VYBERTE SI REGION

Zpěvačka Kamila Bradová: Jako zubařka se živím, v kapele relaxuji

Plzeň, Holýšov /ROZHOVOR/ – „Jsem Agent Provokatér," v úterý večer zazní v plzeňském Anděl Music Baru… Tak se totiž jmenuje právě vydané album plzeňsko-slovenské hudební formace Il Colori, v jejímž čele stojí zubařka z Holýšova Kamila Bradová.

12.3.2013
SDÍLEJ:

Kamila BradováFoto: Archiv

Začátek letošního roku je pro vás nejspíš mimořádně úspěšný. V lednu jste získala oprávnění provozovat vlastní soukromou zubní ordinaci, dnes večer se skupinou Il Colori pokřtíte album Jsem Agent Provokatér. Co pro vás bylo obtížnější dotáhnout do zdárného konce?
Nejobtížnější bylo obě činnosti efektivně propojit. Povolání zubní lékařky je samo o sobě velmi náročné a rozhodne-li se člověk provozovat vlastní soukromou praxi, stává se téměř ze dne na den zároveň podnikatelem, manažerem, psychologem, navíc dennodenně bojuje se všudypřítomnou byrokracií. To vše vyžaduje pevné nervy a adekvátní kompenzaci. Tou je pro mě hudba a moje kapela. Album Jsem Agent Provokatér se vlastně zrodil v mezičase během shánění různých potvrzení, osvědčení a razítek.

Jak se zubařka dostane k vlastní kapele?
U mě byla nejdříve vlastní kapela a až poté profese zubařky. Absolvovala jsem studium na Katedře hudební kultury Pedagogické fakulty ZČU v Plzni, hudbě se věnuji odmalička. Il Colori jsme založili v době, kdy jsem ještě pracovala jako učitelka. Až osud a sled různých událostí mě přivedl na lékařskou fakultu a ke stomatologii. Dnes jsem za to ráda. A zároveň pyšná, že kapela přestála různá těžká období během mého studia i po něm. Samozřejmě také díky ochotě ostatních členů obětovat svůj volný čas pro dobrou věc.

Jaké je podle vás album, které budete křtít v Anděl Music Baru?
Z mého pohledu je to především ambice provokovat posluchače k tomu, aby nejen vnímali problémy kolem sebe, ale také na ně reagovali a nezůstali jen na půli cesty. Naše společnost je opravdu v krizi, možná ne finanční, ale vycházející z jakési duchovní toxicity. Lidem chybí následováníhodné vzory, slovo si berou pseudocelebrity uznávající zvrácené hodnoty a ti, kteří mají co sdělit, mluvit nechtějí nebo mají strach. Tomu se ´Agent Provokatér´ vysmívá, ale občas se i pořádně rozzlobí. Ať už v našich písních, nebo v povídce napsané speciálně pro album, která je součástí bookletu.

Jací jsou klienti vaší zubařské ordinace? A zajímají se o vaši uměleckou činnost?
Asi by se slušela odpověď, že mám takové klienty, jaká já jsem jejich zubní lékařka. Nicméně ani já při vší snaze nedokážu vyhovět nereálným požadavkům. Často lidé očekávají péči jako ve Švýcarsku za předrevoluční ceny. Přitom zdravotní služby jsou u nás, na rozdíl od platů lékařů, minimálně na stejné úrovni jako v cizině. Na druhou stranu mě těší, když se do mé ordinace v Holýšově lidé rádi vracejí beze strachu z ošetření a jsou díky krásnějšímu úsměvu spokojenější. O mé umělecké činnosti asi nevědí, což je škoda, možná bych díky tomu v jejich očích získala trochu přístupnější tvář. Možná ale, že tomu po našemu rozhovoru bude jinak.

Povídka z bookletu Jsem Agent Provokatér

Kamila BradováJsem tu už dlouho. Dýl než kdokoli z vás. Nevím kdy jsem se narodil, tehdy na tom nezáleželo. Měl jsem mnoho jmen, tolik, že už ani nevím, se kterým jsem se narodil. Ani se nepamatuju, jestli jsem dřív byl John Retcliffe nebo Yevno Azef. Peníze jsem dostával od Lopuchina, Bismarcka, Jakuševa, Yamamoty, Jagody, Goebbelse, paní Mao, Hoovera, Begina, Cossigy, a jak se všichni ti samožeři jmenovali. Všichni se předháněli v tom, aby si mě koupili pro svoje plány. A nikdo z nich neviděl, že mě jejich plány nezajímají. Že mě ani jejich peníze nezajímají. Teda ne že bych je nepotřeboval, ale zase ne tak, jak si oni mysleli. Skoro nic z toho, co si lidi za peníze kupují, mě nezajímá. Zajímá mě jen hra. Snad proto mi je pořád 33 let.

Teď už několik let žiji v jedné zemi, kde mají lidé šedou pleť a jejich jazyk nezná slova pro omluvu. Pro komplikovanost gramatiky se necítí povinni přiznávat vlastní pochybení. Kvůli tomu se na ně neusmívá Slunce ani oni sami navzájem. Zkrátka ideální země pro někoho, kdo se chce schovat ve stínu. Ideální země pro mě. Žiji v drahém bytě v centru města. Ne proto, že bych měl potřebu zavřít se do zlaté klece, ale protože zrovna tady byla okna od sebe dál než na předměstí a zraky kolemjdoucích přitahuje spíše zlatě zářící postroj na těle velblouda postávajícího před přilehlým luxusním bordelem, než dveře mého domova. Samotný byt luxusní není. Jeho cenu dělá lokalita a secesní fasáda. Uvnitř není skoro nic. Nemám rád obrazy a zbytečný nábytek, připadá mi to jako nepořádek a špína. Dokonce nemám ani myčku na nádobí, snad protože jsem zvyklý ptát se „Proč ano?" místo „Proč ne?". Kuchyně je celá bílá – plochá linka uzavřená do pravých úhlů, čtvercový stůl, čtyři skříňky i stojan na sadu nožů. O ostří těch šesti nožů z Toleda se starám každý den, snad místo ranní kávy a večerní sklenky vína. Lednici mám jen malou, vlastně jen na máslo, protože chodím nakupovat každý den. Abych měl čerstvé jídlo, abych vypadal normálně a abych věděl, co lidi chtějí a jak reagují. Další pokoj je ložnice. V jednom rohu je žíněnka na spaní. Na ní jsem začínal, na ní také skončím. Nechci vyměknout. Jistě, na sex to není. Alespoň teda ne na pravidelný. Ale vzhledem k tomu, co jsem, si rodinný život stejně nemůžu dovolit (a ani mi nijak nechybí). Ani si holky nevodím domů. Chodím za nimi do toho bordelu s velbloudem. A asi právě proto jsem si do třetího pokoje koupil velký stůl, na kterém jsem začal dělat návrhy na dámské spodní prádlo. To je tak, na zdejší poměry to byly celkem luxusní holky a na to prádlo samozřejmě dost dbaly. No a jak jsem je tak často v jejich pokojích nad velbloudem pozoroval, jak si to prádlo svlékají, začal jsem o něm víc přemýšlet a představovat si, co by tak asi měly na sobě mít. A tak jsem si z toho udělal novou hru, která mi měla vyplnit čekání. Navíc díky tomu svému návrhářství ani nemusím nijak složitě vysvětlovat, kde beru peníze. Přece jen, v téhle zemi úředníků se šedou pletí se nelze spoléhat ani na stíny.

Zatímco čekám a navrhuji spodní prádlo, připravuji se na svou skutečnou zakázku. Nejde o nic složitého. Vlastně mě docela udivuje, jak jsou ti moji klienti stále monotematičtí. Pořád je to to samé. Převléknout se za „žlutého" a odstranit pár „modrých". Protože „žlutí" jsou poslední dobou dost neoblíbení a všichni ti lidé, kteří byli zavrženi Sluncem, postupně během posledních let přišli téměř o všechno, včetně snů, naděje a dětských vzpomínek, takže denně balancují mezi destrukcí a sebedestrukcí. „Žlutý" vrah jim pomůže do propasti destrukce. Zrovna teď, když by možná mohli začít věřit, že by snad mohlo být něco jinak, já je vyšlu do ulic. A až „žlutí" budou na kolenou, začne ozvěna z temných koutů přinášet šeptaná podezření na „modrou provokaci". A rozvášněné odstíny šedi s ochraptělými hrdly, odřenými klouby a krvavými rty zaplní i druhou půlku města. Ano, jsou slabí a shrbení křivicí, jejich hněv se rozpadne v zoufalství a vlna nenávisti se rozplyne ve ztraceném směru. Ale bude to dost na to, aby se na troskách světa žlutých a modrých mohl rozkročit můj Klient a slovy krásnými jako duha po dešti rozléhajícími se jako volání bubínku přesvědčil ty zdivočelé a zoufalé poddané, občany, kamarády, soudruhy, bratry, nebo jak on tomu bude říkat, aby si radostně nasadili okovy. Ano, teď si stěžují na stíny. Ale za chvíli nebudou světla, mezi kterými by ty stíny mohly být. Tenhle scénář je skoro neměnný už věky, ale přesto se každý můj nový klient, když mi jej vysvětluje, viditelně považuje za génia nové doby. Většinou pocítím v těchto chvílích chuť svého klienta zabít. Ale neudělám to. Proč taky, od toho tu přece nejsem. Jsem tu od toho, abych naplňoval osud změn, ne abych soudil. I kdybych se rozhodl začít hodnotit a soudit, proč bych měl před klientem dát přednost pastózním rektoskopistům s odulými rty, navlečeným do žlutých nebo modrých košil, živeným obchodníky se smrtí, kteří se neřídí zákony Božími ani lidskými? Proč bych měl před klientem dávat přednost jim, kteří jsou za tuhle situaci zodpovědní? Ne, i oni mi jsou odporní, a mohu přiznat, i když se snažím sám před sebou zachovat zdání chladného kalkulu, že mě tato část mé práce snad i těší. Proč bych si měl lhát, že někdo z nich zaslouží soucit? Ve skutečnosti si tohle nemyslím jenom já. Proto nestačí „modré" jen tak zabít. Nikdo by nehnul ani brvou. Musí to být něco víc. Něco, kvůli čemu dřív lidé chodili sledovat veřejné popravy, něco děsivého a odporného. Ale bohužel ani to nestačí. Od toho má každý z nich rodinu. Teprve tam, u těch prázdných dětských postýlek, začíná davová psychóza. A ten dav? Všichni ti uražení a ponížení? Jen statistický údaj a kompars v historickém filmu. Páchnoucí překážky na cestě městem. Tak proč bych měl něco dělat jinak? Ne že bych klientovy peníze nutně potřeboval, ale nepříjemné nejsou. Ale hlavně, hlavně: vždycky jsem zvědavý! Ve skutečnosti jsou všichni jen kompars. Kompars ve hře, kterou ve skutečnosti hraji já.

Kamila BradováBlíží se můj den a tak si naposledy procházím město. Ne z nějaké nostalgie. Chci se ještě naposledy ubezpečit, že je všechno v pořádku, zkontrolovat, jestli se lidé stále chovají tak nenormálně normálně, no a taky si naposledy vtisknout do paměti „podobu před". Pro pozdější srovnání a vyhodnocení. Prošel jsem břehy všech zdejších řek, potuloval jsem se chudinskými čtvrtěmi a procházel jsem se mezi vilkami, v nichž se kdysi tančil valčík. V noci jsem prolézal špinavé nálevny i vypulírované noční kluby pro bohaté pitomce. Ráno jsem sedával po kavárnách a listoval novinami, které neměly ani tušení, k čemu má dojít. Dneska se procházím naposledy. Nade mnou je hvězdné nebe a ve mně můj vlastní mravní zákon. Z otevřených dveří, ke kterým se sestupuje po pěti schodech, proniká na ulici teplo. A tóny. Nejdřív jen málo, pak se přidávají další. Rozhodně jich není příliš mnoho pro moje uši. Sestupuji a snažím se proniknout mezi shluky akordů a vyhnout se smyčkám svištícím vzduchem. Jsem obstoupen slovy minimalisticky dorážejícími v rytmu neklidu. Nemohu uniknout z dosahu vzteklého nářku:

„Jsem žena, jsem muž, jsem stroj. Zbytečně složitý stroj stvořený k obrazu společnosti. Žena a muž stvořený k obrazu svému. Muž se bojí ženy a stroj se bojí, že začne přemýšlet. Žena se bojí hormonálního šílenství. Strachu je zbaví jen konec. Konec toho, co je teď. Ať je to cokoli. Konec, který začíná hlavami, masem a krví. Jsem žena, jsem muž, jsem stroj. Jsem na počátku všeho. Hořící sukní lákám ptáčky pod otevřená okna. Po vzoru Jonáše učím ryby, jak se zbytečně trýznit láskou, jak dobrovolně obnažit své tělo až na kost, na kterou pak agent provocateur rozehrává svou hru svůdnou jako plechový bubínek. Až budete stát pod okny a toužit po krvi, vzpomeňte si, kde to všechno začalo."

Je můj den. Jdu po kolejích. U jednoho notáře s pleší a předkusem jsem nechal závěť a údaje o Klientovi. Žádné příbuzné nemám. Nikoho nemám rád a nikdo nemá rád mě. Takovým nezbývá, než odkázat majetek dobročinným spolkům. I ten byt. Asi bych z něj měl aspoň odklidit ty zbraně, ale vhledem k tomu, že znám budoucnost, připadalo mi to bezpředmětné. Je asi poledne. Drobně prší a vítr fouká z pravé strany. Od stromů nad tratí ke mně doléhá odporné řehtání straky. Teď už slyším i vlak. Přidávám do kroku, tluče mi srdce, všechno je tak jiné. Vlak troubí. Bude mi chybět to spodní prádlo. Strojvůdce mává rukama. Uvidíme, jestli je osud opravdu nezměnitelný. Nasrat, Kliente.

ANDRÉ PULGAR
patolog a spisovatel

Autor: Hana Josefová

12.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Třetina mladých Japonců věří, že se upracuje k smrti

Mladické nadšení a optimismus u Japonců do třiceti let nehledejte. Z celé planety jsou nejvíce pesimističtí. Mají strach z budoucnosti a bojí se mít i děti.

Italský premiér Renzi po prohře v referendu ohlásil svou demisi

Řím - Italský premiér Matteo Renzi Renzi po těžké porážce v nedělním referendu o reformě ústavy ohlásil, že dnes podá demisi. V televizním vystoupení řekl, že výsledky referenda jsou naprosto jasné a že přebírá plnou odpovědnost za porážku.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies