Karolína Kamberská: Zpívám si pořád, aniž bych si to uvědomovala

Karolínu Kamberskou proslavilo zejména působení a spolupráce se sestrou Lucií Steinhauserovou ve zmiňované formaci Sestry Steinovy. Absolvovaly dohromady mnoho koncertů po festivalech i klubech, vydaly několik CD a kromě úspěchů zaznamenaných u fanoušků se dočkaly i pár oficiálních ocenění - jako např. 4. místo v hlasování o nejlepší evropskou desku roku německého internetového magazínu www.folkworld.de pro Můj tanec, nebo nominace na žánrového Anděla 2006 za CD Jen děcko se bojí. Sama Karolína má na kontě také jeden kuriózní a významný zážitek, který jen dokládá, že o jejím hudebním nadání nemůže být sporu. Psal se rok 2008. Zpěvačka nazpívala narychlo do diktafonu u recepce nejmenovaného pražského hotýlku lidovou píseň Ej lásko, lásko a s její pomocí vytvořil izraelský skladatel Effi Shoshani titulní píseň k americkému filmu Madison. Sama interpretka ale byla také vstřícná a odpověděla nám na pár otázek ještě před vystoupením.

Už léta zdárně kombinujete rodinný život s uměleckým. Jak je to s vašimi potomky – „pomamili“ se a píší třeba písničky?

Kdepak, mé děti vynikají právě ve věcech, ve kterým já jsem naprosto levá. Starší syn je přes počítače, dcera miluje tanec a sport a nejmenší, batole, zatím nejradši uklízí, např. zametá mléko z podlahy smetákem. Takže se spíš doplňujeme.

Možná je to trochu Sofiina volba, ale během vaší kariéry existuje vámi napsaná písnička, kterou máte nejraději?

Když jich vyjmenuji několik – Volná jako pták, Štěstí, Půlnoci horečná, Uprostřed usínání, Ve tvým stínu, Ach, jak jsi krásný – stejně mě bude štvát, kolik mých nejoblíbenějších se do toho výčtu nedostalo. Písničky jsou kousky mě, nemám k nim realistický vztah.

Jak to vlastně máte s tvořením? Dokážete si jen tak sednout, říct si „teď napíšu písničku“, nebo raději čekáte na nějakou inspiraci?

Musím čekat a čekat a třeba na mě něco spadne. Někdy kus omítky, bydlíme ve starém domě, a někdy písnička.

Jste spíše stadionová, nebo klubová muzikantka? Máte při hraní raději větší a dejme tomu kultivovanější publikum, či vás to táhne více k občas až undergroundovému publiku v klubech a jazzových kavárnách?

Mám ráda soustředěné publikum, ochotné se naladit na mou vlnu – a v tu chvíli je mi jedno, jestli jde o klub, kavárnu nebo velký festival. Ale když se moc paří, soustředění mizí. Jsem samozřejmě schopna zahrát i na festivalu, kde zdivočelé publikum čeká na Kabáty – ale neužiji si to, na to jsem i jako Lvice moc křehká.

Kladete si cíle ve svém profesním životě?

Mám svůj sen - zpívat i jako šedivá stařenka. Záleží na tom, jestli budu ještě za dvacet třicet let psát písničky, které někoho budou bavit.

Považujete různé hudební ceny za skutečný odraz reálného talentu daného vítěze?

Hudební ceny vážně neberu, na to dělám muziku už moc dlouho a ty principy znám moc zblízka, kdo s kým chodí na pivo a čí manažer na tenis a tak. Potěší mě spíš názor jedince – když mi někdo napíše chápavou recenzi nebo mail, vždycky jásám.

Existuje zážitek či místo, kde jste hrála, které vám ve vzpomínkách zanechalo opravdu nezapomenutelný zážitek?

Tak to rozhodně, ale jejich výčet by se sem nevešel. Mám výhodu, že neobjíždím ty stadiony, ale hrady na kopcích, zámecké zahrady s vodotrysky, historické sklepy, vyhlídky nad řekou. S láskou vzpomínám třeba na Chebské dvorky, kde se hraje v nádherných zákoutích starého města nebo na zámecký festival v Náměšti nad Oslavou, kapli na Konopišti, festival Kotnov přímo pod věží v Táboře, ale to by byl fakt výčet na dvě stránky. Aby to nebyl kýč, musí čas od času příjít něco jako sedm hodin stání na sněhem zatarasené dálnici pod Tatrami. I to jsou silné zážitky.

Všichni vaši fanoušci vědí, že o vašem hudebním nadání není sporu. Neleze vám ale takříkajíc na nervy, že spousta lidí si vás neustále spojuje zejména s dnes už neexistující formací Sestry Steinovy?

Ne, to je přirozená věc, Steinovky hrály deset let a Kamberská hraje sólo teprve rok. Sama si dávám na plakát pod své jméno „ex-Steinovka“, protože počítám s tím, že spousta lidí mě pod mým jménem nezná. Bude to pozvolný proces, ale já jsem trpělivá.

Na rozdíl od nás, kteří zalézáme a pějeme někde, kde nás nikdo neslyší, zpívat umíte skvěle. Nemáte pak ale třeba doma po pracovním dnu muziky po krk? Zpíváte si poté večer třeba ve sprše nebo vyhledáváte raději ticho?

Zpívám si pořád, aniž bych si to uvědomovala. Rodina mi někdy vyhrožuje, že mi to tajně nahraje a pověsí na youtube, protože mými nejčastějšími domácími popěvky jsou mimovolné variace na lidovky– například „tam okolo Levoči pobíhaj tři buldoči“.

Na závěr by vaše fanoušky a naše čtenáře v Opavě určitě zajímalo, na co se mohou těšit při koncertě, který uskutečníte tento týden v místním klubu 13. Půjde o průřez celou dosavadní tvorbou, či přijíždíte s novým a úplně čerstvým materiálem?

Určitě zahraji všechny písničky z mé nové desky Hořkosladce a k nim přidám aspoň deset „archivních“ kousků, které jsem psala ještě pro Steinovky. A nejspíš se neudržím a zahraji i nějakou ukázku mé současné největší zábavy – pod vlivem pozorování svého batolete jsem začala psát dětské písničky o strašidýlkách a pračkách a vílách a mobilech. Nejdřív jsem si říkala, že asi není dost důstojné je hrát na večerních klubových koncertech, ale únorové testy na lidech dopadly dobře. Stejně jsme my dospělí jen takové přerostlé děti.