VYBERTE SI REGION

Martha Elefteriadu: Činit z hudby dostihy, to mi nikdy nesedělo

Praha /ROZHOVOR/ – Martha & Tena Elefteriadu – legendární pěvecká dvojice, která svými písněmi rozdává fanouškům radost už více než čtyřicet let. Její bohatou kariéru mapuje 3CD Zlatá kolekce (Supraphon), které nabízí celkem 73 písní 
a ukazuje široké hudební rozpětí sester od roku 1969 až do současnosti.

1.12.2015
SDÍLEJ:

Martha Elefteriadu.Foto: archiv Marthy a Teny

„Na výběru jednotlivých písní jsme se s Tenou samozřejmě podílely, ale až poté, co nám jejich první ‚nástřel' připravili naši dva skalní fandové. Musím říct, že bylo zajímavé znovu se vnořit do věcí, které jsme neslyšely desetiletí. Objevovaly jsme i archivní písničky z rádia a televize, které se na žádnou naši desku nedostaly – 
ne proto, že by nebyly kvalitní, jednoduše byly určené 
pro konkrétní pořad a pak už se s nimi nic nedělo," říká Martha Elefteriadu.

Překvapilo vás něco? Nějaká nahrávka, o které jste si myslela, že už ani neexistuje?

To úplně ne. Spíš mě překvapilo, když jsem ty staré věci poslouchala, že je v nich i po letech tak obrovská energie, že mají pořád grády.

Na YouTube jsem si pro sebe „objevila" Píseň pro vás, která ale na vašem výběru není…

Tu jsme tam nakonec nedaly a asi za to dostaneme vynadáno, protože lidé si o ni hodně říkají…

Jak se to stalo?

Nevím, prostě stalo. Je to těžké – abychom uspokojily všechny naše posluchače, musely bychom vydat tři CD jen českých a dvě CD řeckých písní (aktuální 3CD Zlatá kolekce obsahuje dvě alba s českými a jedno s řeckými songy, pozn.). Třeba bude ještě někdy možnost vydat ta zbývající, uvidíme.

Je třeba říct, že 3CD Zlatá kolekce vyšlo jako připomínka vaší pětačtyřicetileté profesionální činnosti.

Ano, předtím jsme ještě zpívaly amatérsky s kapelou Vulkán a i z tohoto období jsme písničky na výběrovku zařadily, protože předurčily naši další cestu. Asi to nebyla náhoda, že si nás díky nim všimli „lidé z venku". Zlomovým se pro nás stal rok 1970, kdy jsme získaly stříbrnou Bratislavskou lyru a kdy nám u Pantonu vyšlo první album Dál než slunce vstává. Najednou se v našich životech změnilo úplně všechno. Zájem o nás byl tak obrovský, že jsem – abych se mohla plně věnovat zpěvu – přerušila studia. Původně jsem si myslela, že tak na rok. Nakonec z toho byly dva, pak tři roky a ve škole mi řekli, že když nebudu pokračovat, neuznají mi ani dva uzavřené ročníky. Takže jsem potom školu dodělávala za pochodu, dálkově.

Jaké to bylo, prožívat najednou takový úspěch?

Bylo to pro nás něco nového, ale nezbláznily jsme se z toho. Měly jsme pochopitelně velikánskou radost, že nás něco takového potkalo – dnes si říkáme, že asi proto, že jsme byly dvě, že jsme měly na zdejší poměry divné jméno, měly jsme jinou image… Po zmíněné Lyře jsme dostaly takových nabídek na koncertování, že jsme dva tři roky dopředu věděly, kde budeme zpívat a co budeme dělat.

Měly jste před vaším zásadním vystoupením na Lyře nervy?

Ani ne, je strašně zajímavé, že si na to dodneška dobře pamatuju. Nebraly jsme to vůbec nějak vážně, netřásly jsme se z toho, protože jsme věděly, že už muziku s kluky z kapely stejně děláme. Mimochodem, činit z hudby dostihy, soutěžit v ní, to mi nikdy nesedělo. Pro mě bylo vždycky důležité být na jevišti, hrát a zpívat. Samozřejmě, díky soutěži jsme se mohly zprofesionalizovat, uplatnit plně náš talent a předpoklady, což je pro každého v životě nejvíc. Že se nám to povedlo, za to jsem osudu vrcholně vděčná. Ale podle mě – když muzika v člověku jednou je, tak si ji vždycky nějakým způsobem najde, i kdyby měl být jenom super posluchač a nevěnoval se jí aktivnějším způsobem.

Když jste se jednotlivými nahrávkami probíraly, musely 
se ve vás otevírat různé vzpomínky.

Hlavně na lidi, kteří s námi pracovali, nebo které jsme obdivovaly. V období, kdy jsme v Brně amatérsky začínaly, tam bublal obrovský muzikantský kvas. Bigbíťáci mezi sebou soutěžili v rámci „beatové ligy", v níž se každý týden během jednoho večera utkaly dvě skupiny, a diváci si z nich zvolili vítěze, který se příště „utkal" zase s někým jiným. Bylo to všechno životně veledůležité a dramatické, sledovat, kdo s kým hraje, kdo od koho odešel, kam přešel a proč… Po této stránce šlo o krásnou dobu, ne už tolik po té politické. Prostě jsme všichni v muzice „plavali" a ostatní věci pro nás nebyly tak podstatné.

Na hudební scéně jste byly a jste pořád výjimečné, neuvědomuju si, že bych znala podobnou dvojici, jako jste vy dvě se sestrou…

Myslím, že je mezi námi silné pouto, protože jsme měly v dětství krušný osud… Když dnes občas sledujeme televizní pěvecké soutěže, kam přijdou nějaké sourozenecké dvojice, z nichž je jeden například technicky vybavenější, a porota řekne – ty postupuješ a ty ne, tak to považujeme za těžkou chybu. Ti lidé vůbec nemůžou pochopit, protože to nezažili, co sourozenecké sepětí v muzice dělá. Tam se prostě objeví něco, co se žádnou jinou dvojicí nedá nahradit. Nevím, třeba je to v tom, že co se týče frázování, tak se na sebe s Tenou podíváme, nadechneme a jedeme. Jasně, že jsme každá jiná, máme i jiný vkus v muzice, posloucháme každá něco jiného, ale naše hudební cítění je někde hodně spojené, hraje tam roli.

Desku jste už pokřtily v Brně a právě dnes ji pokřtíte v Praze v Klubu Lávka, kde ještě v tomto roce vystoupíte v rámci Řeckého večera…

Ano, Klub Lávka, to je taková naše mateřská scéna, na níž se cítíme velmi dobře. Předešlé dva koncerty, na kterých jsme 3CD pokřtily a oslavily těch pětačtyřicet let, co na profi úrovni zpíváme, byly výjimečné. V Brně jsme měly bezvadného hosta Pavla Váněho, s nímž se známe z oněch brněnských bigbítových časů. Ještě předtím jsme se s ním setkaly při křtu knížky Decibely nad Brnem, kterou sepsal hudební publicista Petr Gratias – mapuje v ní nejzásadnější bigbítové a rockové skupiny, které se v předrevoluční době zapsaly do povědomí nejen Brňáků. A dalším hostem (vystoupí i v Praze) byla hudební skupina Parea, kterou tvoří tři bratři a jejich táta. Jedná se o třetí generaci Řeků, kteří u nás řeckou muziku drží.

Proměňuje se vaše publikum?

Když hrajeme mimo Prahu, kde žijeme, tvoří základ publika lidé, kteří s námi nějakým způsobem rostli. Kromě nich si nás ale nacházejí i mladí, kteří si zamilovali Řecko – vrátili se třeba ze svých prázdnin nebo dovolené a chtěli si doma najít cokoliv, co s Řeckem souvisí. Věkově je tedy naše posluchačstvo hodně rozvrstvené.

Vy samy srdečně více tíhnete k řeckým písničkám?

3CD Zlatá kolekce.Vůbec ne, k řeckým písničkám jsme se dostaly obloukem. Když nám umřela maminka, žily jsme v domově pro řecké děti, kde jsme navštěvovaly různé kroužky – taneční, divadelní, pěvecký, v němž jsme se naučily hlavně řecké, ale i moravské lidové písně. Až jsme vyrostly, bylo nám těch sedmnáct osmnáct, zabývaly jsme se bigbítovou muzikou. Přišlo nám, že řecká muzika patří do našeho dětství, to že už máme za sebou, a teď se budeme věnovat soulu, jako Aretha Franklin. Jednou jsme ale našemu kapelníkovi z Vulkánu Aleši Sigmundovi zazpívaly cosi řeckého s lichým rytmem. A on říká – počkejte, to je nějak špatně, to tak nemůže být. A my – jak to, že nemůže? Tak to je! Zničehonic pochopil, že existuje něco jako řecká muzika se zajímavými rytmy, a začal nás do ní tlačit, protože se mu strašně líbila. Takže jsme pak na koncertech daly sem tam nějakou řeckou písničku, lidé na ně krásně reagovali a vlastně reagují dodnes.

Materiál jste sbíraly i přímo v Řecku?

Až poté, co jsme se tam v roce 1975 poprvé podívaly. Najednou jsme objevily obrovskou sílu produkce řecké muziky, která tam byla. Začaly jsme se vrtat ve fonotékách a diskotékách našich známých a příbuzných, kteří nás nasměrovávali na další a další řecké hudebníky. I díky nim jsme si vytvořily vlastní řecký repertoár, který jsme pak nahrály i na naše první řecké LP (u Pantonu vyšlo v roce 1977 pod názvem Řecké prázdniny). V Řecku je totiž úplně normální, že má dobrá písnička několik verzí, protože ji zpívá mnoho interpretů. V Česku tomu tak není, tady někdo písničku nazpívá a je jen jeho… Stručně řečeno, řecké lidové písně pro nás byly a jsou poklady. Rozšířily jsme si jimi náš žánrový vějíř zahrnující swing, do něhož jsme vsunuly naši radost, 
poprock, v němž jsme mohly uplatnit energii, soul, který v nás vždycky dřímal a do něhož jsme vložily náš citový náboj, i šanson. Vždycky nás bavilo surfovat mezi nejrůznějšími styly.

Vracíte se do Řecka stále?

Ano, ale nechci se vyjadřovat k politickým a ekonomickým událostem, s nimiž se vypořádává. Na Řecku mě zajímá všechno to, co je neměnné, všechno, co dalo celé Evropě, včetně jejího názvu. Mimochodem, jedna moje teta se tak jmenovala… Evropi.

Autor: Gabriela Kováříková

1.12.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Soud nařídil francouzskému meštu Publier odstranit sochu Panny Marie

Paříž - Město Publier na východě Francie dostalo od soudu nařízeno, aby odstranilo z parku sochu Panny Marie. Důvodem je celostátní zákaz vystavování náboženských symbolů na veřejných prostranstvích. Informoval o tom zpravodajský server BBC News s odvoláním na starostu města.

Rakušané volí v opakovaných volbách nového prezidenta

Vídeň - V Rakousku začalo opakované druhé kolo prezidentských voleb. Voliči si vybírají mezi nezávislým kandidátem podporovaným stranou Zelených Alexanderem Van der Bellenem a členem pravicově populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbertem Hoferem. Květnové hlasování, v němž zvítězil Van der Bellen, kvůli formálním chybám při sčítání hlasů zrušil ústavní soud.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies