Malé písně do tmy tiché domácnosti

Mezi debutovou deskou Malé písně do tmy z roku 1984 a albem Tichá domácnost z roku 1995, na kterém bylo (tehdy v podstatě neexistující) trio znovuobjeveno pro širokou veřejnost, zeje ohromná propast. Z jejích opačných konců jako by na sebe mávaly chlapecká kapela, plná folkařských ideálů, a pánský klub, poučený o kladech bigbítu a jiných multižánrových propojení.

Bratři Marek, Kryštof a David Ebenové teprve Tichou domácností prokázali, že patří do první písničkářské ligy. Z dnešního pohledu však paradoxně nejvíce půvabů skrývá jejich prvotina, snad pro ten ráz naivního umění a lidového muzicírování, které později ustoupily imagi dokonale upraveného a připraveného karlovarského moderátora.

Všechna ta muzikantská práce

„Napoprvé mě šokoval vlastní, nový přístup k melodii a harmonii, úžasná aranžerská pestrost a hravost, pouťově kouzelnické vytahování nejpodivuhodnějších nástrojů, čistota a důkladnost vší té muzikantské práce, překypující vtip, poezie a mladistvá bystrost Markovy češtiny, zpívané i mluvené,“ píše v nové předmluvě k reedici Malých písní do tmy (s šesti raritními bonusy) Jiří Černý, zatímco otec klanu, skladatel Petr Eben, v závěru svého života docela natvrdo přiznal: „S charakteristikou Markovy hudební řeči si moc nevím rady: jde o folk, country, chanson nebo někdy o vliv rocku?“

Pravda bude asi někde uprostřed, a koneckonců je to jedno, neboť dnes už jsou „Ebeni“ žánr sám pro sebe. Na druhém albu jim sice vtiskl svou snadno rozpoznatelnou pečeť Zdeněk Vřešťál, nutno však říci, že ze všech jeho producentských prací – včetně té pro Nohavicu a Marii Rottrovou – tato nejméně ovlivnila původní charakter daného materiálu. Tichá domácnost byla vůbec plná překvapení: duety s Ivou Bittovou, přítomnost rockerů (Guma Kulhánek, Pavel Skála), jazzmanů (Jaromír Honzák) i písničkářských klasiků (Karel Plíhal)… Žádný div, že se stala okamžitým hitem.

Od chvíle, kdy bratři Ebenové Tichou domácností rozčeřili tiché vody tuzemského folkrocku, ve své „pasivní aktivitě“ nepolevili a dnes se právem řadí k tomu nejlepšímu, co může česká hudební scéna nabídnout. Jen škoda, že ubylo přímočarosti let osmdesátých a teď už je v jejich muzice všechno tak nějak nalajnované. Někdo tomu říká zmoudření. U těchto tří bratří však platí, že opravdová moudrost se schovává v nejméně vypočítaných momentech.