Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jeviště, mikrofon, lidi, co přijdou, to je velká droga, říká Vojta K.Tomáško

Loket -  Na toulkách po okolí Lokte, s kytarou na zádech ve vlaku nebo v autobuse, na pódiu, kde svými písničkami rozdává radost i nutí k zamyšlení. Tam všude se s ním můžete potkat. Vzrůstem sice malý, ale v muzikantském světě pojem, takový velký malý muž v loketském vydání. Vojta Kiďák Tomáško.

21.9.2016
SDÍLEJ:

Vojta Kiďák Tomáško zpívá a hraje lidem už více jak padesát let.Foto: archiv V.K.Tomáška

Příští rok oslaví kulatiny. Jaké budou oslavy, jak bilancuje, jaké jsou jeho lásky a na co rád vzpomíná a co dál, pověsí kytaru na hřebík a bude odpočívat? O tom všem jsme si povídali v příjemném prostředí hospůdky U Gardnera v Lokti.

Loket je vaše srdeční záležitost. Vy ale nejste loketský rodák?
Já jsem Tepličák. Táta byl stavař, zedník, takže jsme se pořád stěhovali tam, kde dostal práci. Nakonec jsme zakotvili v Lokti a od roku 1952 jsme tady. Tohle město miluji. Mám tady hodně kamarádů a přátel, s kterými jsem chodil do školy nebo sportoval a také jezdil na své první toulky přírodou. Okolí Lokte je úžasné. Řeka Ohře mě uchvátila, lesy a potoky, Svatošské skály, Moučné pytle, Krudum…, mám to tady prochozené.

Jak dlouho vlastně zpíváte?
Dalo by se říct, že tak ve svých 14 letech jsem začal koketovat s kytarou. Tu mi pan učitel Marian Husák, úžasný člověk, půjčil a naučil mě první akordy. První veřejné hraní, nepočítám-li brnkání u ohňů, bylo na internátě. Já jsem dělal chemickou školu, měli jsme internát v Břežánkách u Mostu. Tam jsme založili bigbeatovou kapelu Zkumavky. A první vystoupení bylo na čajích v břežánecké v hospodě. Hráli jsme hlavně věci naposlouchané z rádia Luxenburg. Vlastní písně jsem začal tvořit později, tak v 16 letech. Byly to romanticko-naivní a hloupoučké písničky hlavně o lásce. Člověk byl permanentně zamilovaný, kolikrát zbytečně, ale bylo to hezké. Měl jsem štěstí na výbornou partu kluků, nekouřili jsme, nepili, byli jsme tak krásně mladí a dychtiví poznávat… Jezdili jsme o prázdninách na velké vandry třeba do Jeseníků. To je další moje velká láska.

A co Roháči?
Roháči? Nejoblíbenější kapela. Když se rozpadli sokolovští Plížáci, nechtěl jsem přestat hrát, tak jsme dali dohromady skupinu Roháči. Začátky byly perfektní, kus staré party z Plížáků a časem přicházeli další, úžasní muzikanti. A také se začaly hrát moje písničky. A byla jich pěkná řádka. Neříkám, že všechny byly úplně nejlepší. To je jak s dětmi, některé dítko se víc povede, jiné míň, ale jsou vaše a máte je rád. Ke každé písni mám nějaký vztah, psal jsem je v určité době, v určitém rozpoložení. Některé se chytly víc, některé míň. Můj čas s Roháči byl nádherný. Pak ale přišla doba, kdy jsem se potřeboval ve svých textech vyjádřit k tomu, co mi vadí, s čím nesouhlasím, chtěl jsem říct, že to prostě soudruzi dělají špatně. Slušně řečeno. Prostě jsem potřeboval říct lidem svůj názor, jak já to cítím, a nechtěl jsem ohrozit kapelu. Tak jsme se s kapelou rozloučili. Kluci mě po čase pochopili, dál jsme kamarádi a pořád je to moje kapela, i když s nimi nehraju.

A postavil jste se na pódium sám…
Zjednodušeně řečeno, vadil mi režim plný estébáků, soudruhů svazáků a špiclů a přisluhovačů. A taky mi vadila ta nesvoboda. A chtěl o tom zpívat. A občas se vážně zadařilo. To když jsem třeba v Lucerně zahrál song Na rande nepřijdu, mám schůzi SSM. Lidé bouřili, tleskali, pískali, stáli na židlích… Ale potom už to bylo ostřejší. Vysvětlovat straníkům, jak a proč… A přišly i zákazy hraní.

Řadu let jste vystupoval společně s Ríšou Melicharem.
Jo, jo, po dlouhých letech samostatného koncertování se mi začalo stýskat. Tak jsem oslovil svého úhlavního přítele Ríšu Melichara a bylo z toho 15 let muzikantského manželství. To je doba, na kterou se nedá zapomenout. Tolik nádherných vystoupení, spousty legrace po cestách, úžasné přátelství… Přišly písničky, které se chytly u lidí, bylo to fajn. Věřím tomu, že určitě přijde doba, kdy si spolu ještě na jevišti zahrajeme.

Kolik vašich písniček spatřilo světlo světa?
Napsal jsem pár věcí i pro jiné interprety. Kromě Roháčů třeba pro Věru Martinovou, vizovické Flerety, strakonický Šafrán, pro Stráníky a další kapely. Oficiálně mám asi okolo dvou set vydaných písní. Plus ty, co jsem nikam nedával, řekl bych tak cca 300 textů a not.

Příští rok oslavíte 70.narozeniny. Jaké budou oslavy?
Určitě chystám oslavu v Lokti, chtěl bych ji mít v dubnu na hradě. Rád bych pozval svoje muzikantské přátele. V první řadě určitě Roháče. A samozřejmě další muzikantské přátele. Stráníky z Jiřetína, bohumínské Sluníčko, dívčí trio Přeletky z Blovic, a pokud by ještě kývl pan Miroslav Kovářík, tak by večer v Rytířském sále mohl být velice povedený. Teď ještě sehnat nějakého laskavého sponzora. Vše je o penězích. Bohužel. A chystají se i další akce. Nějaké povídání v Rádiu Country, potom v létě na lodi, která vyplouvá z Poděbrad do Kolína a zpátky, určitě v Praze v Malostranské besedě, Dolní Újezd, Kaliště u Humpolce, Porta v Ústí nad Labem a další. Ozývají se pořadatelé, uvidíme příští rok.

Kdybyste měl možnost vrátit čas, kam by to bylo?
Bylo několik hezkých období. Vrátil bych se do mládí, když jsme jezdili na čundry. Vrátil bych se do období, kdy jsem byl zamilovaný do své ženy. Bylo to strašně krásné. Rád bych se vrátil k Ríšovi, k Roháčům. Taky do doby, kdy tady byli táta s mámou, měl jsem bezvadné rodiče. Na druhou stranu je ale spravedlivé, že ten čas ubíhá. A v životě člověk udělá také spoustu chyb, a tak bych si přál se vrátit a zkusit se jim vyhnout.

A co dál…?
Rád bych ještě pár let sedal za mikrofon a hrál, rozdával se, potěšil pár lidí písničkou, měl pohodu venku i doma. Chci chodit po lesích a horách spolu se svou ženou, dívat se do modrého nebe, omýt si ruce v čistých potocích a pochopit, co nám vesmír dává. Pokud bude zdraví sloužit a mozek fungovat, třeba ještě napíšu nějakou pěknou píseň, posedím s přáteli v moravském sklípku a poděkuji tomu nahoře za vše, co jsem prožil. Jednou ale člověk musí skončit. Trošku se té doby bojím, protože co pak? No, třeba se sejdeme jednou na tom největším nebeském jevišti a dáme „Toulavýho".

Autor: Lucie Žippaiová

Autor: Redakce

21.9.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Češi jsou ve srovnání s Evropany ranní ptáčata

Ilustrační foto.
15

Jaké budou moderní sklady? Plné robotů a 40 metrů vysoké

Autistů přibývá. Terapii musí rodiče platit sami

Rvalo mi to srdce, vzpomíná na období před dvěma lety Magdaléna Čížková. Její dcera Markétka byla dlouho vysněným dítětem, které dělalo rodině jen radost. Zvládala první slova, vesele ukazovala předměty, rozpoznávala zvířátka. Jenomže pak přišel zlom. „Najednou jako by nám oslepla a ohluchla,“ popisuje maminka.

Zdravotnictví čeká velký třesk. Síť nemocnic prořídne

Nic podobného se prozatím žádnému z českých ministrů nepodařilo, přestože si to všichni přáli: koncentrovat lékařskou péči do velkých nemocnic. Zrušit část malých špitálů nebo je změnit na léčebny dlouhodobě nemocných je totiž politická sebevražda.

Geolog: Sesuvy na trase přes České středohoří nikdy hrozit nepřestanou

Posudky geologické služby v 90. letech umístění dálnice právě sem zásadně zamítaly. Zároveň navrhovaly mnohem bezpečnější řešení. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení