VYBERTE SI REGION

Jiří Tichota: Padesát let Spirituál kvintetu? To není žádná zásluha!

Praha /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ - Spirituál kvintet vstupuje do padesátého roku své existence. Jedna z nejvýznamnějších kapel české hudební scény přišla v nedávné minulosti hned o dva výrazné hlasy, to když ji navždy opustili Oldřich Ortinský a Karel Zich. Na druhé straně ale našla novou oporu v osobnostech zpěváka a textaře Jiřího Cerhy a kytaristy Jiřího Holoubka. O další perspektivě souboru, jehož aktuální album nese všeříkající název Zatím dobrý…, hovoří umělecký vedoucí Spirituál kvintetu Jiří Tichota.

16.10.2009
SDÍLEJ:

kapelník Spirituál kvintetu Jiří TichotaFoto: archiv

Od dob rozpadu Beatles se vžilo, že ideální doba trvání skupiny je deset let. Vy brzo oslavíte padesátku. Měli jste už na začátku představu, že to bude na celý život?

Ne, my jsme vlastně nikdy nechtěli dělat žádnou profesionální kapelu. Dlouhé roky jsme hráli jen pro vlastní povyražení a své známé. Sice jsme byli trošku překvapení, jak rychle jsme se ocitli na opravdových pódiích, ale jinak na tom nebylo profesionálního nic. Takže o nějakém plánování se v té „první generaci“ vůbec nedá mluvit. A dokonce ještě dlouho potom jsme všichni měli svá zaměstnání a dělali jsme to opravdu jen jako hobby, což byla tehdy – mluvíme o šedesátých, sedmdesátých letech – velká výhoda, neboť jsme na tom nebyli existenčně závislí. Když jsme tedy vyfásli zákaz a třeba půl roku nesměli hrát ve Východočeském kraji nebo na Plzeňsku, nijak zvlášť nás to nepostihlo. Dodneška si nemyslím, že je podstatné, jak dlouho která skupina existuje. To, že hrajeme padesát let, samozřejmě nebereme jako zásluhu. Pokud cítíme nějakou satisfakci, tak proto, že s námi vydrželo naše publikum.

Když vás tak poslouchám, říkám si, že by vám snad ani nevadilo, kdybyste dříve nebo později skončili?

Já myslím, že s tím vzhledem k našemu věku už všichni počítají. Mně je dvaasedmdesát, Dušanu Vančurovi také, rozhodně si nemůžeme dělat iluze, že bychom to chtěli dělat ještě dvacet let. Na druhé straně, já osobně jsem přesvědčen, že Spirituál kvintet může pokračovat i bez nás a hrát v jiných sestavách, jak jsme se už mockrát přesvědčili nebo museli přesvědčit, protože z kapely odešli lidé, o kterých si publikum často myslelo, že to bez nich nepůjde. Na všechny, kteří si s námi zahráli, vzpomínáme rádi, ale všichni mohli být někým nahrazeni, a to platí i o nás.

Když jste před tím půlstoletím začali objevovat americký folklor, museli jste mít pocit, že jeho pokladnice je nepřeberná. Jak se to jeví nyní? Nezdá se vám naopak, že dobrých písní je už pomálu?

No, já zase musím říct, že jsem to bral trošku jinak. Spirituály se mi moc líbily, ale když jsem byl osloven Ivo Machem, abychom je dělali, hned od začátku jsem věděl, že nemůžeme stavět jen na nich. Proto jsme je už zkraje doplňovali o různé irské a skotské balady. Později jsme hledali i exkluzivnější témata – na našem prvním elpíčku byly písničky z rudolfínské Prahy. Čili my se nikdy nebáli, že nám dojdou nápady. Samozřejmě ta nejznámější vrstva lidových spirituálů o Davidovi, potopě světa, vysvobození z otroctví, to jsou všecko strašně krásné věci, ale je to vyčerpatelné. Co ovšem nelze vyčerpat, je inspirace daným žánrem. Proto máme dneska už i vlastní písničky napsané v duchu gospelů, ale jsou to naše vlastní skladby a nic nenapodobují. Já rád zdůrazňuju, že nám nikdy ani v nejmenším nešlo o to, abychom dělali české kopie černošských zpěvánek. Také sebekriticky uznávám, že na to vlastně ani nejsme ideálně disponovaní.

Proč jste vlastní tvorbu akcentovali tak pozdě?

Pokud jde o mě, učil jsem dějiny hudby na hudební vědě a k tomu, co by vznikalo v našich vlastních řadách, jsem byl velmi kritický. Především jsem nikdy neměl nutkání sám skládat, protože napsat písničku není problém, ale abych se za ni mohl postavit jako muzikolog, s tím jsem jaksi neexperimentoval. Když přišli bratři Nedvědové, něco jsme od nich hráli, i když ne ve velkém. Karel Zich také skládal, ale ani on se v našich řadách jako autor nesnažil příliš prosadit. Když ale naopak do souboru přišel Jiří Cerha, který píše celý život pro C&K Vocal, divadelní představení a skladbu dokonce vyučoval, hned jsem na něj začal tlačit, aby něčím přispěl.

Toho, že na posledních deskách zpíváte jakési vlastní, autorské, spirituály, jsem si dobře všiml. Proč je „bílé“ blues v očích části veřejnosti problém, ale spirituály ne?

Já myslím, že to není problém. Vždycky zdůrazňuju, že jak inspiraci afroamerickým živlem, tak celým anglosaským folklorem dneska zdaleka nemůžeme považovat za lokální a regionální záležitost. Je to stejné jako v jazzu: tam už se také nikdo nediví, že v jedné kapele hraje na saxofon Japonec, na piano Dán a na kytaru černoch. Není to nic špatného, hrát jazz po svém, a totéž platí i o spirituálech a gospelech. Spirituály dneska nejsou záležitostí jižanských náboženských kongregací, ale celosvětovou a každý s nimi může nakládat dle vlastního uvážení. Nám šlo o to, aby ten žánr nebyl devalvovaný ve smyslu svého poslání, ať už náboženského, nebo společenského. Ty písničky prostě mají svoji váhu.

Spirituál kvintet měl v době své největší popularity jednu zásadní funkci: přibližoval lidem hudbu, která jinak nebyla dostupná. To však po listopadu 1989 padlo. Neměli jste tehdy strach, že vaše práce ztrácí smysl?

My se trochu báli, to říkáte správně, protože se samozřejmě otevřela stavidla. A musím říct absolutně bez přetvářky, že dneska obdivuju spoustu kapel, které dělají totéž, o co jsme se kdysi snažili my, a dělají to lépe – v tom smyslu, že jsou stylovější, skvěle rytmicky frázují, prostě to cítí. O to víc nás ale udivuje, že se pořád najde tolik lidí, kteří si chtějí poslechnout, jak to děláme my, i když jsme jim nikdy žádné hudební kotrmelce nepředváděli.

Autor: Michal Bystrov

16.10.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies