VYBERTE SI REGION

Borek Ondráček ze Švihadla: Když je bubeník „blbej", pozná to kapela i publikum

Praha /ROZHOVOR/ - O bubenících se říká, že jsou nejlepší kamarádi muzikantů; jen si tak sedí vzadu a machrují, vtipkuje bubeník Borek Ondráček… Tenhle rozhovor vznikal v pořádném chaosu, jaký dovedou vytvořit jen čtyři malé děti. Pro Borka Ondráčka, bubeníka ze Stakor u Mladé Boleslavi, je to ale běžné. Jak je s tak velkou rodinou možné ještě pravidelně cvičit, jaké to bylo získat nejvyšší české hudební ocenění, cenu Akademie populární hudby Anděl, a jak se vlastně člověk dostane od pokliček ve stodole na pódia předních klubů v zemi?

5.7.2013
SDÍLEJ:

BOREK ONDRÁČEK není jen bubeník, ale také starostlivý čtyřnásobný otec. Splnil si svůj sen a zkušebnu, pro bubeníka nutnost, má přímo doma; hned vedle dětského pokoje. Foto: Roman Korolevyč

Jak se člověk stane bubeníkem? Je to dobrovolná volba, nebo to na vás prostě zbylo, protože atraktivní pozice kytaristů už byly obsazené?

U mě to tedy rozhodně byla absolutní fascinace bubny už od dětství. Moje možná nejstarší vzpomínka je z doby, kdy mi byly takové čtyři roky. Byl jsem s rodiči tady u nás ve Stakorách na maškarním, tam hráli sourozenci Repšovci, jeden na bicí, druhý na tahací harmoniku, v repertoáru měli teda jen lidovky, ale já jsem u nich celou dobu stál, fascinovaně zíral, z koutku pusy mi tekla slina… No prostě totální láska. A když mi to o přestávce půjčil, poprvé jsem si sedl za bicí a bylo vymalováno.

Z maškarní zábavy je ale stejně pořád docela daleko k získání Anděla, ne?

No jasně, to ještě pár let trvalo. První bicí mi koupil táta někdy ve čtrnácti, starý, z hliníku svařený… Pamatuju se, že za ně zaplatil tehdy šílený peníze v nějakým bazaru, stály dva tisíce. Do tý doby jsem měl ve stodole sestavené židle, na které jsem zuřivě bubnoval. To byla moje první bicí souprava, od stropu visely na provázcích pokličky místo činelů, a už jsem to tam mydlil. Vlastně jsem byl bezproblémové dítě, fascinovaly mě traktory, kombajny a bubny.

Kdo je… Borek Ondráček

- bubeník, už deset let hraje v reggae kapele Švihadlo
- bydlí v Dolních Stakorách u Mladé Boleslavi
- má čtyři děti
- se Švihadlem získal v roce 2006 cenu Anděl

Předpokládám, že pak přišla první kapela?

No jasně, moje první kapela byla s kamarády z Boleslavi, jmenovali jsme se Washhouse. Pak jsem se seznámil s jedním klukem z Prahy, s Honzou Myslíkem, který sem jezdil na chalupu, a začali jsme hrát spolu. To byla vůbec vtipná doba. Už jsem pracoval ve Škodovce, a každý víkend jsem jezdil zkoušet do Prahy. Takže jsem pobral do tašky všechno, co se tam vešlo činely, šlapky… a ve tři jsem mazal z fabriky na autobus. Každý pátek jsem na bráně vysvětloval, co to vleču, a že to fakt nejsou díly z aut, ale kusy bicích.

A Švihadlo přišlo kdy? Hrajete s nimi deset let, ale už před těmi deseti lety to byla ve svém žánru vcelku legenda?

To je pravda, ale upřímně řečeno, v České republice není úplně těžké být legendou v žánru, jakým je reggae. Zejména když máme jako zpěváka rodilého Jamajčana. Jinak to ale byla asi náhoda. S Petrem Šturmou, který je takovou hlavní hybnou silou Švihadla, jsem se znal od vidění, on mě slyšel na nějakém koncertě a asi za tři dny mi volal, jestli nechci hrát s nimi.

Jaké to bylo, přejít od klasického bigbítu k reggae?

Přiznávám, že ze začátku to bylo fakt těžké, protože jsem tuhle muziku nijak extra nevyhledával. Musel jsem se toho ve velmi krátké době hrozně moc naučit. Ale pak se to nějak zlomilo a na desce Oči otevřený, za kterou jsme toho žánrového Anděla v roce 2006 dostali, mi to už nejspíš aspoň trochu šlo.

Jak jde dohromady zaměstnání, hraní v kapele a na dnešní dobu poměrně velká rodina?

Tady musím samozřejmě obligátně říct, že to nejde bez obrovské dávky tolerance ze strany mé drahé polovičky. Ale vážně, smekám před ní, že to se mnou dává. Pravda je, že o víkendech, hlavně v létě, si mě doma moc neužijí.

Takže léto je pro bubeníky opak okurkové sezony?

Nejen pro bubeníky, myslím, že pro muzikanty všeobecně. Je to sezona hudebních festivalů, hraní pod širým nebem, prostě to, na co se těšíme. Se Švihadlem hrajeme prakticky každý víkend, někdy i oba dva dny, občas v jeden den na dvou místech. Neříkám, že je to úplná sranda, a taky se řada muzikantů z mého okolí kvůli rodině a pracovním povinnostem na hudbu vykašlala. Doufám, že mě tohle nečeká.

Půjde některé z dětí ve vašich šlépějích?

Netuším, a určitě je nebudu nutit. I když bych byl samozřejmě rád. Nejmladší syn Matyáš je ze všech čtyř bicími fascinován asi nejvíc. Budou mu dva, ale za bubny jsem ho posadil snad hned, když si poprvé sedl, a hned se chopil paliček. Na druhou stranu, jak tvrdí moje partnerka, bubny nejsou dvakrát praktický nástroj. Třeba na kytaru můžete slušně balit holky u táboráku, bicí ale těžko narvete do běžného auta, pokud nejedete zrovna na koncert. A vyprávět někomu, že jste bubeník, to taky dvakrát sexy není, teda prý.

Autor: Šárka Charousková

5.7.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
AKTUALIZOVÁNO

Pád vrtulníku pár kilometrů od zavaleného hotelu si vyžádal šest mrtvých

Petra Kvitová
AKTUALIZOVÁNO
28 5

Případ tenistky Kvitové: šlo o vydírání

Prezident nevylučuje, že podá kárnou žalobu kvůli kauze Rath

Třemošná - Prezident Miloš Zeman dnes nevyloučil, že podá kárnou žalobu na soudce, který v korupční kauze Davida Ratha rozhodl o nezákonnosti pořízených odposlechů. "I prezident má právo podat kárnou žalobu v případě, kdy soudce pochybí. A já nevylučuji, že právě v této kauze této kárné žaloby využiji," řekl Zeman na setkání s obyvateli v Třemošné u Plzně.

Iráčtí uprchlíci, kteří žijí v Českém Těšíně, našli práci

Český Těšín - Pro všechny dospělé irácké křesťanské uprchlíky, kteří loni přijeli do Moravskoslezského kraje a nakonec se usídlili v Českém Těšíně na Karvinsku, se podařilo najít práci. V kraji z původních čtyř rodin nakonec zůstaly tři, celkem 13 lidí, řekla dnes novinářům Zuzana Filipková ze Slezské diakonie, která křesťanským uprchlíkům pomáhá s integrací.

Proč republika nekončí u Ostravy? Před 98 lety Češi uspěli v bitvě o Těšínsko

Sotva oschla krev první světové války, už se prolévala nová. Česko-polským Těšínskem se během sedmi dnů přehnal konflikt, díky němuž dnes v Bohumíně, Karviné nebo Třinci mluvíme česky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies