„V případě Vánoční koledy jsem se nechal volně inspirovat samotným příběhem a hudebními žánry, které účinkující interpreti prezentují. Trefovat se do stylu rockera Davida Kollera, operní pěvkyně Mariny Vyskvorkiny nebo Zuzany Mauréry, která se pro změnu věnuje šansonu, je pro autora výzva," říká Kryštof Marek na adresu inscenace režírované Ondřejem Sokolem. „Práce na Děvčátku byla překvapivě jiná, což bylo dáno osobou a způsobem vidění režiséra, autora scénáře a scénografa Šimona Cabana."

Jste nejen dirigent, skladatel a textař, ale i aranžér a jazzový pianista. U jazzu jste taky svou hudební cestu začínal…

Je to tak, někdy v deseti až dvanácti letech jsem po jazzu prudce zatoužil. Strašně se mi na něm líbila svoboda projevu a všechny atributy, které tento žánr přináší. Dnes to mám s jazzem tak, že se od něj občas vzdaluju, jindy se mu zase přibližuju, a mezi tím se věnuju věcem, které mám rád.

Jaké to jsou?

V poslední době mě nejvíc těší nebo zajímá právě psaní hudby jak na divadelním, tak na koncertním poli, protože je to něco, co za vámi zůstane a co – když máte aspoň trošku štěstí – se třeba hraje a reprízuje.

Což se také v případě (nejen) zmíněných inscenací děje. Vzpomínáte si, v jakém tvůrčím rozpoložení jste psal text a hudbu pro Vánoční koledu?

Je to pokaždé čisté utrpení, když tvořím, dokud se nepřehoupnu přes nějaký bod, kdy už vím, že to dokážu. Možná Mozart to měl jednodušší, zeptám se ho, až nastane ten správný čas. Texty už mi pak tolik práce nedají… U Koledy šlo o vystižení její ponuré atmosféry. Hudba je tudíž ve výsledku z osmdesáti procent temná, pomalá, podivná, zvláštní, poté prochází velkou katarzí a zakončená je něčím optimistickým a báječným. Taková muzika se mi vlastně tvoří nejlépe, protože ačkoli se skládá z více motivů, tvoří jediný oblouk.

Takže Dickens a jeho povídka o nelítostném lichváři Scroogeovi vám jako skladateli přišla k chuti?

Velice. Obecně mě strašně těší, když můžu – jak už jsem říkal – psát pro divadlo. Mým prvním autorským představením byla jazzová opereta Kristián II, kterou jsem vytvořil společně s Antonínem Procházkou během svého působení na postu dirigenta v plzeňském Divadle J. K. Tyla na přelomu tisíciletí. Byla to věc, na které jsme se neuvěřitelně vyřádili, moc nás bavila. Po docela dlouhé pauze, kdy jsem se zabýval bigbandy a symfonickými věcmi, jsem se k divadlu vrátil a pro Laternu magiku jsem napsal hudbu k představení Jiřího Srnce Legendy magické Prahy. To byla taky krásná práce, potěšilo mě, že jsem byl pro ni oslovený.

Po dvou letech od Koledy následovalo Děvčátko…

Ano, mezi těmito dvěma kusy jsem například napsal houslový koncert Klíč k zahradám pro Gabrielu Demeterovou, v níž jsem objevil skvělého člověka a skutečně velkou osobnost. Ale zpět k Děvčátku – jsem rád, že oba vánoční projekty vznikly pod hlavičkou divadla Studio DVA, potažmo producenta Michala Hrubého, díky němuž vyšla hudba z nich na CD (k dostání jsou přímo v divadle, pozn.). Z toho mám obrovskou radost. Michal umí přijít s neotřelým nápadem a hlavně dokáže obsadit do inscenací zajímavé tváře. Vždyť si vezměte, že na Vánoční koledu dal dohromady Ivanu Chýlkovou s Karlem Rodenem. Nevím, komu jinému by se to povedlo.

Máte své oblíbené interprety?

Samozřejmě, člověk má své oblíbence, lidi, se kterými rád spolupracuje.

S mnohými jste se setkal nebo setkáváte i v jiných projektech. Když zůstaneme v divadle Studio DVA, máte tam nějaký svůj skrytý plán?

Určitě, vnitřně počítám s tím, že by mohlo nastat nějaké pokračování naší spolupráce, tak trošku jsme i domluveni. O tom projektu bych ale zatím nerad cokoli prozrazoval, protože se jedná až o výhled na jaro 2016. Teď nás čeká práce na muzikálu Andrewa Lloyda Webbera a Tima Ricea Evita (v hlavních rolích bez alternace se představí Monika Absolonová, Peter Strenáčik a Karel Roden, pozn.). Premiéru bude mít 19. února, což uteče jako voda, takže se připravujeme na obrovský sprint – jde přece jen o velkou věc. Myslím, že se diváci mají na co těšit, protože Ondřej Sokol má dar nabízet ve svých představeních něco jiného, než běžná muzikálová produkce. I já sám jsem na jeho režijní pohled zvědavý.

S Evitou jste se už setkal v roce 1997 jako třetí dirigent ve Spirále. Budete z toho představení nějak vycházet?

Nové uvedení Evity se od něj bude hodně odlišovat právě Ondřejovou vizí. V hudbě zas až tolik změnit nemůžeme, už kvůli licencím. 

Před Evitou jste ve Spirále účinkoval i v muzikálu Jesus Christ Superstar…

Ježíš byl ve svém prvním provedení v roce 1994 unikátní v mnoha ohledech – v prostoru, v jakém se hrál, v obsazení, v návštěvnosti, která se pak už povedla zopakovat snad jen Draculovi… Nastoupil jsem do něj poslední rok uvádění a hrál jsem v něm na piano.

Byl pro vás také tím nejzásadnějším projektem, jehož jste se kdy účastnil, jak o tom mluví mnozí interpreti?

To asi ne, protože ať je to, jak je to, ješitnost a ego vás vedou k tomu, že za nejlepší považujete vlastní díla – teď to nemyslím z hlediska kvality, ale z osobního pocitu. Jsem ale každopádně rád, že mě Ježíš potkal. Teď se mimochodem hraje v Hudebním divadle Karlín, kde ho občas taky diriguju, ale mám pocit, že patří do nějaké životní etapy. Že když je vám pětadvacet, tak ho prostě prožíváte mnohem intenzivněji, než když je vám o dvacet víc… Podobně velkým zásahem do mého života je právě i Vánoční koleda. Když ji diriguju, mívám hodně zvláštní zážitek. Na konci jsem pak – na rozdíl od Děvčátka, u něhož se dokážu zrelaxovat – naprosto vyřízený. Jako by v Koledě bylo obsaženo něco, co mě – pokud to představení sedne a má správné parametry – totálně zlikviduje.

To jsou zajímavé věci… Když dirigujete, vnímáte i náladu v publiku, ovlivňuje vás?

Je to nedílná součást dirigování. Někdy vám lidé pomůžou, někdy vám přidělají trému, když se jedná o výjimečný koncert, který se třeba nebude opakovat… Ale už jsem přece jenom za ta léta cvičený, třeba i z přímých televizních přenosů. Stává se také, že mám pocit, že se vystoupení nebo představení povedlo, ale lidé jsou chladní, nereagují. A naopak – myslíte si, že se koncert nepovedl a oni jsou nadšení. Svým způsobem je má práce fascinující, díky ní se navíc můžu setkávat s našimi i zahraničními interprety, dirigovat vlastní hudbu, jsou to všechno neuvěřitelné záležitosti.

Kolik titulů vlastně v současné době dirigujete?

V Karlíně jen kromě Noci na Karlštejně dělám všechno, samozřejmě se střídáme (jde o představení Jesus Christ Superstar, Mam´Zelle Nitouche, Polská krev, Aida, Lucie – Větší, než malé množství lásky, nejnověji The Addams Family, pozn.), v divadle Studio DVA je to vedle dvou vzpomínaných ještě muzikál Hello, Dolly!

Žijete jenom hudbou?

Ne, vůbec ne. Mám skvělou ženu a spoustu dětí, o které se taky musím starat. Čtyři jsou ještě malé, pátý je už velký a sám hraje. Snažím se všechno stihnout, uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Musíte mít na práci absolutní klid?

Nemám a ani ho nepotřebuju. Jsem vlastně docela zvyklý, když mě pořád někdo vyrušuje.

Jak k vám nápady přicházejí, dá se to popsat?

Nedá se to naplánovat, to je na tom nepříjemné. Řeknu si – tak teď mám týden volno a během něj splním úkol. Najednou ale uběhne a já zjistím, že nemám skoro nic. Nebo je týden, který je šílený – mám pět představení, do toho nějaké natáčení, a přesto v něm udělám spoustu práce. Je to nevyzpytatelné. Ještě že existují termíny, díky nim se k výsledku „dokopu".

Máte vysněný projekt? A koho byste do něj ideálně obsadil?

Bude to trošku neskromné, viděl bych to na večer vlastní tvorby. Právě takový budu mít 5. prosince v Karlových Varech, kde se symfonickým orchestrem a skvělou interpretkou Jitkou Tomšíčkovou zazní Koncert pro anglický roh a orchestr s názvem Srdce zahrad. Premiéru měl letos v únoru v pražském Rudolfinu. Zazní i Ouverture na motivy Jana Jakuba a symfonická suita Legendy magické Prahy, kterou jsem upravil z hudby napsané pro zmíněné stejnojmenné divadelní představení pražské Laterny magiky. Hudba z inscenace vyšla i na CD – vůbec se snažím, aby byla moje hudba natáčená, což se daří.