano. Tak to je. Ale jak tohle můžete jako cizinci vědět?“ Zatímco povrchnější Islanďané říkají: „Ne, takhle Island nevypadá.“ Třeba může náš pohled pomoci těm prvním získat převahu nad druhými, snad… Bylo by to hezké…

Jan Burian na svém milovaném Islandu

Čím vám voní Island? A naučí člověka pokoře?
Island vás pokoře nenaučí, když na to nejste připraven a nechcete se nechat. Ale když se dobře díváte a čtete a mluvíte s těmi správnými lidmi, tak vás může velmi inspirovat při rovnání vašich hodnot… Čím voní? Doslova – vystoupíte na letišti v Keflavíku a když tam zrovna nějaký Čech nekouří, máte okamžitě pocit, že jste v kyslíkovém stanu. Voní čistotou…

Před cestou lidi „varujete“: „Island vás změní!“ Je to laskavé upozornění, či drsná pravda? Jak změnil vás?
Je to lákadlo. Hodně lidí chce, aby se změnili k lepšímu. Při určitém citlivém přístupu a vnímání se to může podařit. Vidíte věci jasněji…

Podobně jako Island, tuším, máte rád i Chile, že? V čem se ty země pro vás zásadně liší, co mají společného?
Možná nic. Možná jen sopky a zemětřesení. Možná se něco spojuje ve mně. Nevím.

Málokdo může říci, že to někde na 100 % zná, zvlášť nežije-li tam on a nežili jeho předkové. Dokáže vás Island stále překvapovat? A je to až dětský úžas? Či někdy zlost na sebe sama a la „Že mi to nedošlo dřív?!“
Samozřejmě. Je to stejné jako s Čechy. Jakmile vás přestanou překvapovat, tak jste mrtvej…

Je mýtus o Islandu, který byste rád vyvrátil?
Tradičně – Vikingové neměli helmy s rohama a nebyli tak násilní, jak se to o nich myslí. To se jen zkrátka zapisovalo tehdy, když se něco stalo. Když žili v klidu, neměli potřebu to nikomu sdělovat.

Kdo by asi neměl na Island jet? Člověk nemocný, bojácný nebo snob?
Snob určitě. I když i na Islandu je snobů dost. Vůbec si myslím, že by tam neměl jezdit každý. Hlavně ne lidé, kteří mají na vše předem hotový názor. Ti tam nic nepochopí…

Jan Burian na koncertě

Islandská hudba je levnější v Evropě, i v ČR, než tam. Přesto – přivezl jste si zajímavou muziku, která zatím není známá, ale doporučíte ji?
Hjaltalín: Sleepdrunk Seasons. Krásná deska…

Kdyby vám nabídli roli velvyslance Islandu v ČR, vzal byste to?
Nejsem diplomat, jsem písničkář, spisovatel, moderátor, průvodce. Dělal bych to špatně.

Co pro vás dnes bylo jinak, kdybyste nepotkal Jiřího Dědečka?
To nevím. Ale těch 11 let spolupráce byla docela tvrdá škola, kdy jsme se učili naše řemeslo, kritizovali si navzájem, co jsme vytvořili, a ujasňovali si názory a postoje na život v totalitním státě. Co by bylo, kdyby to nebylo, si neumím konkrétně představit…

Lze říci, že jste se po boku Jiřího „otrkal“? A bylo to vzájemné?
Asi ano, trkali jsme, jak jsme mohli. Taky jsme se naučili řídit – respektive přežívat za volantem. Myslím, že pro nás pro oba to byla odrazová doba k mnoha dalším projektům, ke kterým jsme museli postupně dozrát.

Přepadá vás někdy nostalgie?
Ani ne, ale vzpomínám na dobu, kdy nám bylo kolem třiceti, měli jsme hodně energie a drzosti. Šlo to jaksi samo sebou. S lety, jak kdysi pravil Ivan Vyskočil, ubývá energie a přibývá zkušeností. Až nakonec nebude energie ty zkušenosti využít…

Na co nejradši z vašich společných let vzpomínáte? A na co se teď těšíte do Archy?
Atmosféra narvaných sálů, kdy lidé nejen poslouchali, ale vlastně i odezírali z vaší hlavy. Každou narážku nebo i myšlenku považovali za hrdinství… Do Archy se nijak zvlášť netěším, nemám vzpomínkové večery rád. Spíš se těším, že možná uděláme radost některým lidem, pro které to je důležité. Já myslím spíš na nové album, které natáčíme. Snad to nevadí…

Obal alba Večírek rozpadlých dvojic

Umíte si představit po těch letech i společný projekt? Jste dnes každý jinde, mohlo by to být zpestření…
Představit si to umím, ale raději se s Jiřím Dědečkem potkávám ve společnosti sdružení Osamělých písničkářů nebo poslouchám jeho desky. Třeba se to za 20 let změní, ale teď zkrátka nemám čas se vracet, užívám si dobrodružství s novými projekty.

Nevěřím, že si přehráváním písniček z tehdejší doby v Arše vystačíte…
Nevěříte správně, určitě zahraju i něco nového.

Jak vám po tolika letech zní deska Večírek rozpadlých dvojic? Hráváte i z ní občas některou písničku?
Když jsem si ji teď před jejím vydáním poslechl, docela mě bavila. Ta atmosféra roku 1989 byla strhující a jsem rád, že se z ní trochu zachovalo. Možná z těch starých věcí občas něco hraju, ale můj stěžejní repertoár to určitě není.

V roce 1989 byl váš repertoár i povídání odvážné, i když doba již nazrávala. Souhlasíte?
Nevím. My jsme byli tenkrát už tak naštvaní na režim, že nám to bylo jedno. Prostě jsme hráli, co jsme chtěli, a nemysleli na nějaké hrdinství. Už jsme, podobně jako jiní lidé, prostě nemohli jinak.

A co může udělat zpěvák a autor písniček dnes, v této divně odvázané době, aby byl odvážný? Aby o něco šlo a mělo to význam?
Já myslím, že je dostatečná odvaha skládat a zpívat nezávisle na tom, jestli budu mít úspěch, peníze nebo co tomu řeknou lidi. Prostě tvořit svobodně podle sebe a ne na objednávku. Riskovat to, že se tím neuživím, že se to tak zvaně neprodá. Znám takových písničkářů řadu a jsou to ti lidé, kteří hájí oprávněnost našeho řemesla a dělají mu čest. Ti ostatní, co jen vyrábějí a sledují, co jim to vynese – ti, co podlehli diktátu hudebního průmyslu nebo jen obecného vkusu – mi připadají jako ubožáci. Ale naštěstí žijeme v době, kdy se za žádné písničky nezavírá do vězení. To mě nepřestává těšit.

Autor: Radek Strnad

26.1.2011
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

Technik z letounu s fotbalisty: Pád jsme nečekali, nikdo nekřičel

La Paz - Bolivijská vláda začala vyšetřovat podezření na nepravosti při udělení licence místní letecké společnosti LaMia, jejíž letoun minulý týden havaroval v Kolumbii s brazilskými fotbalisty. Příčinou neštěstí, při němž zemřelo 71 lidí, byl zřejmě nedostatek paliva. Informaci, že letadlo mělo udělat mezipřistání na dotankování, potvrdil dnes brazilské televizi Globo i přeživší technik Erwin Tumiri.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies