VYBERTE SI REGION

Začátky byly živelné, všechno šlo ráz na ráz, říká Marta Kubišová

Brno -V šedesátých letech se ze dne na den stala pěveckou hvězdou, která nesměla chybět na žádném koncertu. S Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem vytvořili nesmrtelné trio Golden Kids. Stála u sametové revoluce a zrodu samostatné České republiky. Svou Modlitbou pro Martu dojímá publikum dodnes.

1.2.2009
SDÍLEJ:

Marta Kubišová pravidelně potěší své věrné publikum koncerty a talk show v novém brněnském Divadle šansonu. V únoru zde představí svůj vzpomínkový recitál. Foto: DENÍK/Jiří Salik Sláma

Třikrát vyhrála Zlatého slavíka, byla uvedena do síně slávy českou Akademií populární hudby. Pomáhá zvířatům a pravidelně spolumoderuje Adventní koncerty. V tomto roce také několikrát vystoupí na prknech brněnského Divadla šansonu. Marta Kubišová se smíchem a nadsázkou vzpomíná na rychlé začátky, strmý pád, svůj revoluční návrat i současný život v rozhovoru pro brněnský Deník Rovnost.

Nyní budete pravidelně vystupovat v novém brněnském Divadle šansonu. Jak vlastně ke spolupráci došlo a jak jste se s jeho ředitelem Jiřím Vondrákem seznámila?

V Divadle šansonu budu vystupovat s pořady pražského Divadla Ungelt asi desetkrát do roka. První pořad byla taková talk show Zastavte se u nás, kde s Milanem Hei〜nem vždycky zazpíváme duet a pak už začíná povídání. A jak jsme se s Jiřím Vondrákem seznámili? Začalo to vlastně tak, že připravil koncert pro Chantal Poullain a při něm jsme se potkali. Potom se domluvili s Milanem Heinem na zdejším hostování, no a teď jsme sem vlastně přijeli s prvním pořadem.

Kdy jste v Brně vystupovala naposled? Těšila jste se do Brna? A jaké je podle vás zdejší publikum?

Není to tak dlouho, co jsem v Brně zpívala. Už si sice nevzpomenu přesně kdy, ale vím určitě, že to bylo v zrcadlovém sále. Publikum je tady báječné. Brňané, Moravané nebo Slováci jsou bezvadní posluchači i diváci. Člověk ví, že na něj budou reagovat. Mají daleko větší smysl pro hudbu, a tak i koncert víc prožívají.

Příští měsíc zde budete mít další pořad, tentokrát vzpomínkový recitál. Na co se publikum může těšit?

Budou to vlastně moje písně od začátku tvorby až do dnešního dne. Večer se jmenuje Já jsem já a uvádí ho opět Milan Hein. Pořad je koncipovaný tak, že Milan vždycky něco divákům popovídá a já pak zazpívám, především ty nejznámější věci z první tvorby. Až na závěr z druhé a současné.

Letos uplyne dvacet let od revoluce. Jak na tu dobu vzpomínáte jako jedna z těch, co se revoluce přímo účastnili a vystupovali na demonstracích?

Abych řekla pravdu, tak jsem do dneška ten běh událostí nějak pořádně nepochopila, protože se to seběhlo všechno tak najednou a rychle. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Asi nikdy to nedokážu vnímat jako ucelený zážitek. Ale samozřejmě s tím souvisely také velmi příjemné pocity. Pamatuji si, že když jsem tehdy večer usínala, tak jsem si musela plakát s nápisem Havel na hrad dát raději před oči, abych ráno neměla pocit, že se mi to jen zdálo. Ale jinak to byla také tisíce setkání po dvaceti letech s různými lidmi z branže a s kamarády. Pamatuji si hlavně tyto lidi. Ale jak to přesně probíhalo, to si opravdu nepamatuji.

V povědomí jste stále zafixovaná jako Marta, co nazpívala Modlitbu, i když zpíváte a tvoříte stále nové věci. I rádia hrají jen vaše staré písně. Jaké to pro vás je? Nemrzí vás to?

Tohle dělají rádia i televize už dvacet let. Moje nové věci vůbec nehrají. Stejně tak jsou na tom i kolegové, prožívají dnes totéž. Všichni jim hrají jen jejich starou tvorbu, ale nové písně důrazně odmítají. Ale my jsme se s tím už pomalu smířili. Musíme tak koncipovat i svá vystoupení. Takže hlavním obsahem musí být převážně naše stará tvorba a pak pomalu, opatrně přidáváme nové písně.

Myslíte, že je to jen tah médií na jistotu, nebo je to prioritní požadavek i publika?

Je to tak půl na půl. Samozřejmě média se bojí pouštět do nových věcí, aby náhodou nezaznamenala u svých diváků neúspěch. Ale na druhé straně to určitě vyžaduje i publikum. Lidé touží slyšet známé hity a společně s námi je prožít. A když je nevidí a neznají, znamená to propadák.

Vzpomínáte si na nějaký konkrétní případ?

Teď se mi to stalo třeba s písní Vítej lásko, kterou otextoval Honza Schneider. Dal mi svazek svých asi padesáti básní, já jsem si z nich sedmnáct vybrala. S Petrem Maláskem, Pavlem Fořtem a dalšími hudebníky jsme na to sedli a udělali nádhernou muziku. Jenže pořadatelé, když zjistili, že tam není Hej, Jude a Modlitba, tak řekli: To nechceme, musíme hrát pro lidi staré písně. Ale co s tím potom chcete dělat, že?

Snažíte se tedy do současných koncertů vkládat i současné písně? S jakým ohlasem se u nich setkáváte?

Snažím, vždycky je tam tak nějak opatrně vkládám a lidi na ně reagují také velmi dobře. Což je asi podle pořadatelů velmi překvapivé. Ale kdyby z toho měli mít celý program, tak si to vystoupení nikdy neobjednají. Snažím se to tedy nějak zkombinovat.

Jak to tehdy v devětaosmdesátém probíhalo?

Byl to na mě velký tlak, protože jsem v té době byla tak řečeno ve frcu a každý chtěl, abych jim to odzpívala já. Někdy jsem zpívala i to, co jsem sama nechtěla, ale to už k životu patří. Dohadovali jsme se, jestli mám zpívat, aby se místo, kde se vystoupení konalo, objevilo v televizi, nebo jestli jen to, co sama opravdu chci. Bylo to celé zamotané, ale ustála jsem to. Teď je to zase naopak. Mám velkou radost z textů a muziky, ale když tam nejsou ty nejznámější, tak to nikdo nechce. Je to začarovaný kruh.

Jak vzpomínáte na spolupráci s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem?

My jsme spolu vystupovali jenom patnáct měsíců. Ale zanechalo to opravdu hluboký dojem, především v publiku. S tím spojením s Golden Kids se setkávám u lidí dodnes. Mají nás pořád v paměti jako pěveckou trojici, přitom už taková léta děláme každý zvlášť.

Jak jste reagovala, když jste musela po svém raketovém vzestupu přestat zpívat, a věděla jste, že už možná nikdy nebudete vystupovat? Jaký pro vás byl rychlý přechod do normálního života?

Jak jsem na to reagovala? Všechny vždycky překvapí odpověď, že vlastně moc dobře. Nijak mi to nevadilo. Byla jsem už tak uzpívaná a měla jsem toho neustálého cestování za koncerty až nad hlavu. Ty první dny jsem si doma úplně medila, že můžu být jen se zvířaty a odpočívat.

Co ve své kariéře považujete za nejdůležitější okamžik?

Ta první kariéra od šedesátých let byla taková neuvěřitelná, živelná. Ani jsem si to vlastně nedokázala nějak pořádně uvědomit. Šla jsem od úspěchu k úspěchu, šlo to vlastně úplně samo. No a ta druhá, která odstartovala na konci osmdesátých let, začínala hodně rozpačitě, alespoň z mé strany. Protože jsem pořád nevěděla, jak to bude dál, neměla jsem ani moc repertoáru. Vracela jsem se už také v jiném věku. Ale já nad tím vlastně ani tak nepřemýšlím. V každém období je něco krásného a něco hrozného.

Když jste zmínila zvířata. Kdybyste si teď mohla vybrat, jestli zvířata, nebo koncertování. Co by zvítězilo?

Na zvířatech bych si na živobytí nevydělala. Ale to víte, že bych se raději starala o zvířátka. Ta sice zaberou spoustu času, někdy se i pořady o nich natáčí v hrozných podmínkách a velmi narychlo, ale vždycky máte pocit, že pro ně opravdu něco děláte. Že to má smysl a že jim prozpíváte.

A u zpívání takový pocit nemáte?

Většinou ano, mívám dobré publikum. Ale čas od času na člověka padne takový pocit, že za vystoupením cestoval půl světa a že to není vůbec podle jeho gusta. Většinou je to u zahraničních koncertů. Kde to nemůžu ovlivnit, především technicky, je to nedokonalé. Špatné bedny, hlas máte zkreslený, řvete do mikrofonu místo zpívání, abyste to vůbec utáhla. To mám potom pocit, že byť jsem se snažila do roztrhání těla, publikum z toho stejně nemohlo nic mít.

Myslíte si, že vaše písně osloví i dnešní mladé lidi, i když se hudební vkus hodně proměnil?

To nedokážu nějak objektivně posoudit, ale ohlasy, ať už od starých, nebo od mladých, jsou většinou výborné. Ale nikdo vám do očí neřekne, že to bylo hrozný, tak kdo ví. (smích)

Veronika Zabadalová

1.2.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies