VYBERTE SI REGION

Jakub Smolík: Jsem pořád kluk z vesnice. Baví mě zpívat hlavně příběhy o životě

Východní Čechy, Turnov /ROZHOVOR/ - Jeho hlas mohl znít v některém z chrámů. Do čtrnácti let si myslel, že bude knězem. Pak ho na svatbě sestřenice  zaujala kapela Březí vlci a především obdivné pohledy přítomných dívek na hudebníky. Tehdy se okamžitě rozhodl, že bude zpěvákem… Rozhovor se zpěvákem, obdivovatelem silných motorek, příležitostným thajboxerem a nadšeným tátou Jakubem Smolíkem.

21.5.2013
SDÍLEJ:

Jakub SmolíkFoto: Martina Sihelská

Na amatérských pěveckých soutěžích se setkával s Palem Haberou, Ivetou Bartošovou a dalšími. Potom si ho všiml, stejně jako Lucie Bílé, hudebník a objevitel talentů Petr Hannig. Změnil mu jméno z Jaroslava na Jakuba a dal pár cenných rad na profesionální cestu. Rád vzpomíná na vojnu, kde zpíval i v dechové kapele, dokonce v moravském kroji. Tady prvně potkal svého kamaráda, dnes člena kapely, muzikanta a osobního textaře Františka Kasla. Po vojně studoval Jakub Smolík konzervatoř a ještě jako pracovník servisu Škoda – Volha vydal první desku. Zpíval v klubech, na festivalech, na samostatných koncertech, včetně vyprodané Lucerny. Několik  písniček mu na míru složil i tehdy slavný Jiří Zmožek. Víc než cen a pořadí si Jakub Smolík váží toho, že lidé zaplňují sály a hlediště při desítkách vystoupení každým rokem.

Brzy uplyne čtyřicet let od založení vaší první hudební skupiny, působil jste potom v dalších. Na které období nejvíc vzpomínáte?
Možná asi na vojnu u bojového útvaru, na letišti v Českých Budějovicích, kde jsme kupodivu založili taneční a dechový orchestr Horizont. Potom rád vzpomínám na počátek své profesionální dráhy, kdy jsem jezdil s Dášou Veškrnovou, Lukášem Vaculíkem a Mirkem Moravcem. To byla pro mě neskutečná škola, čerpám z ní dodnes.

Jste vlastně jedním z objevů producenta Petra Hanniga. Co vám poradil na začátku?
Petr mi dal další profesionální základ v době, kdy jsem měl začít spolupracovat s Lucií Bílou. Vždycky říkal: Pane Smolíku, v životě nesmíte odmítnout dát někomu svůj podpis. A pamatujte si, že kšeft je svatej, kdybyste měl padnout na hubu, tak musíte jít hrát a zpívat. Poznal jsem záhy, jakou měl svatou pravdu.

V roce 1989 jste absolvoval šedesát koncertů v bývalém Sovětském svazu. Bylo na nich něco zvláštního?
Je škoda, že jsme tam nemohli fotit ani filmovat. To byly neskutečné zážitky. Třeba v Tádžikistánu  na obrovském stadionu. Když jsme dorazili, svedli po sloupu jeden drát a tam dali jedinou zásuvku na 220 voltů, jako kdyby se tam člověk měl přijít oholit. Snažili jsme se jim to vysvětlit, ale marně. Ty příhody nám nikdo ani neuvěří. Když jsem potom navštívil Ameriku, srovnával jsem mentalitu těch velkých národů a zjistil, že to mají stejné. My Češi, jsme adaptabilnější, dokážeme improvizovat. Oni ne.

Jak byste charakterizoval sám sebe  jako zpěváka?
To nechtějte, to asi neumím. Já jsem třeba vydal několik desek ve stylu country. Myslel jsem si, že člověk si nemůže jen tak, z ničeho nic dát  na hlavu  klobouk a zpívat o kovbojích, když před tím zpíval střední proud. Může, protože když má pěkné písničky, jde to. Já si pamatuji, když  jsem ještě před revolucí začal jezdit po různých klubech, kde jsem se několikrát potkal s Petrem Novákem, tak ten říkal totéž: Pamatuj si, že pokud je dobrá písnička, lidi si ji najdou. Já jsem nikdy neměl podporu televize ani rozhlasu, ale věci jako Náhrobní kámen, Hvězdička blýskavá se hrají pořád… Měl pravdu. Já také neměl nikdy 
v médiích hody. Za celou svoji éru jsem byl pouze šestatřicetkrát v televizi v různých pořadech. Je s podivem, že pořád jezdím a ročně mám osmdesát koncertů.

Před deseti lety jste byl v anketě Český slavík skokanem roku. Které z cen si považujete nejvíc?
Já si nejvíc vážím toho, že na mě chodí lidi. Právě proto, že jsem za sebou nikdy neměl žádného člověka, který by mi pomáhal prosadit se v médiích. Já si cením toho, že si lidé cestu našli sami a dodnes za mnou přijdou. A vůbec nezáleží na tom, jestli jste na osmém, desátém či jiném místě v žebříčku. Co vám je platné, když budete třetí, ale na váš koncert lidé nepřijdou. Skokan roku byl pro mne poučný i z toho důvodu, že když jsem se podíval do hlediště, tak jsem viděl tolik kyselých obličejů lidí z branže, že jsem se nestačil divit. Většinou to nemohli skousnout ti, kteří málo dokázali.

Písničky vám skládá dlouholetý kamarád František Kasl. Berete od něho všechno?
To víte, že neberu. Nikdo nemá patent na to, aby dělal všechny písničky, které by se líbily. Já jsem třeba nevzal dva texty od Pavla Vrby. Byly krásné, básnické, jaké on uměl, ale pro mě se nehodily. Mám rád příběhy, jsem kluk z vesnice, který musí vyprávět. Nedělá mi proto problém vrátit někomu písničku, u které cítím, že mi nesedí. Nevzal jsem si ani písničku od Zdeňka Bartáka, který psal i pro  Andreu Boccelliho. Byla taky krásná, ale pro někoho jiného. A tihle lidé to vezmou, neurazí se. V tom je základ naší spolupráce i kamarádství s Frantou Kaslem, který bydlí kousek vedle, pomáháme si a rozumíme si.

V počátcích jste neoplýval přízní televize. Teď  je to lepší?
Není, ale to je jedno. Oni dneska ani nejsou hudební pořady, které byly dříve. Je to samý seriál a  opakování starých věcí. Nedávno se mnou chtěl natočit někdo videoklip, ale poděkoval jsem, stejně to není kam dát.

Z několika vašich písni je patrná úcta k rodičům.
Zaplaťpánbůh, ještě rodiče mám a hrozně si toho vážím. Pocházím z malé vesnice, nikdy jsme neměli nadbytek peněz, ale naši nám to vynahrazovali jinak, především velikou láskou. Maminka dokázala i z mála udělat veliké věci. Tak se i já snažím jim to vynahradit. Člověk by se měl umět chovat správně ke svým blízkým.

Máte přítelkyni, s ní  malou dcerku Petrušku. Co svatba?
Budu se letos ženit, chci si udělat pořádek ve všem. Všechno si teď daleko víc užívám, je to určitě věkem. Ve dvaceti  jsem to nedokázal ocenit. Těším se domů a jsou to pro mě sváteční chvíle, kdy jsme spolu.

Kdysi jste s Michalem Davidem pracoval na dětských projektech. Nevrátíte se k tomu kvůli dceři?
Já už jsem se k tomu trošku vrátil. Když malá začala chápat pohádky, zjistil jsem, že není moc takových, které nám vyprávěla  babička a maminka. Je dost těch, jak mašinka ztratila tunel, ale chybí nám ty,  v nichž dobro vítězí nad zlem. Tak jsem si začal pohádky vymýšlet. Když jsem točil desku, natočil jsem i pohádku o velbloudovi. Maminky, které s námi chodily na pískoviště chtěly, abych jim to vypálil, že by to dětem pouštěly. Agentura nabídla, abych jich natočil víc, ještě jsem se k tomu nedostal, mám jich kolem deseti, ale určitě se k tomu vrátím, protože spolupráce s dětmi je vždycky skvělá.

Zkoušel jste i podnikat, měl jste cukrárnu i hospodu. Jakou zkušenost jste tím získal?
Kdybych neměl zpívání, tak bych mohl třeba roznášet pivo. Jak v hospodě, tak i v cukrárně se mi potvrdilo, že vždycky, když něco děláte dobře a s láskou, tak se to zúročí. Jeden kamarád říkal děvčatům, aby si vybíraly chlapa, který má rád své zaměstnání. Chlap, když jde do práce, tak tam nemá jít s odporem, protože to se pak přenáší i do rodiny.  Já s tím souhlasím. A mám tu kliku, že mám práci jako koníčka, který mě ještě živí.

Jaké je vaše publikum?
Věkové rozpětí je značné. Mladí, maminky s dětmi i babičky. Nejstarší mé fanynce bylo 92 let a vnuk ji vozil v Praze na každý můj koncert. Potom mi dokonce přišel email, že zemřela. Mám rád všechny své příznivce, kteří chodí poslouchat a jsem spokojený, že jim připravíme na chvíli příjemný prožitek.

Jste motorkář, projel jste i Ameriku. Na čem jezdíte?
Moje značka je Harley a mám víc motorek, protože je sbírám. Je to také obrovský relax. Na kratší vzdálenost třeba do Prahy, což mám třicet kilometrů, jezdím na tom, který je lehčí a pohyblivější, na delší cestu si beru větší strojovnu s krytem. Motorky jsou pro mě splněním snu. Jako kluk jsem měl Pionýra a přál jsem si větší motocykl. Jsem původem strojař, měl jsem k mašinám vždycky blízko. Dřív jsem možná lítal, teď, když jedu, dávám si hlavně větší pozor, snažím se předvídat a jezdím víc opatrně, myslím na rodinu.

Vaše vypracované tělo prozrazuje, že aktivně sportujete.
V mládí jsem hrál tenis, fotbal i hokej. Před pěti lety jsem si potřeboval zlepšit fyzičku, tak jsem absolvoval u Petra Macháčka lekce thai boxu. A úplně jsem tomu propadl. V poslední době na to nemám už tolik času, ale je to fantastický sport.

Ať se zastaví čas – je název vaší poslední desky. Kdybyste měl tu možnost vrátit čas, šel byste stejnou cestou?
Asi bych se vyvaroval setkání s některými lidmi. Ale většinou jsem měl kliku na ty dobré. Život mě naučil spoustu věcí. Teď prožívám nejkrásnější období svého života. A pokud bych měl možnost posunout se zpátky, tak bych si nepřál, aby mi bylo dvacet, ale bral bych čtyřicítku. To je nejlepší věk chlapa.

Dovedete si představit, že si jednou řeknete dost, končím?
Pokud budou lidi chodit, budu zpívat. Já si neskutečně užívám, že jsem mohl tohle dělat. Když vylezu na pódium, tak mě to neskutečně baví, dělám to rád, se vším, co mohu zpívání dát.

Máte přání zazpívat si někde, kde jste ještě nebyl? Nebo s někým?
Měl jsem jediné přání, zazpívat si s Petrem Novákem. Bohužel, to se mi nesplnilo, protože než jsme něco dali dohromady, odešel. Když jsem začínal, bylo mé životní přání, abych nazpíval písničku do rádia a aby se to vysílalo. To se mi splnilo. Pak jsem chtěl natočit album. Podařilo se. Potom jsem chtěl vyprodat Lucernu. Povedlo se. Dneska mám dvacet cédéček, která jsou vesměs zlatá a diamantová a hodnoty jsem přemístil někam jinam. Rodina je na prvním místě a muzika hned za tím.  Splnil jsem si vlastně svůj sen a teď ho prožívám.

Vizitka - Jakub Smolík
Jméno: Jakub
Příjmení: Smolík
Bydliště: Česko
Rodinný stav: svobodný s rodinným životem
Rodina: ano
Nejvyšší dosažené vzdělání: Střední průmyslová škola strojní 
a pak pražská Konzervatoř Jaroslava Ježka
Povolání: svobodné
Koníčky: Thajbox, tenis
Oblíbená kniha: Láska je jen slovo
Oblíbený film: Zvíře, Motýlek
Oblíbený televizní pořad: Fight Club
Životní krédo: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě
Nejoblíbenější historická osobnost: Jan Žižka
Osobnost, kterou zrovna nemusím: Těch je…
Nejoblíbenější jídlo a pití: určitě by se jich našlo víc, ale sázkou na jistotu je svíčková a k ní plzeňské pivo
Nejdůležitější rada, kterou jsem v životě dostal: Hlavně se z toho nepo..
Osvědčený způsob, jak se zbavit chmurné nálady: Věnovat se rodině
Čím udělám největší radost svým blízkým: Svojí přítomností, aspoň v to doufám
Nejkrásnější místa, jaká jsem 
v životě navštívil: Lužnice pod Táborem, New York , Domažlice a Route 66

Očima blízkých

František Kasl, textař, muzikant, kamarád:
„S Jakubem jsme kamarádi a známe se už dlouhou dobu, poprvé jsme se potkali na armádní soutěži. .Jsem rád, že ho léta takzvaného showbyznysu nezměnila a že i ve výběru písniček zůstává tím věčně romantickým, ale chlapským zpěvákem. Oba máme rádi normální písničky, které dělají i po létech radost obyčejným lidem, což potvrzuje i dosavadní návštěvnost a zaplněné sály jeho koncertů. Zažili jsme spolu toho opravdu  hodně, jak v dobách lepších, ale i časech, kdy se nám tolik nedařilo. A vždy jsme se snažili jeden druhému pomoci.  Proto si ho vážím jako kamaráda, muzikanta, zpěváka i člověka."

Karel Jakš, kapelník, kamarád:
„Jakuba znám třináct, možná už čtrnáct let. Začínal jsem u něho jako baskytarista a dneska už jsem kapelníkem. Máme spolu nadstandardní vztahy, jsme výborní kamarádi, dokážeme si spolu vyjet i na motorkách, občas se dokonce setkáváme i celé rodiny.Naše přátelství má takový lepší přesah. On dokáže být někdy tvrdý, někdy i náladový, to umí každý chlap, ale vždycky se nějak na všem domluvíme. Jakub má strašně rád děti, dokáže to s nimi  a to nejen se svojí malou princeznou Petruškou. Oceňuji u něho i to, že ctí zásadu, že slovo dělá chlapa a u něho to skutečně platí."

Richard Dušák, kamarád, motorkář:
„Poté, co nás  před třemi roky opustil Petr Muk, který  spolupracoval s mojí agenturou RichART přes dvacet let, jsme se nejvíc skamarádili s Jakubem Smolíkem. Děláme spolu vlastně už od roku 2008 a spojuje nás nejen to, že jeho drahá je z mého rodného Tábora, ale i společná vášeň k motocyklům. Díky velkému počtu vystoupení Jakuba i mých kapel moc času nezbývá, ale pár dnů si každý rok v létě na společnou minidovolenou na mašinách uděláme. A já se vždy těším, protože s Jakubem je  bezva legrace. On je i jeden z mála zpěváků, který lidem na svých koncertech předá silnou dávku emocí a ještě dokáže svými vtípky a příběhy, že se celý sál válí smíchy.Vážím si ho nejen jako zodpovědného a úspěšného profesionála, ale i pro jeho silný vztah k jeho rodině, spolupracovníkům a přátelům."

VLADIMÍR BURJÁNEK

Autor: Redakce

21.5.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

Trump pozval Zemana na návštěvu Bílého domu

Praha - Příští americký prezident Donald Trump pozval českého prezidenta Miloše Zemana k návštěvě Bílého domu. Řekl mu to v dnešním telefonickém rozhovoru, sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Návštěva by se mohla uskutečnit v dubnu příštího roku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies