VYBERTE SI REGION

Kapelník Krajanky: Po prvním ročníku festivalu jsme si řekli už ne

Praha /ROZHOVOR/ - Václav Hlaváček zasvětil dechové hudbě celý svůj život. V kapele Krajanka, kterou založil, zpívá jeho manželka Brigita, dechové festivaly uvádí jeho dcera a bratr. Dalo by se říct, že zapojuje celou rodinu. Nadšení pro věc z něj přímo sálá. Teď má ale plné ruce práce, protože se blíží závěrečná část dechparády. Už příští víkend se uskuteční devatenáctý ročník festivalu Hraj kapelo, hraj u Křižíkovy fontány.

23.6.2015
SDÍLEJ:

Kapelník Krajanky Václav Hlaváček hraje na klarinet.Foto: DENÍK/Martin Divíšek

Kdo vás přivedl k hudbě?

Určitě rodiče. Měli vztah k hudbě, především k vážné. Táta hrával na housle, máma, i když amatérsky, nádherně zpívá a také hrávala ochotnicky divadlo. Tam někde jsou asi moje začátky. Když rodiče přišli s tím, že budu chodit na „lidušku", moc se mi nechtělo. Raději bych běhal s kamarády venku a hrál fotbal. Asi jako každý kluk. Nakonec jsem si vybral violoncello a bylo rozhodnuto.

Přitahovala vás hudba ještě před nástupem na konzervatoř?

Jako každého mladého člověka. Vážná to tedy nebyla, spíš big beat a už na základní škole jsem hrával na kytaru. Sice jen pár akordů, ale plno písniček se dalo zahrát.

Pamatujete si první písničku, kterou jste uměl?

Rodné údolí, to vidím jak dnes. Stačily tři akordy a na dětských táborech jsem „oslňoval" kamarádky. Kde ty časy jsou.

Jaké byly vaše první zkušenosti s dechovou hudbou?

První zkušenosti jsem získal při nástupu na vojenskou konzervatoř do Roudnice nad Labem. Tam jsem dělal zkoušky na violoncello, ale jako hlavní nástroj jsem si vybral klarinet a byl jsem přidělený do třídy Vladimíra Bednáře. To byl skvělý člověk a výborný muzikant. Hned od prvního ročníku jsme hráli v dechovém orchestru a to byly ty správné a hlavně první zkušenosti s dechovkou.

Jezdil jste i před revolucí do zahraničí, jaké to bylo?

Vzhledem k tomu, že jsem byl u vojenské hudby v Táboře a pak v Praze, mohli jsme tak akorát do NDR, Rumunska, Maďarska či Bulharska. Ale tam jsme jezdili jen na dovolené. V roce 1985 jsem začal hrát s Budějckou kapelou Ády Školky, legendárního muzikanta a kapelníka Budvarky, který si postavil novou kapelu. Hrál jsem tam něco přes rok za kamaráda, který si musel odkroutit vojenskou základní službu.

Zůstalo vám to v paměti?

Byly to krásné roky, skvělá parta muzikantů, rád na to vzpomínám. A s Budějckou kapelou jsem prvně vyjel i do zahraničí, do NDR na oslavy města Halle. Byla to paráda. Každý den tři koncerty, od pořadatelů skvělé zabezpečení po celou dobu pobytu, ale hlavně na každý koncert bylo plné náměstí lidí.

Před čtyřiadvaceti lety jste založil Krajanku, jak se to stalo?

Krajanku jsme dali dohromady z kamarádů u Posádkové hudby v Praze, kde jsme všichni byli na vojně. Jednou jsme seděli v restauraci Formanka, která byla z boku Obecního domu. Jak jinak než na pivu. A tam jsme si řekli, že by bylo dobré postavit kapelu. Bylo nás tam pět - Pavel Tion, Petr Török, Martin Šůra, Pepa Vlček a já. Druhý den jsme přizvali další muzikanty a kapela byla na světě. To se psal rok 1990.

Založit kapelu je jedna věc, ale co dál?

Řešili jsme co hrát, kde sehnat noty, prostě klasické předprojektové nadšení. Ještě zbývalo rozhodnout o postu kapelníka a uměleckého vedoucího. Kluci v kapele navrhli mě a Petra Töröka. Rozhodovali jsme se demokraticky, tedy taháním sirek. Já jsem si vybral tu zlomenou a od té doby jsem kapelníkem a Petr byl uměleckým vedoucím. A byla to asi dobrá volba, protože následná sláva Krajanky je samozřejmě dílem všech, ale velikou zásluhu na všem má Petr, který dal kapele „tvář".

Není to po těch letech stejné?

Starat se o Krajanku mě celých už skoro dvacet pět let baví. Repertoár kapely jsme postavili na tom, že jsme posbírali lidové písničky ze všech krajů a na ty jsme si udělali vlastní aranžmá. Proto i název kapely je Krajanka. Začali jsme natáčet desky, například i pro Karla Vágnera a jeho firmu Multisonic. Pak přišla první natáčení pro televizi. A během tří let jsme z neznámé kapely vyletěli na výsluní. Od začátku v ní dodnes hrají čtyři muzikanti. Naše první vystoupení bylo ale 28. února 1991 ve Frankfurtu nad Mohanem. Proto slavíme 25 let v příštím roce.

Prošli kapelou i nějací zajímaví muzikanti?

Zajímavostí určitě je, že první tři roky s námi zpíval i Aleš Briscein, který je dnes operní hvězdou, držitelem ocenění Thálie a hrával s námi i bubeník Pavel Razím, který dnes učí na konzervatoři a hraje s Yo Yo Bandem a dalšími kapelami.

Šel byste do toho znovu, kdyby se naskytla stejná příležitost?

Určitě. Ideální by bylo, kdybych mohl využít zkušeností, které mám dnes. Ale to bohužel není dost dobře možné.

Jak se dalo sladit hraní v kapele s rodinou, když se angažujete i s manželkou?

Celé to začalo tím, že Krajanka potřebovala někoho na vedení účetnictví, domlouvání her nebo psaní smluv. Proto jsme se ženou založili v roce 1991 uměleckou agenturu Briva, což jsou zkratky našich jmen Brigita a Václav. Toho se ujala žena na plný úvazek. S Krajankou začala zpívat až v roce 1993, když odešla na mateřskou dovolenou zpěvačka Ivana Töröková. Pravdou ale je, že bez babiček by se to neobešlo. Starší dcera měla už deset let, ale mladší teprve pět. A nechat je doma samotné, to nešlo. Za ty roky ale nikdy problém nebyl.

Není Krajanka spíše rodinným podnikem?

Krajanka je spojena s agenturou, pořádáme festivaly, organizujeme koncerty, vydáváme CD, časopis o dechové hudbě Naše muzika a stolní kalendáře dechovek. To vše je propojeno s Krajankou. K tomu dcera festivaly uvádí společně s mým bratrem Martinem a na festivalech je zapojena celá rodina. Takže rodinným podnikem tak trochu je. Ono to ani jinak nejde.

Vzpomenete si na důležité okamžiky Krajanky?

Určitě naše první vystoupení, které bylo ve Frankfurtu nad Mohanem nebo natáčení prvního CD nazvaného Cesta piva do džbánu. Byli jsme tehdy v podstatě neznámá kapela, přesto se naší nahrávky prodalo přes 20 tisíc kusů a dostali jsme za ní zlatou desku. Za kariéru Krajanky jsme prodali přes 500 tisíc kusů nosičů a to není zase až tak špatné. V současnosti chystáme naše 36. CD.

Můžete jednu desku jmenovat?

Jednou z našich nejúspěšnějších desek byl asi titul To nejlepší z Čech u firmy Popron, za který jsme byli v roce 1997 nominováni na Výroční cenu Akademie populární hudby v kategorii dechová, lidová a folklorní hudba. To je takzvaná Česká Grammy, tedy dnešní ceny Anděl.

Jaké bylo vystupování v televizi?

Samozřejmě zajímavé. Hlavně u těch prvních pořadů, které se točili v restauraci Na Vlachovce. Režii měl legendární Alexej Nosek, seznámili jsme se a nakonec jsme byli přátelé s kameramanem Sašou Rašilovem, otcem populárního herce, při natáčení jsme poznali Josefa Zímu a celou plejádu hereckých legend, většina už bohužel není mezi námi. Díky Karlu Vágnerovi jsme začali točit i ve studiu v Ostravě a Brně.

Kdy Vás poprvé napadlo pořádat festival Hraj kapelo, hraj?

Poprvé to bylo, když jsme hráli v roce 1996 na Moravě na festivalu v Ratíškovicích. Plný fotbalový stadion, tenkrát tam bylo asi tři tisíce lidí. A tak jsem si říkal, že když to jde v Ratíškovicích, tak proč by to nemělo jít v Praze. A rok poté byl první ročník festivalu Hraj kapelo, hraj v Praze. Bylo to první víkend v červenci a festival jsme museli udělat na tři dny, protože to vyšlo akorát do svátků. A k tomu na čtyřech pódiích. Pomáhaly sice děti, ale hlavní organizace všeho ležela na nás dvou. A k tomu po tři dny buď trochu, nebo hodně pršelo. Diváci byli sice spokojení, ale po festivalu jsme si řekli, že už nikdy. No a letos to bude už 19. ročník.

Proč jste začali pořádat festivaly ve Vtelně a v Kněževsi?

To byl jen takový nápad. Chtěli jsme dostat festival i mimo Prahu. V Kněževsi jsme našli pochopení u tehdejší starostky Evy Janotové. Asi tomu moc nevěřila, ale když na první ročník přijelo na pět set lidí, bylo jasné, že to půjde i tady. A v Jizerním Vtelně jsme začali o rok později, v roce 2005. Tam bylo rozhodování trošku jiné. V Jizerním Vtelně se narodila moje maminka, ve vedlejší vesnici táta, máma hrávala ochotnicky divadlo a vůbec bylo ve vsi a okolí kultury více. Tak jsme ji tam chtěli vrátit. Na první ročník dechparády přišlo přes 500 lidí.

Prý máte ve Vtelně svůj druhý domov?

Musím říci, že jak v Kněževsi, tak i v Jizerním Vtelně máme skvělé party kamarádů, kteří nám se vším pomáhají. Bez nich by to nešlo. Ve Vtelně máme chalupu po babičce, žena se tam už odstěhovala a trvale přihlásila, protože kandidovala do obecního zastupitelstva. Dnes je v zastupitelstvu a je i členkou mysliveckého spolku, tedy je myslivkyně. Určitě se na důchod do Jizerního Vtelna odstěhuji i já.

Jak náročné bylo pořádat v roce 2009 desáté Mistrovství Evropy dechových hudeb?

Když si na to vzpomenu, moc nechápu, že jsme do toho vůbec šli. Vše začalo spíš hecováním, a tak jsme se přihlásili do výběrového řízení na pořadatele 10. ročníku. Určitě nám pomohlo i to, že festival Hraj kapelo, hraj si získal velkou popularitu i v zahraničí. Na přípravě mistrovství Evropy jsme intenzivně pracovali od září 2008.

Dopadlo to nakonec dobře?

Do Prahy přijelo 27 kapel od nás a z Evropy, hrálo se na pěti místech a v sobotu večer byl na Křižíkově fontáně velký galakoncert Krajanky a Glorie. Byla to velká show se světly, kouřem a za účasti více jak tří tisíc diváků. A v neděli, když jsme slyšeli hrát naši hymnu na počest vítězné Straňanky, to byl zážitek asi pro všechny. Měli jsme z toho velkou radost. Nakonec i kapely byl spokojené a dodnes se o tomto mistrovství mluví v superlativech.

Jak dlouho trvá festivaly připravit?

To je jednoduché. Po skončení letošního začínají přípravy na další. A tak je to každý rok.

Právě nás čeká pražský festival, na co můžete pozvat?

Letošní 19. ročník festivalu Hraj kapelo, hraj bude 27. a 28. června na Křižíkově fontáně. Začínáme ve 13 hodin, v sobotu bude hrát Junior, Dupalka, Krajanka, Kameníkovi muzikanti a Veselka, v neděli pak Pernštejnka, Věnovanka, Chodovarka, slovenská Májovanka a festival uzavře opět Krajanka.

Jste také šéfredaktor časopisu Naše muzika, jaké to je být i novinářem?

Jsem spíš novinář amatér. Trošku základy mi dal kamarád Dušan Brabec, který dříve pracoval v Denících. Dnes už se bohužel na nás dívá z novinářského nebe. Mnohokrát si na něj a hlavně na jeho rady vzpomenu. Časopis vychází jako čtvrtletník, a čtenáři se dozví všechno možné z dění v oblasti dechové hudby vůbec. Časopis vydáváme už desátý rok, a tak si myslím, že to snad děláme dobře a naši čtenáři z něj mají radost.

Jaké jsou poslední trendy v dechové hudbě?

Ono se toho už moc vymyslet nedá. Potěšující je, že v dechovkách hrají mladí lidé a mnohdy výborní muzikanti, kteří mají konzervatoře či vysoké hudební školy. A to pak jde úroveň samozřejmě nahoru. Je i plno nových autorů, kteří pro dechovky píší, plno kapel se snaží najít si svoji vlastní tvář a to je velice dobře jak pro ně, tak i pro naši dechovku. Ročně vznikají stovky nových skladeb, protože pomalu každá kapela má svého autora. Ale vždy se pár písniček ujme a ty si získají svoji popularitu.

Stále platí, že česká dechovka udává tón?

Já si myslím, že ano. V Evropě není kapely, která by nehrála české či moravské autory. Na druhou stranu, v zahraničí je čím dál více kapel, které styl hraní od nás okoukaly a dneska jsou na špičkové úrovni. Vidím to i při přípravě vlastních pořadů pro Rádio Dechovka. Mám dva pořady s názvem Svět dechovky. Tam pouštím jak naše, tak i zahraniční kapely. Takže srovnání mám.

Když máte chvíli volna, trénujete, nebo odpočíváte jinak?

Hrát musím stále, ale největší relax pro mne je, když jsem v létě někde u vody. Máme to kousek na jezero Lhota. To si vezmu knížku, lehnu si a relaxuji. Většinou nic nepřečtu a po pár hodinách ji zase zavřu a jedeme domů. Nebo další relax je pro mne zahrádka. Starám se o zeleninu, kterou mám rád a každé léto zavařuji okurky.

Autor: Pavla Janoušková Mgr.

23.6.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Průměrná mzda v ČR se ve 3. čtvrtletí zvýšila na 27.220 Kč

Praha - Průměrná mzda v Česku ve třetím čtvrtletí meziročně vzrostla o 1170 korun na 27.220 Kč, tedy o 4,5 procenta. Reálně, po odečtení inflace se lidem výdělek zvýšil o čtyři procenta. Informoval o tom dnes Český statistický úřad (ČSÚ). Růst mzdy se shoduje s odhady analytiků.

Případ úplatků Horkého a lobbistky Mrencové se vrací do Chebu

Plzeň - Krajský soud v Plzni zrušil původní verdikt a vrátil případ k novému projednání do Chebu.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies