VYBERTE SI REGION

Jsem šťastný, když to hraje, jak má, říká Dan Bárta

Valeč u Hrotovic - Nemá rád otázky, které se týkají jeho filmových rolí, záliby ve vážkách a nejspíš by se obešel i bez dotazů na muzikály, seskupení Sexy Dancers či kapelu J. A. R. Objevují se totiž takřka v každém z rozhovorů. Přesto však zůstává témat k povídání se zpěvákem, textařem i autorem eklektické muziky Danem Bártou stále dost.

13.8.2015 1
SDÍLEJ:

Dan Bárta se skupinou Illustratosphere.Foto: Jakub Klimo

Sešli jsme se několik týdnů před jeho koncertem na festivalu Petra Dvorského. Koncert se ve čtvrtek večer koná na zámku ve Valči.

V 90. letech jste prorazil také díky svému účinkování v muzikálu Jesus Christ Superstar. Je pro vás tento titul srdeční záležitostí? K písním z muzikálu se na koncertech často vracíte…

Často ne. Kdysi jsme udělali, tedy přesněji, Filip Jelínek udělal aranž Pilátova snu, méně významné, nicméně důležité „árie". A provedl to v takovém methenyovském stylu, což se nám zalíbilo, a hráváme tuto píseň doteď. Jde o tvar, který se nám normálně udělat nepoštěstí, takže se to hodí. Navíc je fajn, že můžete zahrát sen a probouzení na zvuky, jako ještě spíte, zdá se vám, že odsoudíte Krista a probouzíte se do kocoviny a dne, kdy jej před vás skutečně přivedou… Jo, a Jesus je srdeční titul, učednická léta se vším, co k tomu patří.

Dál už vás kariéra muzikálového zpěváka příliš nezajímala?

Už ne, chtěl jsem se věnovat volné tvorbě a taky jsem chtěl mít víc času na poflakování. V těch dobách jsem zpíval i pětadvacetkrát do měsíce, muzikál plus koncerty, začínalo mi trošku kapat na karbid, jak se dnes říká. Dluhy jsem splatil, opět se vrhl po hlavě do náruče své šťastné hvězdy, zariskoval a vyšlo to. Muzikály jsou nebezpečná věc. Ani se nenadějete a místo „umělec" si můžete napsat do kolonky profese „služby". To máte v novinařině také… Já mám svobodu rád, miluju ji, potřebuju. Ne jen tu rozhodovací, ale i tu tvůrčí.

Existuje přesto ještě nějaký muzikál, který by vás lákal?

Já nevím, já je neznám, neposlouchám, nezabývám se jimi. Takže jistě může být. Navíc jsem zjistil, že vystupování na jevišti mimo zpívání a poťouchlé konferování našich koncertů mě dost vykolejuje, zkrátka jsem prachmizerný herec. Takže mladická rozervanost v mládí ano, ale dál jít nemohu. Abych byl spokojen, musel bych udělat spoustu práce, která mě v podstatě neláká. Byl jsem fanouškem Jesuse, poslouchal jsem ho, uměl vlastně nazpaměť. To, že někdy někdo zavolá, abych si to zazpíval, nota bene, že to bude nejúspěšnější nastudování muzikálu v Čechách, o tom jsem ani nesnil. To bylo vzdálené možnostem a šancím v zemi komunistické strany české. Já mám splněno.

Texty si většinou píšete sám. Co vzniká dříve? Hudba, která vás inspiruje, nebo naopak téma, ke kterému hledáte hudební ztvárnění?

To je různé, někdy zhudebňuju text, někdy se to děje spolu, někdy smolím text na nahozenou melodii. V Illustratosphere většinou první a třetí způsob, v J. A. R. druhý. To proto, že vykopává Klempa a já jeho texty ve svých zpívaných partech jen „dointerpretovávám". Nechám je na sebe působit, otevřu je a použiju to, co chtěl básník říci. Je to snazší, máte už obsah, takže se můžete rozhodnout, jestli půjdete proti němu, budete pokračovat, nebo ho nahlédnete objektem. Je to taková zábava. Ale jinak je to různé. Zaplať pánbůh, nejsme výrobny, ale pořád dílny.

A vzniká ještě nová muzika pro kapelu J. A. R.?

To si piště, teď jsme byli na střídačku „u šéfa" a udělali jsme pěkný kus práce. Jestli se nezboří svět, měla by na něm vyjít nová deska plná funglovek. Ještě letos, takový je sen i plán.

Jak moc se prolínají Robert Balzar Trio a Illustratosphere?

Uf, to je na elaborát. Když hrají obě moc, kanibalizují se. Když málo, chybí mi ta pestrost. Když akorát, doplňují se. Hráčsky bylo dřív Trio tělem Illustratosphere, dnes hrají s Robertem mladí kluci Jirka Levíček na piano a Kamil Slezák na bicí. Do Illustratosphere se vrátil poměrně nedávno Mirek Chyška, navíc Jirka Levíček s Illu tu a tam hrává. Takže, takže… takže já vlastně nevím. To staré, už uchopené, prolínání je v nenávratnu a to nové se teprve ustanovuje. Když jste interpretační a autorský kvartet, respektive kvintet, je každá změna v sestavě zásadní. Trio i Illu teď hledají a potřebují repertoár a já jsem dost váhavý člověk, což v téhle situaci spíše pomáhá. Jak se v dnešní požehnaný den prolínají tahle dvě seskupení, to vám na mou duši nepovím.

Robert Balzar či Filip Jelínek často figurují jako spoluautoři hudby vašich písní. Jak vzniká píseň, na které se skladatelsky podílí více lidí?

Píseň v zásadě sestává ze tří částí. Rytmické, harmonické a melodické. Každý jsme na něco silný. Filip i Robert jsou kovaní v harmonii to jsou akordy a k nim odpovídající basy, tedy to, co opravdu tvrdí muziku, určuje charakter harmonie. Rytmickou složku musíme najít společně, souvisí i s tím, co snese text, jaké tempo mu sluší, ale principem zůstává, že v sobě většinou autor prvotní nálady zaslechne nějaký pohyb nebo dokonce tanec. Někdy jsem to já, někdy Filip. Ten krok se musí nějak zachytit, z něj vychází mnoho. A melodie, to je písnička. Když máte zazpívat písničku, zpíváte melodii. Když zpíváte znělku nějakého pořadu, kde není zpěv, také zpíváte melodii. To bývá moje parketa, tu si většinou skládám sám. A Filip nebo Robert pak vztah téhle linky a harmonického podkladu korigují, někdy ho napínají, někdy uvolňují. To se děje drobnými posuny. A ne tak často, volba tónů je při skládání vědomá, není to žádný trans. Když skládám s Mírou nebo Romanem Holým, je to stejné. Je skvělé mít takový odstup a takové sebevědomí, že v okamžiku, když vám někdo nabídne něco lepšího, než jste nabídl vy, rozeznáte to a ze svého ustoupíte. Takže se tak jako o všem dohadujeme, tu ubereme, tu přidáme, tohle zjednodušíme nebo, bohužel, zkomplikujeme. A dokud s tím všichni nesouhlasíme, tak v tom pokračujeme. Asi jako když táta a máma připravují zahradní slavnost nebo něco podobného.

K vašemu jarnímu turné jste přizval Komorní filharmonii Pardubice a máte za sebou také koncert s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Proč symfonický orchestr?

Dá to našim písním jiný rozměr. Mám rád velký zvuk. Můj táta, mimochodem velmi talentovaný, jen poněkud neukázněný muž kdysi říkával, že sní o tom, že by za ním stály „lesy smyčců". Já ho chápu, vím, co myslel. Když za mnou začnou douti vichry dřev a šumět zmíněné lesy, což znamená v posledku kopu soustředěných lidí, kteří udělají jeden celý zvuk v jeden jediný přesně definovaný okamžik, má to co dělat s živlem. A já, pokud to ladí, je to v rytmu a všichni jsou trochu napřed v myšlenkách, neulpívají, neřeší to, co hrají, ale poslouchají to, co zahrají, tehdy jsem šťastný. Ale já jsem šťastný i v duu, když to hraje, jak má.

Kdybychom se zaměřili na vážnou hudbu které období, popřípadě kteří skladatelé jsou vám blízcí?

Ó jé, já nevím. Znám toho tak málo! Mám rád Rachmaninova, mám jednu symfonii od Japonce Yoshimatsua s kytaristou Ogdenem v hlavní roli. To je veliká věc. Poslouchám, když už, něco pro smíšený pěvecký sbor, Cyrillus Kreek, Peteris Vasks, Arvo Pärt, Alexandr Nikolskij, čímž jsem vám vyjmenoval do posledního písmene to jediné, co znám. Je to trochu dost ostuda, ale takový je eklektikův život autodidakta.

Jazz, funky, rock, blues… Baví vás střídat žánry, nebo vůbec nemáte rád škatulkování?

Vnímám ho jako opravdu zavádějící. Je to jen takové to nejprvotnější nutné, a to jen možná. Ale možná je to jen mým nastavením. Můžete se dívat na veverky ve střední Evropě jako na jednu populaci. Můžete mít veverky z Olšan a veverky ze Stromovky a hledat, v čem se liší. Můžete mít ve své vršovické vilce na zahradě veverky Káťu, tu nejzrzavější, Šárku, ta je pořád taková plachá, a Máňu, tu s legračním uchem, která nejí vlašáky. Hm, žánry… Mně je to jedno, já v těchto kategoriích už moc neuvažuju, ale přiznávám, že ke komunikaci je občas použiju. Například Buckshot Lefongue, Prago Union, Kendrick Lamar, Cypress Hill jsou velmi OK. Hip hop mě ale nezajímá. Rozumíme si, že?

Koncerty s filharmoniky, vaše účast na jaroměřickém hudebním festivalu, kde převažuje vážná hudba. Je to všechno náhoda, nebo další krok k vašemu rozpětí?

Ne, kdepak. Samé prosté věci. Ani náhoda to není, náhody nebývají komplikované. Jazyk popu, tedy vlastně redukované, ne blbé hudební struktury, jazyk ulice, eklektické muziky, fúze všech lidovek světa je trochu jiný než jazyk filharmonický a klasický ale je současný, živý, platný. A hlavně také vážný. Z hlediska klasické hudby to může být stejně tak nivelizace jako výzva umístění a lad a barva se nicméně týkají všech tónů a vysoká pracovní morálka všech hráčů světa. Napsat těžkou, obtížně hratelnou frázi je lehčí, než si myslíte. Frázi, která zní jako jednoduchost sama, bývá často velmi těžké zahrát, Hrát je zkrátka řemeslo se zlatým dnem. Pro festival můžeme být zpestřením. Pro některé návštěvníky i důvodem přijít na „vážnohudební" festival. A tak stále dále. Všichni hrajeme, jak nejlépe umíme.

SIMONA POLCAROVÁ

Autor: Redakce

13.8.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies