71 DENÍKŮ: NAJDĚTE SI SVŮJ
Vyberte si svůj
regionální Deník

Jsem věrný české škole, říká Radek Baborák

Radek Baborák patří mezi nejvýznamnější osobnosti mezinárodní hudební scény. Pravidelně sólově koncertuje s celou řadou světových orchestrů. Spolupracuje se špičkovými dirigenty a hudebníky. Autor: Archiv Radka Baboráka

17.6.2012

Tábor - Virtuos Radek Baborák se svým orchestrem zahájí Táborské kulturní léto koncertem v Divadle Oskara Nedbala 30. června od 19 hodin.

Nikdo není kritičtější než anonymové na internetu. Právě od nich visí pod nahrávkami koncertů Radka Baboráka na YouTube vzkazy v různých jazycích: „Úžasné! Baborák je nejlepší na světě!" „Toto je mistrovství současnosti!" „Žij dlouho, Baboráku!" „Absolutní špička!" V takovém nadšení téměř zanikají skromná slova světového dirigenta Seijiho Ozawy: „Baborák je pro mě génius."

A pokračujme YouTubem: „Baborák is from Poland." Tak to teda ne! Virtuos na lesní roh neboli hornu Radek Baborák (36) je z České republiky. Narodil se v Pardubicích a stal se naším národním rodinným stříbrem. Kdekoliv zahraje, je to svátek. Vážná hudba v jeho podání přestává být vážnou a stává se laskavou a hřejivou jako maminčina dlaň. V Táboře bude Radek Baborák vystupovat se svým orchestrem 30. června v Divadle Oskara Nedbala.

Lesní roh je původem hudební nástroj lovců na honech. Co vy a lovecké hony?
Líbí se mi. Dokonce jsem na parforsních honech hrál. Myslím, že asi třikrát. Bylo to ještě za dob studií.

Já myslel, jestli jste někdy dostal od myslivců pozvánku, abyste se honu zúčastnil ne v roli hudebníka, ale třeba jako honec.
Zatím ne. Musím říct, že by mě to asi ani nezajímalo. Mě na honu baví právě ta hudební  stránka,  protože  se  mi hodně líbí lovecké fanfárové rohy. Jsou docela jiné než koncertní horny. Říká se jim naturhorny. Nemají klapky, jsou to vlastně jen zatočené kovové trubice. Hudebním skladatelům se líbily už před staletími. Využívali je, když potřebovali vytvořit právě atmosféru lovu. Na naturhorny  hraju  čím  dál  víc a baví mě to. Používám francouzský způsob tvorby tónu. Ostatně teď  je v módě hrát starou hudbu na autentické nástroje.

Má to smysl?
Myslím, že má. Já třeba díky zkušenostem s naturhornou nacházím stále víc loveckých motivů v krásných Mozartových koncertech pro lesní roh. Teď uvažuju o tom, že bych ve svém orchestru vytvořit samostatnou sekci těchto rohů. Mít tak aspoň čtyři, to by bylo pěkné. Nejen pro uši, ale i pro oko.

Proč jste si vlastně za svůj nástroj zvolil hornu? V době, kdy jste se na ni začal učit hrát, byla v lidových školách umění na Táborsku spíš doménou dívek. A myslím, že to tehdy učitelé tak vnímali – když chce holka hrát na žesťový nástroj, bude hrát na lesní roh, zatímco kluci na trubky, pozouny a tak dále.
U nás to bylo s lesním rohem tak půl na půl – kluci a holky. Ale já jsem si ho nezvolil. Spíš mi byl tak nějak vložen do ruky, protože můj nevlastní otec a zároveň první učitel Karel Křenek byl hornista. Navíc pocházím z rodiny muzikantů, takže bylo jasné, že na něco hrát budu. Nejprve jsem se učil na klavír a zobcovou flétnu, a tím se zjistilo, že hudební nadání mám. Pak už jen najít ten správný nástroj na celý život. Lesní roh byl po ruce.

Věděl jste hned od začátku, že je to osudový nástroj pro vás?
Kdepak, trochu jsem s ním zápolil. Tehdy se ještě u nás nedaly sehnat menší horny pro děti, takže nástroj byl pro mě strašně obrovský. Žádný iniciační zážitek se nekonal. To úplné spříznění přišlo až po pubertě. Vlastně až v době, kdy se naplno prohloubil můj vztah k hudbě jako takové. Hodně tomu napomohlo, že jsem udělal první zkušenosti s hraním ve velkém symfonickém orchestru, ať už na konzervatoři nebo potom velice brzy v České filharmonii. Tam, uprostřed té krásné hudby, kterou vytvářejí krásné nástroje, jsem se našel a lesní roh jsem si zamiloval.

Tohle vyznání by jistě udělalo radost vašemu profesorovi z konzervatoře Bedřichu Tylšarovi…
A určitě i jeho bratru Zdeňkovi. K němu jsem jezdil na hudební konzultace, než jsem nastoupil na konzervatoř. Škoda že už Zdeněk Tylšar není mezi námi. Když tihle pánové hráli společně dueta pro lesní rohy, byla radost je poslouchat.

Zavzpomínejte prosím na Zdeňka Tylšara. Obecně se o něm v současnosti skoro nemluví a já si myslím, že je to škoda.
Mám stejný názor. Pro mou generaci hornistů byl naprostým vzorem hudebníka. Naštěstí natočil velké množství nahrávek, které jsme si kupovali a nábožně poslouchali. Vždycky na nás působil jako přirozený suverén a obdivovali jsme, kolik toho všeho zvládne. Večer vystupoval v Německu, přes noc se vrátil, odehrál zkoušku ve filharmonii a hned odtud odjížděl na další sólový koncert. Žil naplno.

To byl úplný Jimi Hendrix lesního rohu…
Dá se to tak říct. Je škoda, že zemřel už v jednašedesáti letech. Jestli se nepletu, bylo to  na  infarkt.  I jeho  předchůdce, legendární Miroslav Štefek, zemřel poměrně brzy. Ono vůbec hodně špičkových hornistů zemřelo ještě před šedesátkou. Možná za to trochu může i fakt, že hrát na lesní roh je opravdu hodně náročné, ale hornisté si to ještě násobí svým intenzivním způsobem života.

Když vidím váš nabitý program, skoro se o vás začínám bát. Jak se vyrovnáváte s únavou na cestách, abyste pak podal špičkový výkon?
Dělám, jako že se vůbec nic neděje. Koncert je moje práce,  jdu  tedy  do  práce  jako každý jiný. A udělám ji nejlíp, jak umím.

V poslední době se stále víc prosazuje křížení hudebních žánrů. Zajímáte se i o tuhle oblast?
Už se mi to taky zalíbilo. Ne že bych hrál jiné styly na hornu sólově, ale baví mě to ve spojení s dalšími nástroji. Hodně se takovému stylu věnujeme v souboru Baborák Ensemble, v jeho menším obsazení. Upravujeme si hlavně filmovou hudbu – skladatele Nino Rotu a další. Ale máme samozřejmě širší repertoár tohoto typu. Například hrajeme argentinská tanga Astora Piazzoly. Většinou používáme víc lesních rohů, tak tři nebo čtyři, přičemž já hraju ten první, který je trošku sólovější. K tomu smyčce, klavír, harfu, basklarinet, prostě zajímavý a příjemný zvuk. Nejdeme  vyloženě  cestou křížení žánrů, ale spíš nového uchopení skladeb, které původně nebyly koncipovány pro obsazení našich nástrojů. Já našemu stylu rád říkám crossover, i když už je tohle slovo  dost  zprofanované a každý si pod něj dneska dosazuje, co se mu hodí.

Crossover je tedy vaše programové směřování?
Ne, absolutně to pro nás není  takový  ten  byznys, abychom nalákali lidi a prodali jim klasiku vloženou mezi jiné hudební styly. Vyplynulo to naprosto přirozeně. Vždyť i nás, hudebníky takzvané vážné hudby, baví i jiná hudba. Proč si ji tedy s chutí a vkusně nezahrát? Jen ať lidé vidí, že to jde i na nástroje,  které  se  nejvíc uplatňují třeba jen ve vážné hudbě. Pro některé naše nové posluchače to možná bude první setkání s takovými nástroji. Bylo by přece škoda, kdyby se o nich nedozvěděli. Třeba takový lesní roh. Vždyť lidé, kteří nechodí na koncerty vážné hudby nebo dechovky, ho vlastně nemají šanci potkat.

Zmínil jste se o dechovce. Jaký k ní máte vztah?
Kladný. Vlastně jsem na ní v dětství vyrostl. Rád vzpomínám na hraní ve velké dechovce v Holicích, kde jsem začínal v hudebce. Krásná atmosféra, legrace, muzicírování v průvodech, na náměstí, při oslavách… Měli jsme mezi sebou jak profesionály, tak obyčejné muzikanty, kteří si na svůj nástroj hrají pro radost při svém zaměstnání. Cítil jsem se mezi nimi dobře.

Posluchači vaši hru poznají už podle zvuku. Jak byste charakterizoval svůj tón?
Jsem věrný české hornové škole. Ne kvůli tomu, že je česká, ale že mi zvukově nejvíc vyhovuje. Oproti třeba německému stylu hraní je její zvuk mnohem subtilnější, jemnější a více se do něj hodí používání vibráta. Ideálem české školy vlastně je, aby se zvuk lesního rohu podobal lidskému hlasu. Tomu přirozenému, když si člověk hezky a čistě zpívá písničku.

Dá se podle hornistova tónu rozeznat, ze které země pochází?
Už ani ne. V dnešní globální době se národní specifika stírají a platí to i o hraní na hudební nástroje. Málokterý hudebník dodržuje zvyklosti své národní školy. Chápu to, doba je prostě taková. Ale myslím si, že česká škola má svoje jasné specifikum a udělal jsem dobře, že se jí držím. Od začátku mi učitel pořád kladl na srdce: „Zpívat, přednášet, sdělovat příběhy. Ale ne troubit!" Pokud žák na hornu jakoby zatroubil, dopustil se největší urážky svého nástroje. Vím, že jsem dostal dobrý základ a jsem za to svým učitelům vděčný.

Už od vzniku horny hráči rádi vymýšleli různá vylepšení jak nástroje, tak hraní. Jste také autorem nějakého „patentu"?
Ne, hraju na německý nástroj Alexander 103, ladění F a B. Je to nejrozšířenější typ lesního rohu. Nic jsem si na ní nedal přidat ani ubrat. Nejsem ani autorem žádného nového tvoření tónu. Ale svou filozofii hraní mám. Nevnímat hornu jako obtížný nástroj. Nepřijímat limity, které jí přisuzují jiní. Hraju na ni všechno. I třeba Bachovy skladby, které byly původně psané pro jiné typy lesních rohů. Musím prostě k jejich zvládnutí použít jinou techniku, musím se s tím víc potrápit, ale jde to. Dokonce jsem přehrál v přepisech pro hornový rozsah celou Školu hry na housle od Otakara Ševčíka. A taky violoncellové skladby od Bacha s spoustu dalších „nehornových" skladeb.

V jazzu se trumpetisté rádi trumfují, kdo zahraje výš. Je něco takového i mezi hornisty?
Ne. Vím, že jsou hráči, kteří dokážou zahrát vyšší i nižší  tóny  než  já,  ale  na  tom podle   mě   hudba   nestojí. A hodně hornistů taky umí hrát mnohem silněji. Pokud bych se měl nějakého takového trumfování zúčastnit, musela by to být soutěž o to, kdo umí hrát krásněji potichu nebo tvárněji. Tam bych myslím šanci měl.

Na jak dlouho si můžete dát od lesního rohu dovolenou?
Na jak dlouho chci, ale pak musím vždycky počítat s tím, že stejnou dobu budu potřebovat, abych se denním cvičením zase dostal do formy.

Myslíte si, že horna ovlivňuje i charakter člověka, který na ni hraje?
Určitě. A nejen horna. Jenomže  na  hornistech  z orchestru je to znát nejvíc. Na zájezdech se všichni vždycky drží pohromadě, i když už nemusejí. Všude chodí společně. Mají tendenci se houfovat. Jako by v tom bylo něco z toho, jak hornisté společně hrají na honech.

O čem si povídají, když usednou ke stolu v hospodě?
Samozřejmě o hudbě. O té si povídám taky rád. Ale katastrofa je, když se řeč sveze na nátrubky. Vždycky k tomu někdo odbočí, ostatní se přidají  a  nikam  to  nevede. Pak  buď  prchám  nebo  se snažím přehodit řeč na něco úplně jiného.

A na co? Vlastně jsem se nikde nedočetl, jaké máte koníčky kromě hudby.
Vaření. A vůbec všechno, co se točí kolem kuchyně.

Mám v tom hledat nějakou vyšší filozofickou souvislost s lesním rohem?
Jenom to ne. Mně prostě a jednoduše chutná. A kromě toho moje babička byla kuchařka. Asi jsem po ní pár kuchařských genů podědil. Teď  mi prosím hlavně nedávejte otázku, jestli můžu prozradit nějaký svůj originální recept. Žádný totiž nemám…

Tak si povězme něco o vašem chystaném koncertě v Táboře.
Moc se na něj těším. Procestoval jsem celý svět, ale v Táboře jsem ještě nehrál. Navštívil jsem ho jen jednou, kdysi v dětství při nějakém výletu. Vzpomínám si, že mi jeho náměstí připadalo velikánské. Už bylo načase to napravit. V orchestru máme Táboráka, houslistu Tomáše Hubku, a on s tím nápadem přišel. Oslovil táborský odbor kultury, a pokud vím, vůbec je nemusel přemlouvat. Takže 30. června v 19 hodin náš symfonický orchestr Baborák Ensemble zahájí Táborské  kulturní  léto v Divadle Oskara Nedbala. Pro posluchače jsme si připravili příjemnou klasiku. Haydna, Mozarta, Beethovena. Představím se jak v roli sólového hornisty, tak dirigenta. Baborák Ensemble je zajímavý i tím, že ačkoli má přibližně 55 členů, všichni se dobře známe a jsme přátelé, protože jsme předtím společně  hráli  v různých  souborech. Věřím, že je to na našem zvuku znát.

Odborníci i laici se vzácně shodují, že se řadíte mezi nejlepší světové hornisty. Stává se vám, že vás na ulici oslovují lidé a prosí o podpis?
Tohle se mi občas stává jen v Praze u Rudolfina, když si zajdu na kafe do některé blízké kavárny. Ale začínám mít podezření,  že  je  to  hlavně proto, že tam často visí plakáty s mojí fotkou. Nedávno mě v jedné kavárně od vedlejšího stolu pozorně sledoval malý chlapec. Po chvíli jsem mu řekl: „Proč se na mě tak dlouho koukáš?" Odpověděl: „Já tě znám."  „Nepovídej, a odkud?" A chlapec vítězně prohlásil: „Ty seš ten kluk z plakátů!"

Josef Musil

Autor: Redakce

+ sdílejte

Sdílejte článek pomocí sociálních sítí

Líbí se vám zpravodajství Deníku? Hlasujte pro něj v anketě Křišťálová lupa

HLAVNÍ ZPRÁVY

Místopředseda KDU-ČSL a Poslanecké sněmovny Jan Bartošek.

Jan Bartošek: Prodáš se jen jednou. To platí na chodníku i v politice

Praha – Jan Bartošek je v celostátní politice poměrně nové jméno. V Dačicích, kde letos suverénně vyhrál komunální volby, ho ale znají dobře. Jako zastupitele i člověka,…

Univerzita Karlova patří mezi 100 nejlepších v Evropě

Univerzita Karlova

Praha - Je to velký úspěch, zní z Univerzity Karlovy. Ta se 
v novém mezinárodním žebříčku nazvaném Best Global Universities Rankings hodnotícím kvalitu světových…

První vs. druhý. Ligou zatřese české "El Clásico", Baroš tipuje remízu

Pavel Kadeřábek ze Sparty (vlevo) a Daniel Kolář z Plzně.

Plzeň - Když trenér fotbalové Sparty Praha Vítězslav Lavička přichází do kabiny, nikdy nezapomene zdůraznit: „Pánové, čeká nás důležitý zápas."

Starosta Vinoř: Neuvěřitelné! Tisíce samopalů a tuny nábojů uprostřed obce

Starosta Vinoře František Švarc.

Praha – Stovky zbraní a víc než milion nábojů skladovali v rodinném domku uprostřed vilové čtvrti ve Vinoři dva podnikatelé. Starosta kvůli obavám po výbuchu muničního…

Diskuse

Do diskuse nikdo nevložil žádný příspěvek

CELEBRITY

Válka všech proti Renčovi! Znechutil české režiséry

Válka všech proti Renčovi! Znechutil české režiséry

Jakoby Miloš Zeman (70) škrtnul pod skladem výbušnin! Kvůli tomu, že připnul metál svým kamarádům,… celý článek ›

Dojemné setkání Pořízkové s otcem: Neviděli se šestnáct let!

Dojemné setkání Pořízkové s otcem: Neviděli se šestnáct let!

Bylo to dojemné setkání. Českoamerická světová modelka Pavlína Pořízková (49), se po dlouhých 16 letech… celý článek ›

Copak je to za vojáka? Ty nejvtipnější fotky vojínů mimo službu!

Copak je to za vojáka? Ty nejvtipnější fotky vojínů mimo službu!

Služba v armádě je fyzicky i psychicky náročná. Vojáci proto musí občas upustit páru, aby byla legrace a… celý článek ›

Havel byl mentálně komunistou, říká Klaus o symbolu sametové revoluce!

Havel byl mentálně komunistou, říká Klaus o symbolu sametové revoluce!

Bývalý prezident Václav Klaus se do svého předchůdce Václava Havla navážel i dříve. Nyní ale dokonce… celý článek ›

Ewa Farna v exkluzivním rozhovoru: Byla jsem blízko smrti!

Ewa Farna v exkluzivním rozhovoru: Byla jsem blízko smrti!

S novou deskou přichází až teď, slyšet je o ní ale pořád. Před dvěma lety měla ošklivou nehodu, v… celý článek ›

EXKLUZIVNÍ ZPRÁVY

Petr Hapka a jeho dcera Petra

Petr Hapka a KRUTÁ PRAVDA o jeho zdravotním stavu! Dcera Petra promluvila!

Do normálního života už se nevrátí. Skladatel Petr Hapka (70) se sice vykřesal z nejhoršího, ve… celý článek ›

Poznáváte? Miroslav Táborský, Jan Přeučil a Michal David s vlasy.

UNIKÁTNÍ GALERIE: Jak by holohlavé celebrity vypadaly s vlasy?

I mezi celebritami najdeme sem tam nějakou tu nedokonalost. Většinou to ale nejsou vypadlé nebo zkažené… celý článek ›

Mezi Michelle a Barackem to už dlouho skřípe.

Michelle Obama zuří: Jejího muže uhání známá hollywoodská KRÁSKA!

Běsnící bestie, jak prý někdy přezdívají první dámu Ameriky zaměstnanci Bílého domu, varovala herečku… celý článek ›

Gerhart nyní a v dobách největší slávy

Krutý osud Doktora z hor: Gerhart Lippert skončil v UMĚLÉM SPÁNKU!

Jeho tragický konec v lavině mnohé divačky oplakaly. Hlavní postava seriálu Doktor z hor zahynula… celý článek ›

Copyright © VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., 2005 - 2014, všechna práva vyhrazena. Používáme informační servis ČTK. Publikování nebo šíření obsahu denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., zakázáno. VLTAVA-LABE-PRESS, a.s. je členem Unie vydavatelů.

Kontakt na redakci. Proč inzerovat v novinách - www.reklamavnovinach.cz