Jiří Vondrák: Pořád se v podstatě hlásím k hippies

Od roku 1982 se stal Jiří Vondrák umělcem „na volné noze" a ve svých snahách pokračoval napříč hudbou, divadlem i filmem. Nyní, s odstupem téměř padesáti let, se k big beatu znovu vrací. Prostřednictvím cyklu dokumentů a knihy nazvané Back Beat navazuje na éru, která výrazně formovala hudební dějiny. „Jsou to zážitky, z nichž mnohé už nelze nikdy zopakovat, proto jsme se o ně chtěli podělit," říká Vondrák.

Pojmenování knihy Back Beat vychází z cyklu televizních dokumentů, které právě dokončujete. Jak nápad na tento projekt vznikl?

Vše začalo v Brně na Šelepce, kde jsem se před pěti lety potkal v Vláďou Pavlíkem – diskžokejem a dnes úspěšným podnikatelem. Skupina Progress zde tehdy slavila čtyřicáté výročí a Vladimír mi tehdy řekl, že se mu líbí mé dokumenty a že by se chtěl nějakého natáčení zúčastnit.

Znali jste se spolu už ale dříve, je to tak?

Ano a opět se vrátím k Šelepce, kam jsem šel ve čtrnácti poprvé na diskotéku. Poslouchali jsme Led Zeppelin a Black Sabath, to tady se ze mě stal hipísák a tady jsme taky odehráli jedno z prvních vystoupení Bodlák-Vondrák. A právě zde jsme se po čtyřiceti letech s Vláďou Pavlíkem znovu potkali.

Na čem jste se dohodli?

Krátce na to, v srpnu roku 2009, měli ve Slavkově u Brna koncertovat Jethro Tull, a tak jsme se domluvili na natáčení. Vzali jsme tři kamery, zvukaře a jen tak pro sebe a pro radost jsme jeli točit. Podařilo se nám získat zajímavý rozhovor s Ianem Andersonem a také legendární písně, na které jsme kdysi na Šelepce jako puberťáci tančili. Tehdy jsem jen tak plácl: To je back beat! a myslel tím jakýsi návrat big beatu.

V natáčení jste pokračovali. Kolik dílů nakonec vzniklo a co z nich obsáhla kniha?

Bavilo nás to a kapel jsme natočili dvacet. Dvanáct z nich je v knize.

Kdy se filmového cyklu dočkají diváci?

Začátkem roku 2014. Nakonec to bude třináct dílů vysílaných na nové televizní stanici Art. Jeden celý dokument bude například věnovaný Uriah Heep, Jethro Tull či Ericu Burdonovi – ti všichni k nám byli neuvěřitelně vstřícní.

S kým bylo jednání naopak složitější?

John Mayall nám třeba dovolil natáčet jen první tři písně, ale zase je pro nás speciálně uzpůsobil. V každé z nich hrál na jiný nástroj a vybral právě takové, které chtěl mít v televizi.

Vracíte se také k Woodstocku?

V samostatném díle se zaměříme na hippies – blues a bude zde právě John Mayall a dvě tělesa, která na Woodstocku byly: Johnny Winter a Canned Heat.

Ne vždy byla asi domluva s manažery a hudebníky jednoduchá. Čím jste se je snažili přesvědčit k osobnímu setkání?

Pořád se v podstatě hlásím k hippies, takže hlavně přes kytičky (úsměv). Zářným příkladem toho jsou Slade, kteří nám několikrát po sobě neodpověděli a pak jen napsali rázné NE. Kontaktovali jsme je však znovu a připojili seznam osobností, s nimiž jsme zatím točili. Teprve poté souhlasili a byli velmi příjemní.

Jaký je to pocit, setkat se po tolika letech s někdejšími hudebními idoly a bilancovat?

Nádherný. Při setkání s Ianem Andersonem z Jethro Tull mi třeba prolétlo hlavou, jak jsme ho jako malí napodobovali, když jsme na Šelepce hráli na imaginární flétnu. Zpívali jsme zpaměti skladby Uriah Heep či Erica Burdona a Johnnyho Winntera…

Je osobnost, kterou jste chtěl pro cyklus dokumentů získat, ale zatím se to nepodařilo?

Jsou dvě: Leonard Cohen a Eric Clapton. Ale věřím, že se to nakonec podaří, protože s oběma jsme v kontaktu. A pokud vzniknou další díly dokumentů, ve vysílání by se mohly objevit v roce 2015.

Co byste v nejbližší době ještě rád dokončil či uskutečnil?

S panem Suchým bych rád natočil dokument, v němž by otevřeně mluvil naprosto o všem, i o svých bolestech a dosavadních tabu. Bylo by to takové „opus magnum", které je však zatím na bázi přání. Se sourozenci Ulrychovými pak připravuji televizní film k sedmdesátinám Petra Ulrycha, pětašedesátinám Hany a padesáti letům jejich společného působení.

S Jiřím Suchým jste spolupracoval také díky Divadlu šansonu, které jste založil v roce 2006. Od letošního března je však divadlo bez střechy nad hlavou, nemáte už stálý program. Co bude s divadlem dál?

Jednání s pronajímateli sálu Dominik, odkud jsme nakonec odešli, mě velmi otrávilo. Stejně tak mě otrávilo to, že jsme nedostali žádný grant ani dotace od města a Jihomoravského kraje, což je po šesti letech fungování divadla unavující. A vzhledem k tomu, že teď točím tolik filmů, mám rozepsaný román a domlouváme se na spolupráci s Divadlem Husa na provázku, mám práce na dva roky dopředu. Divadlo Šansonu tak zatím odpočívá a já si mezitím odpočnu od něj, abych pak na divadlo zase dostal chuť.