Jak jste oslavila osmdesáté narozeniny?

Tož já mám pocit, že jsem to slavila už snad úplně všude. Ale já si na to moc nepotrpím. Normálně dál jezdíme s kapelú, však od začátku roku už jsme měli přes padesát koncertů. A je pravda, že na těch několika posledních mně organizátoři ten můj věk pořád připomínají.

Jaké jste dostala dárky?

Bylo jich hodně, některé mě opravdu dojaly. Třeba osmdesát růží. Od kapely Fleret jsem dostala hodinky, dál mezi dárky byla nějaká borovička, květiny…

Zvládáte koncertování pořád bez problémů, nebo už na sobě pozorujete únavu?

Ale to víte, že je to pro mě čím dál víc náročné. A teď v těch vedrech je to pro mě hlavně tělesná zátěž. Zkrátka už nejsem nejmladší a třeba jenom hodinové vystoupení mně dává dost zabrat.

A nepřimělo vás to trochu rekapitulovat?

To ne. I teď na koncertech k mému jubileu vystupujeme s Fleretem normálně s naším tradičním repertoárem. Takže hrajeme lidovou muziku, také nějaké novinky z posledního dvojcédéčka Až zavřu dvéři. To jsme pokřtili koncem července na koncertě v Zádveřicích při Rockové noci pod hvězdami. A křtilo se samozřejmě slivovicí!

S vizovickou skupinou Fleret vystupujete jako stálý host už patnáct let. Napřed jste se ale spolupráci s nimi bránila…

To je pravda, původně se mně do toho vůbec nechtělo. Nevěděla jsem, do čeho lezu. (smích) Kapelník Zdeněk Hrachový do mě nakonec tak dlouho hučal, až jsem povolila a řekla si, že jednu písničku na nové cédéčko s něma natočit zkusím. Tehdy k přemlouvání využili i kamaráda herce Lubora Tokoše.

A nakonec už spolu koncertujete patnáct let…

No ba, letí to. Podívejte, já si nic dopředu neplánuju a beru všecko tak, jak to život dá. A s Fleretem je to velice pěkná a inspirativní spolupráce. Takže jestli vydržím, budu s nimi ráda dál vystupovat. Moje maminka umřela před pěti roky v nedožitých devadesáti devíti letech, takže by toho mohlo být ještě hodně před náma. Já bych si přála vydržet aspoň do devadesáti!

Jak vás muzikanti z kapely berou?

Tož rozumíme si. Hned jsme si začali tykat. Řekla jsem jim, ať mně říkají Jarmilo, ne paní Šuláková. A dnes už jsme vlastně taková rodina. Vždyť všeci ti ogaři by mohli být moji synové nebo vnuci, takže já jsem taková jejich babička. I když na to, abychom se vídali i mimo koncerty, není moc čas. Bydlíme každý jinde, oni sú rozstrkaní po Zlíně, Vizovicách, Malenovicích, Přerově.

Těší vás, že na vaše koncerty chodí i tolik mladých lidí?

Tak to mě těší moc! Poznávám, že mladí mají o lidovou muziku opravdu zájem. A mě mají taky rádi, a dávají mně to i najevo. Asi když vidí, kolik mám v těch svých letech ještě temperamentu, jak válím, když stojím na scéně, tak je jim to divné. Ale já jsem na to tak zvyklá celá léta, takže pro mě je to normálka.

K vaší oblibě mezi mladými lidmi vám určitě pomohlo i spojení právě s Fleretem…

To určitě. Úpravy Fleretu jsou dobré a citlivé, písně to nijak nepoškozuje. Takže to od nich berou i moji vrstevníci. Mají hlavně radost, že to nabízíme mládeži po jejich.

Jakou muziku kromě lidové ráda posloucháte?

Pětatřicet roků jsem dělala prodavačku v Supraphonu, takže přes moje uši prošlo všechno i bez konzervatoře. Mám ráda i klasickou vážnou hudbu, starý jazz, Ellu Fitzgeraldovou, Edith Piaf, francouzské šansoniéry.

Je nějaký hudební žánr, který nemáte ráda?

Ale tak nemusím dechovku, nebo ty moderní divočiny. To dělá právě ten můj vnuk. Hraje na klávesy v kapele, která produkuje ten hard-rock. Nelíbí se mně, že se to furt opakuje. Texty jsou většinou všecky v angličtině, a když už je to česky, mele sa to furt dokola.

Od koho jste získala vztah k hudbě?

Od rodičů. Maminka hrávala ochotnické divadlo, zpívala v operetě, tatínek byl muzikant, hrál na saxofon, harmoniku, trubku, měl i svoji taneční kapelu. Vyrůstala jsem v tom odmalička, takže jsem už jako děcko zpívala ve školním sboru. A dál v tom pokračuje teď i moje dcera, která učí na Vsetíně na škole hudební výchovu. A jde to ještě dál, protože ona má dva ogary a jeden z nich je klávesista, výborný muzikant.

Jste pořád plná energie a dobré nálady. Jak dobíjíte baterky?

Na jevišti. Tam mám nepopsatelnou energii. Muzika je pro mě největším lékem. Ale nemyslete si, já sa nezastavím ani jinak! Kromě Fleretu totiž ještě sem tam poskakuju s cimbálovkama. Takže přijedu domů z koncertů a zůstanu třeba jenom tři dny. Musím si uvařit, nakoupit, třikrát denně chodím venčit svoji jezevčici Júlinku. Tu mám už dvanáct roků a vlastně díky ní se taky udržuju v kondici. Na Vsetíně to mám totiž do bytu jednadvacet schodů! A málem bych zapomněla, taky se musím postarat o kroje. Takže peru kroje, suším kroje, žehlím kroje…

Kolik jich vlastně máte?

Nevím to přesně, ale několik. Jenže už to není tak, jak to má být. Fěrtoch je delší než sukně, kordula už je taky celá zašlá.

Jak dlouho vám trvá, než kroj oblečete?

Asi půl hodiny. To víte, už mně to jde čím dál pomaleji.

Vyučila jste se jako švadlena. Ušijete si ještě občas něco?

Ale kdeže! Vždyť já už si teď nemůžu ani zkrátit fěrtoch, protože bych si na to musela všechno sama připravit. Musela bych rozdělat mašinu a ještě plno dalších úkonů, při kterých bych potřebovala od někoho pomoct. Takže to už nejde.

Jak jste zareagovala, když vás před několika lety pasovali na Královnu matku Valašského království?

Tož je to recese, to sa ani jinak nedá brát. Přišla jsem k tomu jak slepá k houslím a do poslední chvíle jsem to nebrala vážně. Ale nemyslete si, nemám z toho nic, všecko je to zadarmíčko. (smích)