Začnu trochu netradičně, jestli nevadí. Máte ráda novináře?

Víte, mě mrzí, že jsem se nenarodila v době, kdy novináři byli spisovatelé, básníci, takoví ti, co opravdu věděli a měli to srovnanější v hlavě než ti dnešní. Ale nejsou všichni stejní. Já znám spoustu novinářů, kterým řeknu na rozhovor ano kdykoliv a klidně i ráda u sebe doma a ještě jim udělám oběd. Ale pak jsou novináři, u kterým vím, že se musím strašně koncentrovat a hlídat každou svoji myšlenku a každé svoje slovo, protože je to potom moc těžké číst věci, které jsem nikdy neřekla a oni si to potom překroutí a dají to do mé citace. Mně nevadí, když bulvární novinář napíše něco, co si myslí nebo když to dá do své řeči ve smyslu „jedna paní povídala“. Ale když z toho udělá moji řeč, tak to mi hrozně vadí. Pokud u toho novináře vidím, že se na ten rozhovor těší a bere ho opravdu jako rozhovor, tak je to fajn, ale někdy to bývá spíš výslech.

Myslíte, že je to těmi novináři nebo lidmi, kteří chtějí jejich bulvární články číst?

Samozřejmě, že lidé mají ve své podstatě spíš chuť vidět tu první signální a nebo smutek, protože si tím odvedou pozornost od něčeho. Ale je přece na tom novináři, aby vychovával národ. Jako jsou některá povolání, kam vezmou kohokoliv, tak mám pocit, že bohužel k tomu patří i novinařina a je to škoda. Bulvár je prostě lehký žánr, já to tak beru, nikomu nic nevyčítám, je to každého volba. Ale až přijde jednou to poslední sčítání, tak ono se jim to ukáže ve výsledku. Bohužel.

Vy věříte na osud nebo na boží mlýny?

Já věřím v něco, co nás přesahuje. Stoprocentně něco existuje. Jsem přirozeně věřící člověk, takže dám na desatero božích přikázání, protože to jsou pravidla slušného chování. Samozřejmě, že se nevymlouvám na to, že osud mi všechno zařídí. I štěstí se musí jít naproti. A když už ho máte, tak není moudré si myslet, že už vám zůstane. Stejně tak si myslím, že Pánbůh se nejvíc směje, když lidi plánují. Protože jsem tolikrát něco plánovala a ono to nakonec dopadlo úplně jinak.

Vždycky jste měla sen být zpěvačkou?

To určitě ne. Já jsem asi do patnácti let měla hroznou chuť mít u nás ve vesnici salon, kde bych šila šaty na taneční zábavy, které u nás každý pátek a sobotu vždycky byly. Mě ruční práce strašně baví, ať už je to háčkování, štrikování, šití nebo vyšívání a navíc jsem beran a berani jsou zruční a taková činnost je uklidňuje. A už teď, před koncertem vím, že při zpáteční cestě si pustím romantickou komedii a u toho budu háčkovat bačkory.

V autě?

Ano, v autě. Můj řidič a manažer se mi smějí, ale mě to je úplně jedno, protože já se tím strašně uklidním a zkoncentruji, abych vydržela zase ten další nápor zítra.

Kde a jak se ještě dokážete nabít?

Určitě to není před koncertem, ale na koncertě. Ono to zní hrozně pěkně. Člověk dostane krásné kytky, stojí v těch světlech a všechno působí hrozně krásně. Usmíváte se a zpíváte a lidi vám tleskají a na závěr dokonce stojí… Ale než se na to jeviště dostanete, než uděláte tu velkou propagaci, než oběháte všechna rádia, uděláte spoustu rozhovorů, focení, než vůbec získáte tu sílu toho svého jména… Mě to trvalo pětadvacet let. To, že dneska lidi v publiku stojí, není dnešní koncert, ale je to pětadvacet let mé práce a já to vím. Já se tedy dobíjím při tom potlesku, pak se dobíjím štrikováním, šitím medvědů pro děti svých kamarádek a pak při cvičení a při plavání a při masážích. Já si totiž moc dobře uvědomuji, že člověk se musí hrozně moc o sebe starat a být vděčný za to tělo, které jsme dostali a se kterým tady chodíme. Takže já opravdu mám pravidelně třikrát týdně posilovnu a každé ráno cvičení nalačno, jednou týdně masáž a jednou týdně saunu, protože bych to nevydržela. Já jsem prostě vrcholový sportovec a musím pořád dřít a opravdu nemám jediný volný den, kdy bych mohla říct: tak a dneska nedělám nic.

Kdyby vám někdo nabídl politickou kandidaturu kamkoliv, přijala byste to?

Ne. Já nejsem politolog a nikdy nebudu a politika mě opravdu nezajímá. Kdybyste se mě teď zeptala, koho budu volit, tak vám tentokrát nemůžu odpovědět, protože nevím. Tentokrát opravdu nevím, jestli je dobré podpořit stranu, kterou jsem vždycky podporovala, anebo ji z výchovných důvodů nepodporovat. Je to těžké.

Zklamala vás?

Mám pocit, že některé věci prošvihla a to by se politikům nemělo stát. Je pravda, že já jsem perfekcionalista a snažím se svoji práci odvádět na tisíc procent a proto jsem tam, kde jsem. A myslím si, že v politice to teď není tak, jak by to mělo být, aniž bych chtěla někoho hanit. Jsem pravičák a vždycky pravičákem budu, ale některé věci mě mrzí. Já jsem svého času udělala jedno lidské gesto. Ne politické, ale lidské. Zastala jsem se, tehdy ještě ne pana prezidenta Klause. Tenkrát se k němu úplně všichni otočili zády a já jsem měla pocit, že musím něco udělat. Je to už dvanáct let a já mám od té doby štempl člověka, který se o politiku zajímá, ale to opravdu nebylo politické gesto. A od té doby už jenom říkám, koho budu volit. Jinak mě politika opravdu nezajímá a jenom si strašně moc přeji, aby se ti lidi nahoře vzpamatovali a nedostali naši zemi do problémů, protože si myslím, že jsme úžasná země plná talentovaných lidí, dobrých obchodníků a dobré povahy. Proto tady v té zemi chci žít a nechci jít nikam jinam a vždycky budu zpívat česky a budu strašně bojovat za to, abychom byli na sebe hrdí!