VYBERTE SI REGION

Jan Vodňanský: Kopání do otevřených dveří nás nikdy nebavilo

Praha /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Zatímco své šedesáté narozeniny oslavil spisovatel, herec, zpěvák a autor textů písní Jan Vodňanský ve velkém stylu v okruhu svých přátel v Mánesu, sedmdesátiny pojme pracovně. Přesně ve svůj narozeninový den – 19. června – odehraje v Činoherním klubu v Praze spolu se svým dlouholetým kolegou Petrem Skoumalem legendární pořad písní, básní a improvizací S úsměvem idiota, od jehož premiéry uplynulo dvaačtyřicet let. „V Činoherním klubu připomenu veřejnosti, že idioti oslavují svoje kulaté narozeniny prací,“ řekl s adekvátním úsměvem Vodňanský. V rozhovoru, který nám poskytl, vypráví nejen o svém bilančním CD Vzpoura kocourů…

18.6.2011
SDÍLEJ:

Jan VodňanskýFoto: archiv VLP

Vaše jubileum připomíná i kompilace s titulem Vzpoura kocourů, která vychází v Supraphonu. Mapuje vaši tvorbu od šedesátých let až dodnes a nabízí i písně dávno zapomenuté…

Slovu mapuje se bráním, protože naše tvorba s Petrem Skoumalem byla zmapována velmi důkladně. Naposled na 4CD Život a dílo, které vydal Supraphon před třemi lety ke Skoumalovým sedmdesátinám. Je ale pravda, že některé věci onomu zmapování ještě unikly – třeba právě písnička Vzpoura kocourů z roku 1970. Je kuriózní v tom, že se jedná o jeden jediný kankán, který jsme se Skoumalem za téměř padesát let naší tvorby složili. Jeho nahrávka se nedochovala, takže jsem ho znovu studiově natočil se zpěvačkou Hanou Navarovou z Divadla Sklep. Kompilace obsahuje i nejstarší nahrávky, které vznikly pro Československý rozhlas v roce 1964 a z nichž za největší kuriozitu považuji píseň Juice Blues v podání Evy Olmerové. Nebo také několik písní, které složil na mé texty Přemysl Rut. Některé z nich vyšly jenom na kazetě v roce 1990 pod názvem Zpívejte volové, takže už je vlastně taky nikdo nezná. S Přemyslem je zpívají Magda Šebestová a Světlana Nálepková a některé taky já. Takže je to určitě interpretačně pestré album.

Překvapil jste jím třeba i svého kolegu Petra Skoumala?

Určitě. Třeba tím, že složil písničky do inscenace klasické anglické hry Charleyova teta, o které nás požádalo v roce 1979 – kdy už jsme nesměli veřejně vystupovat s naším repertoárem – divadlo na Kladně. Na CD jsou dvě z nich. Jsem rád, že se mi jejich nahrávky podařilo vypátrat

V téhle chvíli jsou už archivy vyčerpány?

Nikomu to neříkejte, ale nejsou, ještě mám písniček na jedno takové CD. Jedná se o kuriozity, o kterých už vůbec nikdo nic neví. Pracovní název by třeba mohl být: Archivní vykopávky. Ale k tomu, aby vyšly, je potřeba splnit základní podmínku – totiž abych žil stále takovým spořádaným osobním životem a dožil se toho.

Po podpisu Charty 77, kdy byla vaše činnost omezena, jste se zaměřil na tvorbu pro děti. Jaká byla vaše cesta k nim?

Existuje rozšířený omyl, že jsem začal dělat pro děti v situaci, kdy jsem nesměl dělat pro dospělé. Se Skoumalem jsme se přitom seznámili právě díky tvorbě pro děti. Bylo to v roce 1962, kdy se o moje texty k písním – coby studenta strojařiny – začal zajímat básník Pavel Šrut. Tehdy mu vyšla první knížka v Československém spisovateli, což byla u tak mladého básníka docela sláva, a rozhlas ho požádal, aby pro něj napsal pohádky pro děti s písničkami. Souhlasil, u tehdejší paní dramaturgyně si ale vymínil, že on sám se chopí scénáře a texty k písním napíše jeden strojař. Díky rozhlasovým kontaktům Šrut objevil i Skoumala. Tou dobou byl na vojně v Armádním uměleckém souboru, ale už předtím zaujal hudbou pro brněnské divadlo X-62. Tím odstartovala naše spolupráce, která se postupně od písniček pro děti rozšířila k tvorbě pro dospělé. V roce 1964 jsme se představili v rámci textappealového pořadu v pražském klubu Luxor a záhy nás pozval Ivan Vyskočil do Mekky malých forem – do Reduty. V letech 1965/66 jsme tam uvedli náš první půlpořad, druhou půlku připravovala dvojice Ivan Kraus a Jiří Sýkora. Potom jsem šel na vojnu a po návratu 1967 jsem začal studovat filosofii. Za rok přijely tanky a rok nato, ve výbušné situaci jara 1969, jsme přišli s pořadem S úsměvem idiota.

K té době se vztahuje i píseň Maršálové, kterou jste napsal jako svou předtuchu…

Vysloveně. V létě roku 1968, kdy lidé věřili, že se poměry změní k lepšímu a že už se nic nestane, mě pořád budila představa plesu někde v Petrohradu. Viděl jsem osvětlená okna velkých paláců, tetelící se dívenky… a zároveň jsem slyšel hudbu. Bylo to pozoruhodné.

Stalo se vám něco podobného ještě později?

Už ne. Maršálové byli v tomto směru unikátní a společně s písní Jak mi dupou králíci se stali – řečeno v dnešní terminologii – našimi vlajkovými hity.

Po kterém z rodičů vám byl dán dar hry se slovy, kterou jste proslul?

Po mamince Marii, byla jednak hudebně založená, takže mi odmalička zpívala, a navíc měla svérázný smysl pro humor. Jako děvče z malého města, které se vdalo a žilo pro rodinu, však neměla ambice se prosazovat. O to víc pak ale prožívala naše představení v Činoheráku, byla téměř na každém.

Museli jste tam zažít napínavé chvíle.

To ano, před představením nám vždycky někdo z kamarádů přišel do šatny říct, že tentokrát už hrajeme naposled, že někde viděli na ministerstvu oběžník a tak dále. Mezi lidmi se ta informace šířila celých pět let, co jsme tam hráli, až nás v roce 1974 opravdu vyhnali. Možná i proto vždycky přišlo až o sto diváků víc, než dovolovala kapacita divadla. Byli i tací, říkám jim notorici, co museli být ne-li na každém, tak aspoň na každém druhém představení. Měli takovou fintu, kterou uplatňovali zejména v létě, že chodili jen na druhou půlku a bez vstupenky. Nikdo je už nekontroloval, protože se předpokládalo, že si přece byli o přestávce zakouřit…

Měli jste někdy strach, báli jste se?

To ne, přitom jsme věděli, že v publiku sedí agenti, kteří musejí o průběhu večera podat hlášení. Neměli se ale čeho chytit, nerozuměli tomu slovnímu ping-pongu mezi námi a diváky, té hře s jinotaji a mystifikacemi, takže obyčejně sepsali naprosto nesmyslné reference. Kvůli jednomu z udavačů mě pak v roce 1975 odvezli k docela dramatickému výslechu do Bartolomějské, který trval pět hodin a hned v jeho prvních pěti minutách na mě letěla rána pěstí staršího vyšetřovatele, v poslední chvíli zachycená mladším příslušníkem. Ten večer jsme měli hrát vyprodané představení Králíci pokusný, tehdy už v Divadle Atelier ve Spálené, ale protože ředitel Státního divadelního studia mezitím dostal o mém zadržení informaci, okamžitě je zakázal. Diváci se večer dozvěděli, že se nekoná z „technických důvodů“.

Když se ještě vrátím k té vaší hře se slovy – prý si je zapisujete, ať jste kdekoliv, aby byl nápad zaznamenán…

Třeba za tmy v biografu nebo uprostřed noci… Svůj sešitek mám vždy po ruce. Nápady do něj zapisuju nahodile na levou a pravou stranu, přičemž mezi nimi někdy vznikají krátká surrealistická spojení. Musím říct, že všechny zdaleka nezužitkuju, ale to ještě neznamená, že je vyhazuju. Ukládám si je do počítače, kde mám tisíce různých skic, a občas se k nim vracím. Třeba loni moje první skladatelka Hana Navarová přišla s tím, že jsme dostali od jisté agentury zadání složit písničky pro děti v rámci akce Ovoce do škol. Takže jsem v počítači „zalovil“, kde mám něco o ovoci, a bylo vystaráno. Jedna písnička nám ještě zbyla. Objeví se ale na novém CD pro děti s názvem Radost z bobulí, které nazpívá Magda Reifová z Kouzelné školky.

Co vám děti dávají?

Děti jsou obrovská radost a nepopsané listy. Když jdou na mé představení, učitelé jim řeknou, že to bude hezké a bude tam pán, který je v čítankách a má je rád. Nejsou mezi nimi ještě žádní snobíci, aby třeba tleskali, kdy se to má. Okamžitě tak poznáte, co se jim líbí víc a co míň, a to je hrozně milé. Teď mám jedno takové dítě doma, vnuka Šimona – jeho táta je můj syn Tomáš a maminka je Maďarka Andrea. Šimonovi jsou tři a něco a už si oblíbil písničku Dejte mi pastelku, nakreslím pejska. Tak se programově šetřím, abych se dožil toho, až půjde se školou na můj program a bude říkat – to je můj děda, ten šášula, co tam poskakuje s tím mikrofonem.

Šetříte se, ale plánů a aktivit máte přitom pořád hodně.

Spoustu, kromě představení pro děti základních škol Dejte mi pastelku, nakreslím pejska vyprávím středoškolákům v rámci besedního programu Ozvěn samizdatu o životě v disentu. A pro dospělé mám připravenu One Man Show s názvem Jak mi dupou králíci.

Vždycky jste se vyjadřoval k aktuálnímu politickému dění, máte ještě chuť komentovat to dnešní?

Ano, vyjadřoval, ale formou jinotajů a metafor. „Tepat nešvary“, jak se za režimu říkalo, nás s Petrem Skoumalem nikdy nelákalo. A teď, kdy se politická satira nepronásleduje a my nechceme „vykopávat otevřené dveře“, už vůbec ne. Politickou situaci samozřejmě sleduju, ale myslím si, že se nechtěný humor předváděný politiky samými nedá ničím překonat. Třeba kauza Kristýna Kočí – mladí divadelníci z Rubínu můžou její tajně pořízené nahrávky zrežírovat jako scénické čtení, ale překonat je vlastním dramatickým textem nejde.

Zamýšlel jste se nad tím, kdo by po vás s Petrem Skoumalem mohl štafetu autorských dvojic převzít?

To je taková křehká a nevyzpytatelná věc. Možná se ukáže, že tradice dvojic, která šla od Voskovce a Wericha přes Suchého a Šlitra třeba k nám a Burianovi s Dědečkem – na Slovensku k Lasicovi a Satinskému – tady někde končí. Spíš než dvojice dnes vyjadřuje určitý názor komunita, potažmo divadlo. A pro mě je takovým příslibem jakéhosi převzetí štafety divadlo Sklep, které je mi blízké, protože vyjadřuje své vztahy k současné kulturně-politické situaci v nadsázce, s použitím crazy nápadů, metafor. Není to tedy ono plošné tepání nešvarů. A to je to, co mě baví.

Autor: Gabriela Kováříková

18.6.2011
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies