Když se řekne Čistá řeka Sázava, co se Vám vybaví?
Rodinné prostředí, kde je každá ruka dobrá. Sázavu mám ráda, když se potkávám s lidmi, kterým na ní záleží a neváhají si vyčlenit nějaký čas ze svého osobního volna a pomáhají nejen řece samotné a jejímu okolí, ale také lidem, aby si uvědomovali, že odpadky v přírodě nemají co dělat.

Proč jste se rozhodla podpořit právě tento projekt?
Čistou řeku Sázavu jsem se rozhodla podpořit, spolu se svými blízkými, protože je to konkrétní pomoc, neboli náprava toho, co jsme my lidé znehodnotili. Líbí se mi, že tento projekt dělá osvětu mezi lidmi. Myslím, že ten, kdo tento projekt zná, si dnes určitě rozmyslí, zda hodí pet lahev na zem a odejde. Také se mi líbí, že jsou zapojeny děti. Můžeme to krásně vidět v naší rodině, která se zapojuje včetně dětí a když jdeme pak společně po louce, nebo lesem a najdeme nějaký odpad, děti to okamžitě a bezprostředně komentují: „Teto, tady šel nějaký hulvát, podívej, co tu nechal." Věřím, že v tom je největší síla a možná lepší budoucnost pro naší krásnou přírodu.

Je pro Vás osobní účast při úklidu relaxem, nebo dřinou?
Někdy je to samozřejmě namáhavé, a to zejména pro ty, kteří toho vyloví nebo najdou nejvíce, ale je to důležité. Já si během čištění řeky a jejího okolí ale také odpočinu, protože je to úplně jiná činnost, než dělám každý den. Vytrhne mě to na chvíli od běžných starostí a mám jediný cíl, posbírat vše, co do přírody nepatří.

Dokáže Vás po těch letech, co se do úklidu řeky Sázavy zapojujete, během něj ještě něco překvapit?
Velmi mile mě překvapuje a hlavně těší, že jsou do ni zapojeny i rodiny. Někdo vyrazí na loďce, někdo upeče dobrý koláč, aby měli dobrovolníci co jíst a někteří si místo na houby vyjdou na odpadky. Myslím, že tento projekt lidi spojuje a přináší do života i kus dobrodružství. Jinak mě samozřejmě překvapuje, že některé skládky jsou tak hluboké, že každý rok se zastavujeme na stejných místech a stále máme co sbírat.

Řeka se uklízí už deset let, ale odpadků kolem ní neubývá. Co byste vzkázala lidem, kteří u Sázavy žijí nebo sem vyrážejí za sportem či odpočinkem?
Je to velmi jednoduché. Příroda nám nabízí svou náruč, když si potřebujeme odpočinout, nebo si vlít adrenalin do žil nějakým sportem, proto bych ráda apelovala na všechny, aby si ji za to patřičně vážili a využívali odpadkové koše, které jsou určeny na vše, čeho se potřebují zbavit. Ty, kteří tak činí zdravím a děkuju jim za sebe a všechny dobrovolníky, že nám ulehčují práci.

Letošní úklid řeky Sázavy se uskuteční po Vaší dlouhé koncertní šňůře k albu Na Radosti – přijedete v dubnu k Sázavě, budete mít sílu zařadit se po bok dobrovolníků?
Jsem na to připravená a pokud nenastane nějaká nečekaná situace, tak se zapojím velmi ráda, ostatně jako každý rok a věřím, že nepřijedu sama.

Pokud přijedete, kolik času tu strávíte a na co se nejvíc těšíte?
Vždy jsme na lodích celý den, někteří z naší rodiny zůstávají i déle. Nejvíce se těším, že uvidím zase o něco čistší Sázavu a také všechny nadšené dobrovolníky. Věřím, že se letos zase trochu zlepším v kormidlování lodi.

Inspiraci pro poslední album jste našla na Šumavě – co Sázava a Posázaví, promítnou se také někdy do Vaší tvorby?
Symbol vody je zachycen hned v několika mých písních. Na řekách obecně se mi líbí, že jsou své, razí si svou vlastní cestu, voda v nich stále plyne k danému cíli. Z řeky čerpám hlavně osobní inspiraci.

Letošní koncertní turné je důkazem, jak moc je pro Vás důležitý osobní kontakt s publikem. Přitom je o Vás známo, že jste spíše introvert – i poslední deska vznikala „na konci světa", v zaniklé osadě Na Radosti. Je pro Vás milejší vyprávět příběhy lidí, kteří tam žili a které ve svých písních vyprávíte, publiku v komornějších sálech, nebo ve velkých arénách?
Myslím, že důležité je navázat kontakt, a to jde snáz samozřejmě v komornějších sálech, kde vidím téměř každému do očí, můžu se tak lépe napojit a hlavně je to takové rodinné a přímé. Někdy mám pocit, že se všemi sedím u jednoho stolu a vyprávím, tím v lidech můžu probouzet i jejich vzpomínky nebo současné pocity, které nosí někde hluboko v sobě. Každé napojení a sdílení člověku ulevuje, věřím, že i toto vyprávění může někoho posunout.

Který z nových písničkových příběhů Vás osobně zasáhl nejvíc?
Nejvíce mě zasáhl samotný příběh samoty Na Radosti. Je to krásné místo a sloužilo nám jako taková kulisa k vytváření příběhů. Stojí tam velký, dnes už zchátralý dům, býval to sirotčinec, který nechal vystavět tehdejší místní tiskař pro děti bez domova, ten dobrý skutek je tam stále cítit. Hned vedle je nádherný starý kostel, kam když jsem poprvé nahlédla, viděla jsem tolik lidí, kteří sem chodili pro pochopení, odpuštění, útěchu a možná ji i nacházeli, ale to všechno je skryto už jen ve starých zdech. Panuje tu jistá naděje a víra v lepší zítřky, ačkoliv je kostel už velmi zchátralý a na mnohé působí depresivně, vidím v něm tu radost lidí, kteří z kostela odcházeli. Na všechno pak shlíží Panna Marie, stará kašna, která je naprosto úchvatná a člověk má tendenci se před ní sklonit. Silné místo.

Ptala se Jaroslava Tůmová