VYBERTE SI REGION

Kapela Zrní: Jestli vyhrajeme Anděla? To není důležité

Praha /ROZHOVOR, VIDEO/ – Zní to jako příběh z knížky o americkém snu po česku. Před víc jak deseti lety si parta kluků z kladenského gymnázia řekla, že se bude živit hraním do klobouku v pražské Celetné ulici. Dnes jsou nominovaní na čtyři ceny Akademie populární hudby Anděl. Mohou se stát objevem i kapelou roku.

8.3.2013
SDÍLEJ:

Kladenská kapela ZrníFoto: oficiální stránky skupiny

Ale Zrní nežijí americký sen. Jsou v Česku, kde jejich poslední deska Soundtrack ke konci světa navzdory modernímu zvuku Ondřeje Ježka (nebo možná právě „kvůli" němu?) zní jako velká alternativa. A Zrní si nestěžují. Za Česko jsou rádi. „Je přece výborný, že žijeme v zemi, kde se navzdory těžkostem většina lidí nemlátí a má vše potřebné. Je výborný, že můžeme sedět a takhle si povídat," říkali mi zpěvák Honza Unger a bubeník Ondřej Slavík. A naše povídání se protáhlo na bezmála tři hodiny. Přicházím domů a uvědomuji si, že z něho zbydou jenom obrysy. Třebaže jsme se bavili, že jen v obrysech bychom žít neměli…

Vraťme se na začátek. Dvojčata 
v New Yorku ještě stojí, chodíte na gymnázium v Kladně, ale Zrní ještě nejsou. Jak jste se dali dohromady?

Honza: Potřebovali jsme nacvičit repertoár, abychom mohli hrát na ulici za peníze do klobouku. Tehdy jsme ještě byli tři. Jeden chlapík nám půjčil garáž na zkoušení, a když nás chvilku poslouchal, navrhl nám, abychom vystoupili jako předkapela na koncertě, který pořádal. Tam jsme se seznámili tady s Ondřejem a s basákem Honzou. Přidali se k nám přímo 
v průběhu písničky a od té doby spolu hrajeme.

Ondřej: Jako kapela jsme se tedy dali dohromady vlastně na našem prvním koncertu.

Vzpomínáte si, kdy to bylo?

Honza: Přesně, 23. června 2001.

Vůbec se nebráníte té mediální zkratce „kladenští Zrní". Myslíte, že se Kladno nějak podepsalo na tom, co tvoříte, třebaže skládáte na chalupě na Vysočině?

Honza: Určitě ano. Kladno na nás bezpochyby dost výrazně působí. Jak jeho poetika, tak i ta vzdálenost, oddělenost od Prahy. Ale jako u všeho, nejde říct, jak by to, co děláme, vypadalo s vlivem jinýho prostředí v jinym kontextu. Co by zůstalo stejný 
i bez Kladna. Je možný, že by to bylo dost podobný, že bychom hledali stejně to samý.

Ondřej: To samý ve svojí bublině. Nikdy jsme nebyli členy nějakého spolku nebo scény. Asi i právě proto, že je Kladno trochu izolované od Prahy.

V Kladně nikdy nebyla žádná scéna, do které byste zapadli?

Honza: V Kladně byla vedle nás jedna kapela, o které by se dalo říct, že byla underground nasměrovaný trochu jako my, ale to na scénu asi nestačí. 
A ačkoli do Prahy to bylo nějakých 20 kilometrů, náš svět se odehrával v Kladně. Tam jsme chodili do školy a hospod. Praha pro nás byla za jakousi zdí. Přitom dnes jsme v ní skoro pořád.

Několik prvních let jste hledali formu a tvar… Zpívali jste taky anglicky, co vás nakonec přivedlo 
k češtině?

Honza: Asi přirozenej vývoj toho, co pro člověka znamená kapela. Ze začátku to byla touha být jako Beatles a Rolling Stones, líbit se holkám. Taková pubertální touha. Být svobodný, jezdit a hrát jako hippies. Ale 
i tehdy už tam musela být ta chuť vyjadřovat se hudbou. Líbil se nám taky hodně komunitní způsob života. Byli jsme pořád spolu. No a postupně se ten hnací motor měnil. Začali jsme prahnout po tom, najít svůj vlastní hudební jazyk, kterým budeme reflektovat to, v čem žijeme.

Hlavním motorem se stala touha vyjádřit se, autenticky 
a ryze. Zavřeli jsme se a snažili se najít úplný prazáklad. Oprostit se od všech vlivů a dostat se na dřeň sebe sama. Vzpomínám si třeba na jedno soustředění, kde jsme si na týden zakázali veškerý kontakt s čímkoli jiným než mezi sebou navzájem a přírodou venku. Zakázali jsme si zahrát jedinou melodii, která by nám připomínala cokoli, co jsme kdy slyšeli. Nesměli jsme pít alkohol, pouštět hudbu, číst časopisy, nic.


O jaké době se teď bavíme?

Honza: Někdy kolem roku 2007.

Takže před první regulérní deskou Voní jste se rozhodli objevit sebe sama…

Honza: A s tím přišla i ta čeština. Uvědomil jsem si, že nemůžu zpívat anglicky. Narodil jsem se tady, přemýšlím v češtině, tohle jsem já, tak se musím vykašlat na to, abych zněl jako Radiohead.

Člověk se určitým vlivům z okolí stejnak neubrání. Tím pozitivním pro vás určitě byl producent Ondřej Ježek, s kterým jste nahrávali teď kritiky oslavovanou desku Soundtrack ke konci světa. Ondřej je zásadní osobnost naší nezávislé hudební scény. Nakolik zvuk Soundtracku ovlivnil?

Honza: Zásadně. Za sebe si myslím, že naše předchozí deska, Hrdina počítačový hry jde do světa, je v něčem možná i silnější než Soundtrack… Je to zpověď určité naší životní etapy, doby, kdy každý z nás procházel něčím silným. Proto k desce tehdy vyšla i malá knížka s příběhy. Je to širší koncept a celé je to takový pro nás hodně významný díl života, který se povedlo zachytit, až na ten zvuk. Kdybychom už tehdy měli možnost pracovat s Ondřejem tak jako při Soundtracku, mohlo to být ještě lepší.

Ondřej: Soundtrack je pro nás zatím vrcholem, co se popularity týče, ale Hrdina měl i pro mě silnější podhoubí určitého příběhu a výpovědi. Za ten zvuk, který nás dnes trochu mrzí, ale přesto musíme klukům z Liberce poděkovat, protože dělali, co mohli: měli hodně drsné podmínky, protože vše se muselo stihnout za sedm dní, kdy byl křest.

Honza: Kluci byli výborní. Byl to takovej punk, což k tomu příběhu Hrdiny vlastně patřilo, ještě to tomu dodalo. Hrdina měl hodně rovin. Jednou z nich bylo třeba to, že žijeme v alternativních světech vůči reálnému světu. Že žijeme víc v počítačové hře, ať už je to práce, kariéra, nebo to, že kluci nehrajou fotbal na plácku, ale u kompu. Zrovna to bych si přál, aby se v souvislosti s koncem světa, k němuž jsme udělali soundtrack, nějak změnilo.

Vy ostatně, přestože pracujete 
s takto mnohalevelovými tématy, každou desku, včetně Hrdiny, končíte optimisticky. Takže věříte ve světla na konci tunelu?

Ondřej: Věříme, že doba se nezvrhává do nějakých sraček, ale naopak nás zkušenosti obohacují k dobrému. V okolí vnímám, že čím dál víc lidí inklinuje k duchovnějším věcem. Myslím, že přesycenost materií dosahuje bodu, kdy začínáme být hladoví po něčem hlubším.

Honza: Taky to chápu tak, že probíhá určitý přerod. Že už je to tak šílený, že si začíná velký množství lidí užívat víc prostě toho, že jsou živí.

Takže opak Sartrova existenciálního Člověk je odsouzen ke svobodě?

Honza: Ano, nebrat život pesimisticky jako úděl, ale přesně naopak. Ve svojí podstatě není až tak podstatné, jak dopadne tenhle rozhovor, jestli vyhrajeme čtyři Anděly nebo žádného, i když v kategorii folk a country by to bylo úžasně vtipný. Podstatnější je, že tu teď my tři sedíme a něco probíhá, teď. Tihle Andělé jsou dobrá příležitost zahrát naživo před spoustou lidí. Ještě pořád máme totiž, myslíme, velkou rezervu v tom, kolik lidí nás zná a kolika bychom se mohli líbit.

Ale asi přirozeně člověk lační po úspěchu a jakémsi naplnění…

Honza: Tady je otázka, co je naplnění. Honíme se za formami: nějak vypadat, něco vystudovat, nějak vydělávat, mít nějakou pozici. Ale naplňuje nás to? Přitom, když nejsme zrovna zahnáni do nějakých fakt úzkých, můžeme si užívat prostě jen toho, že existujeme. Všechno je lepší, než být mrtvej, myslim. Existuju, takže mám příležitost si to nějak užít, ať už blbě, nebo dobře. Každej okamžik. V tom vidím naplnění, a to máme s klukama stejný.

Ondřej: Ale pozor, vůbec to neznamená, že by člověk měl rezignovat na nějaké ambice. Naopak i s vděčností a pokorou jdou ruku v ruce nějaké ambice život naplnit a proměnit v něco hezkého. To je takový můj balíček.

Honza: Takový marketingový balíček, který teď ve slevě nabízíme. Ale abych to úplně neshodil, asi s tím hodně souvisí to, že člověk by měl být kreativní. Myslím, že každý z nás má dar a předpoklady něco vytvářet, ať už je to hudba, dobrý jídlo nebo stůl. Jeden z lidských smyslů je vytvářet nové věci.

Ono se říká, že každý v sobě podobný potenciál má, ale hodně lidí se neodváží za ním jít, případně se jim ani nepodaří za život ho objevit. Třeba žije uprostřed Afriky druhý Mozart, ale protože nikdy v životě nesáhne na klapky klavíru, zůstane neobjeven…

Honza: Někdy je to strašná škoda. Lidi se trápí a cítí se semletí, přitom by mohli dělat něco úplně jiného.

Ondřej: A já si na druhou stranu zase říkám, jestli lidi ve své podstatě nemůžou dělat skoro všechno a je to jenom o tom nadšení pro věc.

Honza: Žijeme v systému, který nás nutí strašně brzy se rozhodnout, co v životě budeme chtít dělat. Přitom spoustě lidí na střední škole nikdo neříká, aby se snažili hledat to, co je skutečně naplňuje, většinou je to vedeno hodně pragmatickými cíli: Běž na informatiku, tam jsou peníze!

Ondřej: Bojíme se uvažovat jinak. Bohužel, strašně moc lidí se řídí strachem. Tahle negativní emoce nás ovládá.

Honza: Přitom zrovna tohle je věc, která by se dala docela snadno změnit. Třeba tady jen na školách chybí nějaká duchovní výchova. Stačilo by dětem od dětství nevštěpovat do hlavy strach, ale naopak je povzbuzovat, ať dělají to, co je skutečně baví a dělá šťastnejma. Neoddalovat je od smyslu života tak, jak to je bohužel nastavený teď.

Tak se aspoň u tohoto stolu domluvíme, že to budeme s našimi případnými potomky dělat jinak?

Ondřej: Jsem pro.

Zrní - Soundtrack ke konci světaNapsali jsme o jejich desce

Soundtrack ke konci světa, který Zrní loni vydali, se nám v Kulturáku moc líbil. Ondřej k němu napsal: „Kladenští Zrní, u nichž žánrové označení na serveru Bandzone „crossover-acoustic" už poněkud zastaralo, spojuje krásu nezávislé rockové produkce nejvyšší kvality 
s čímsi zemitě českým, venkovským. Jakoby se členové kapely vypravili na lidovou tancovačku a Arcade Fire a Prissnitz, vzali, co měli po ruce, 
a řekli si, že imprese zhudební 21. prosince 2012 u kávy v lese. Vyrazili ale o pár měsíců dřív a cestou je napadl úplně jiný Soundtrack ke konci světa. A skladby, jako jsou Rychta nebo Pokraj, které by všude na světě byly hity. Navíc jsou v malebné češtině. Čeho se bát?"

Kam tento měsíc vyrazit na Zrní?


neděle – 10. března – cca 21.30 až 22.30 – Praha – Rock Café
Tibet žije – benefiční koncert: – dále vystoupí: Kyklos Galaktikos, Gang ala Basta
pondělí – 11. března – Praha – Divadlo Ponec
Taneční představení s VerTeDance „Kolik váží Vaše touha?"
úterý – 19. března – 19.00 – Praha – Jazz Dock – Unplugged!
pátek – 29. března – 20.00 – Kladno – Music Klub Poldofka


Článek byl uveřejněn v rámci přílohy Deníku, magazínu Kulturák - březen 2013.

Autor: Ondřej Leinert

8.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies