„Je to zajímavé. Asi před půlrokem mi napsal jistý člověk z nezávislého hudebního vydavatelství, že by měl zájem dostat do italských rádií moji písničku Hell.o, protože jí hodně věří. Na základě jeho popudu se o ni začala zajímat tamní pobočka vydavatelství Universal, které skutečně zabojovalo o to, aby se v rádiích hrála. Zatímco u nás to funguje způsobem, že se píseň nejdřív nasadí do největších rádií v zemi a až podle ohlasu posluchačů ji začnou zařazovat do playlistů i ta další, v Itálii ji najednou vysílalo čtyřiatřicet stanic. Fascinuje mě, jakou důvěru mi tam všichni projevili.
S člověkem, který na váš song upozornil, se znáte?
Nikdy jsem ho neviděla. Třeba se ale někdy potkáme, ráda bych mu poděkovala.
Dál se situace vyvíjela jak?
Absolvovala jsem v Římě a Miláně několik rozhovorů – zástupci rádií mi zdůrazňovali, že je dobré se v Itálii „ukázat", protože posluchači si potřebují přiřadit písničku ke konkrétní osobě, aby si k ní našli ještě větší vztah.
A jak to šlo?
Tušila jsem, že lidé tam budou milí, ale s jakou ochotou přijmou vlastně neznámého interpreta, jsem nečekala. Moderátoři se mnou vedli třeba tříhodinová interview, která ještě průběžně překládali z angličtiny do italštiny, byli připravení a informovaní. Byl to pro mě po všech stránkách hezký zážitek.
Na to konto jste prý dostala chuť naučit se italsky…
Ano. Je mi sympatické, když si zahraniční umělci dají tu práci a naučí se pár slovíček v jazyce té které země, kde vystupují. Myslím, že i fanoušci dokáží jejich snahu ocenit. Naposled mě k tomu inspiroval Paul McCartney, jehož koncert jsem viděla v pražské O2 areně – byl mimochodem jeden z nejlepších, jaký jsem kdy navštívila. Nevidím tedy důvod, proč se nenabiflovat pár pojmů v italštině, když tam moji písničku nasadili celonárodně.
Angličtinu ale ovládáte skvěle, což je vaše velká výhoda.
Vděčím za to rodičům, kteří mě na ni dali od mých tří let, takže v rozhovorech se zahraničními novináři nemám problém reagovat, mluvit o své práci, psát texty v angličtině… Někdy ale ani jazyková vybavenost není v cestě za úspěchem nutná. Nedávno jsem viděla dokument o kapele Rammstein, jejíž členové neumějí anglicky skoro vůbec, a přesto je to globální fenomén. Což je úžasné.
Rýsují se pro vás nějaké další aktivity v Itálii?
Právě jsem absolvovala moc příjemné vystoupení v talk show Che Tempo Che Fa televizní stanice RAI. Jinak to teď závisí na mně samotné, jak se příležitosti chopím. Samozřejmě bych jí chtěla maximálně využít, protože jsem vždycky chtěla jezdit po světě a dělat muziku tak, aby se dostala k co nejvíce lidem.
Mimochodem, překvapilo vás, že padla volba právě na píseň Hell.o?
Vůbec ne. Ještě než jsme ji oficiálně vydali, měli jsme možnost zahrát ji párkrát na koncertech. Z reakcí lidí – a následně i z písemných dotazů, kde by tu písničku mohli slyšet – jsem vytušila, že to bude hit, čímž se jenom potvrdil i můj niterný pocit. Kdybych se s ním svěřila vydavatelské firmě, že za rok bude Hell.o tak úspěšné, že se bude hrát někde v Evropě, asi by se mi vysmáli… Chci tím říct, že interpret musí vždycky cítit, co u posluchačů zaboduje.
Určitě to není jen jedna písnička, která Italy zaujala, ale obecně váš hlas. Nebo se pletu?
Abych řekla pravdu, ještě do nich nevidím, ale myslím si, že každá země má v tomto směru skutečně svá specifika. Třeba Německo je odjakživa více orientované na taneční hudbu, takže třeba takový Ed Sheeran, kdyby právě začínal, by tam podle mého soudu těžko uspěl. Italové jsou zase naklonění barvě hlasu, jaký mají Zucchero nebo Gianna Nannini, prostě takové ty chrapláky. Dovedu si tedy představit, že je zaujal i ten můj.
Co máte v plánu dál? Teď úplně nemyslím v Itálii…
Chci se plně soustředit na tvorbu, na hraní a rozvíjení sebe sama. I když jsem na písničku Hell.o moc pyšná, věřím, že není tou poslední, co prorazila do Evropy. Myslím, že v sobě ještě nějaký potenciál mám. Dokladem toho je třeba fakt, že v tuhle chvíli už mám materiál na nový nosič, i když je na něm ještě spousta práce.
Už za pár dní se rozjedete na jarní Hearts Tour 2017, které u vašich fanoušků i odborné veřejnosti slavilo úspěch už na podzim. Bude teď v něčem nové?
Oproti podzimu jsme udělali krok dopředu v grafice a v projekcích, aby lidé, kteří chtějí přijít znova, neviděli totéž. Především jsou ale koncerty stavěné pro diváky a posluchače, kteří se na ty podzimní nedostali. Proto taky opakujeme koncert v Brně, kde byla kapacita sálu, v němž jsme hráli, 350 lidí – byla tam hlava na hlavě. Mnozí mi i tak psali milé dopisy, že se dovnitř nedostali, že je ji to líto. Teď všechny, doufám, uspokojíme, protože vystoupíme v prostoru pro tisíc lidí.
Tentokrát není mezi koncerty zahrnutá Praha…
Myslím, že každý, kdo staví turné, se Prahy tak trošku bojí, má z ní respekt, protože je to prostě specifický prostor. V Praze jsem se navíc v poslední době vyskytovala koncertně víc, takže si teď dám malou pauzu. Chci si Prahu šetřit zase na příště.