V Obchodním centru Futurum se uskutečnila její autogramidáda a ještě před ní vznikl následující rozhovor se zpěvačkou.

Váš realizační tým navštívil v pondělí večer ostravskou Stodolní ulici, ale bez vás. Proč?

Nemohla jsem, protože jsem veřejností dost sledovaná, tam bych asi nedopadla dobře. Umím totiž taky někdy pořádně zazlobit. Tak jsem to vzdala… (úsměv na tváři zpěvačky).

Proč má turné název Černobílé?

Černá a bílá jsou moje barvy. Ráda chodím oblečená v černých barvách a přitom jsem Bílá. A domnívám se, že obě barvy vystihují harmonii mezi ránem a večerem, jsou to smích a pláč, ženská nebo chlap, dobro či zlo. Je to o pocitech a nejenom o samotných barvách.

Je váš život černobílý?

Někde jsem napsala, že můj život je jako zebra, bílé pruhy se střídají s černými. Momentálně je můj život bílý, neboť se neskutečně těším na nastávající turné. Pro mě je velkým zážitkem už samotná příprava na jednotlivé koncerty, protože štěstí není na konci cesty, ale štěstí je cesta sama, a přesně tak to cítím i teď. Spolupracuji s úžasnými lidmi a tak velký projekt, který chystáme, jsem ještě nikdy nezažila, přestože jsem docela pracovitá a zažila jsem už toho v životě dost.

Mám pocit, že jste hodně zeštíhlela, máte úžasnou figuru, jak to děláte?

No vždyť jste viděl, že jsem odmítla sladkosti, které mi tady před chvilkou nabízeli. Jsem na sebe hodně přísná a mám před tím turné hodně tvrdý režim, pokud jde o životosprávu. Popravdě řečeno, nenajedla jsem se už pěkně dlouho, ale hlídám se a nepřeháním to, musím mít taky sílu a kondici. Děkuji vám a jsem ráda, že jste si toho všiml…

Bude váš koncert v Ostravě „černější" než v jiných městech?

Přiznám se, že mám v Ostravě hrozně ráda muže, protože jestli někde opravdu jsou chlapi-zabijáci, takoví ti co umí třísknout pěstí do stolu a prát se za svoji holku a umí řici svůj názor na rovinu, tak to je právě v Ostravě. Je pravda, že muži jsou moji motivací, to ale neznamená, že nebudu ráda, když na koncert příjde hodně žen. Ale kdyby byla v sále jenom samá baba, tak to by se mi nezpívalo zrovna nejlíp… (smích)

Máte nějaké speciální pouto k Ostravě?

Měla jsem tady velkou lásku, ale to je už minulost, kdy jsem žila nějaký čas s Vítkem Rottrem, mladším synem zpěvačky Marie Rottrové, která vlastně byla rok mojí potencionální tchýní… Nebylo to už v Ostravě, ale v Praze a bylo to moc krásné… Velmi si vážím Marie Rottrové, je to úžasná dáma. Ostrava má dvě skvělé zpěvačky Marii Rottrovou a Věru Špinarovou.

Objeví se na turné nějaké hudební novinky?

Ano, třeba nový singl s názvem Jsem to já, autorů Mariána Kachúta, Petera Grause a Tomáše Zubáka s textem Václava Kopty. Myslím si, že se povedl. Hodně jsme o něm diskutovali, jedná se o taneční píseň, nejde o žádné intelektuální téma. Ale myslím si, že není na škodu občas změnit žánr. Je to veselá písnička, dá se u ní vařit, nemusíme moc přemýšlet, dá se u ní skákat, zkrátka písnička, u níž si odpočinete.

Máte nějaké nové filmové nabídky?

Docela ano. To období, kdy už jsem nechtěla hrát, je už pryč. Mám na stole tři scénáře, o nichž přemýšlím.

Můžete prozradit více?

Zatím ne, nevím, který scénář si vyberu a nechci někoho zklamat. Jedno téma je velmi nesoučasné, druhé je velmi vtipné a třetí je vážné téma. A příští rok bych se chtěla věnovat filmu více než muzikálům a toužím si také zařádit s kapelou, možná s Arakainem. Mám spoustu plánů. A to jsem si myslela, že čím budu starší, tak trošku zbrzdím, ale spíše přidávám.

Jak se daří synovi Filipovi?

Dobře. Hlavně jsem šťastná, že s ním zvládám pubertu, čekala jsem, že to s ním hodně zacvičí. Je mu osmnáct a zatím dobrý, ale mě puberta čapla až v jedenadvaceti, doufám, že to nebude mít po mně. Ale řídí auto, což se mi taky moc nelíbí, ale co s tím, to je život…

Politika vás neláká?

Vůbec ne a nevím za a) co to je a za další, myslím si, že v politice nikdy nikdo není vítěz. Je to velmi nevděčné povolání. A i když mám v období voleb turné, mohu říci, že nikoho na pódium z politiků nepustím, tam nemá co dělat.

Na bilboardech máte novou image k turné, kdo je autorem?

Vyřádil se na mě slovenský tým v čele s fotografem Jakubem Klimem.

Neuvažujete autorsky o nějaké knize?

Pokud jde o knihy, zatím jsem dala dohromady dvě s Jefimem Fištejnem, které, ač jsem to nechtěla, se občas někoho dotkly. A pokud chcete napsat něco upřímného, tak se to bez bolavých záležitostí učinit nedá. A já nechci nikomu lhát. Ale stejně jsem musela i v těch knihách trošku taktizovat. Nechce se mi říkat otevřeně, jak se věci mají, protože v mnohých případech je to tak, jak říkám já, lékařské tajemství. Raději dělám obrazové publikace, kde se fotím s lidmi, aby také věděli, co dělám, a v nichž napíši něco veselého. Ale říkat věci, které mě trápí, štvou a bolí a s nimiž jsem se musela nějakým způsobem vyrovnat, se mi nechce…

Stýkate se ještě někdy s Petrem Hannigem, který vás před léty objevil?

Je to můj „hudební tatínek", člověk, který mi podal dudlík. Ale pravda je, že s dudlíkem se v mých letech už na jeviště nechodí. Ale vážím si jeho pomoci při svých začátcích, byť naše spolupráce trvala pouze necelý rok, ale hodně mě postrčila kupředu, možná nebýt jeho, tak jsem dodnes u šicího stroje. Ale zase nebýt textaře Pavla Vrby či Ondřeje Soukupa a Gabiny Osvaldové, taky bych neměla tolik krásných písniček.

Jsou vítězství, třeba ve Zlatém slavíku či Tý Tý, pro vás drogou?

Nemám na ceny monopol, takže samozřejmě, že jednou přijde okamžik, kdy ceny přestanu dostávat. Ale už jich mám tolik, že je přeji také jiným. Pořád je pro mě překvapením, když dostanu cenu v anketě slavíka, protože to je asi jediná soutěž, v níž se dá poslat pouze jeden hlas, a která se nedá zmanipulovat fanatickými fanoušky. Mám i patnáct cen TýTý a nikdy bych neřekla křivé slovo o této soutěži a vždycky se jí zúčastním, i kdybych byla desátá, tak přijdu poděkovat lidem.