VYBERTE SI REGION

Martin Chodúr: Ve slovenské televizi mi praskly kalhoty!

Děčín, Ústí nad Labem /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR, FOTOGALERIE, RECENZE ALBA/ – Neslýchané! Tři měsíce má Martin Chodúr, objev i vítěz 1. řady reality show Česko Slovenská SuperStar, zpoždění se svým CD Let´s Celebrate. „Těší mě, že jsme na něj ale měli dostatek klidu,“ říká Martin Chodúr o CD, které v pondělí 7. června spatřilo světlo světa. A v podobném duchu, nadšeně i skromně, odpovídal také v rozhovoru pro Deník.

8.6.2010 1
SDÍLEJ:
Fotogalerie
6 fotografií
STYLOVĚ. Martin Chodúr nafotil obrázky ke svému debutu přímo v Las Vegas.

STYLOVĚ. Martin Chodúr nafotil obrázky ke svému debutu přímo v Las Vegas. Foto: Foto: Branislav Šimončík

Když jsem ženě pustil vaši novou písničku Let´s Celebrate, první singl z vaší nové desky stejného jména – a navázal na to deskou Reload od Toma Jonese, nepoznala rozdíl. Co na to říkáte?

Mně se zdá, že tam jsou rozdíly. Když si to pustím já, cítím tam velké rozdíly mezi zpěvem mým a jeho. Máme podobný styl zpěvu, řekl bych, ale on je víc zachraplaný. A barvu máme jinou.

Bránil byste se tedy označení „Český Tom Jones“?

Je to jeden z mých vzorů, takže pokračuji v nějaké jeho linii stejně, jako on navazoval na své předchůdce. Ale zase mám i mnoho jiných vzorů, takže bych to neomezoval jen na Toma Jonese. Samozřejmě mi ale lichotí, že mi někdo říká Český Tom Jones, ale rozhodně to může být i svazující škatulka.

A co třeba Frank Sinatra? Taková ta jeho grácie, oblek a elegance, podobný repertoár… Jak k němu máte blízko?

Franka Sinatru mám strašně rád. Já mám rád obě ty polohy – s velkou kapelou i s bigbandem a velkým orchestrem. Kdybych dělal dlouho jen jednu polohu, dost bych se nudil.

Písnička Let´s Celebrate, první hit z CD, mi smyčci a tanečním rytmem připomíná hudbu 80. let, dost třeba skupinu ABBA. Souhlasíte? Vyhovuje vám zvuk z „tenkrát“?

My jsme spíš chtěli zvuk mé desky vztáhnout k 60. letům, ale přijali jsme tam modernější zvuk. Mně to vždycky evokuje Jamese Bonda, celé album je podle mého laděné do něj. Tak jsem to chtěl…

Také obal vašeho CD je laděný do Jamese Bonda?

Ne, obal jsme fotili v Las Vegas. Je pěkný, ale není to James Bond.

Musel jste kvůli těm snímkům na obal letět zrovna do Las Vegas? Někdo by se to možná snažil vyřešit tak, že by si udělal snímky v kasinu na Václavském náměstí v Praze…

Až uvidíte ty snímky, poznáte, že nejsou focené v kasinu, ale v prostředí Las Vegas. Tam vidíte zlatou budovu a hned vedle žebráka, jsou tam velké kontrasty. Ale hlavně je to město zpěvu, tam je z každé fotografie vidět, že je to Las Vegas. Takové snímky by se nám nepodařilo nikde jinde nafotit.

Neodolal jste ve slavném městě kasin, heren a neřesti a vsadil jste si?

Vsadil jsem dolar, ale to bylo rychle pryč (smích). Pak už mě to přestalo bavit a dál jsem nehrál.

Máte z výletu do Las Vegas nějaký zážitek související s muzikou?

Spoustu zážitků. Hledal jsem tam obchod s vinyly a našel ho přímo v centru. Ale uvnitř mi řekli, že všechny desky Toma Jonese jsou v jiném obchodě, že se mu to tam nevešlo. Tak jsem si našel adresu druhého obchodu, že si zavolám taxi a pojedu tam. Taxi přijelo a vyrazili jsme, ale když jsem asi 40 minut pořád seděl v autě a jeli jsme pořád dál, začal jsem se bát, že je nějaký problém – třeba že mě ten řidič unesl (smích). On byl plešatý, měl dlouhý plnovous – vypadal tak trošku arabsky. Asi po 50 minutách jsme tam dojeli a on se mi omlouval, že nevěděl, že je to tak daleko.

Návrat do centra už byl v pohodě?

Právě že ne, nikde tam nejezdily žádné taxíky. Takže jsem musel svého řidiče uprosit, aby na mě počkal… půl hodiny. Naštěstí to udělal, jen jsem bohužel v tom obchodě neměl tolik času, kolik bych si představoval.

A vyplatilo se to? Našel jste tam něco zajímavého? Hudební poklady…

Spoustu věcí. Hodně Toma Jonese, originály Glena Campbella… Všechny desky tam přitom byly strašně levné. Každá stála jen jeden dolar (nadšeně i nechápavě).

Rozhlížíte se teď po těch deskách, co byste z nich mohl využít, nazpívat? Nebo je to spíš vaše láska, sbírání starých desek?

Já mám strašně rád hudbu. Opravdu každý den ji kupuju a poslouchám, pro mě je to vášeň. Hlavně rád objevuju takové ty staré zpěváky, lidi kteří byli kdysi slavní a dnes už jsou zapomenutí. Třeba právě Campbella, který byl velká hvězda, skvělý zpěvák.

Proč, co vám to dává?

Učím se od nich zpívat.

Zpět k desce. Bylo pro vás dilema, zda vybrat jako první hit z ní česky, či anglicky zpívanou písničku?

My vybrali z CD hned čtyři písničky, které by mohly být prvním hitem. Skladby Let´s Celebrate, další Vím, jak to je – písničku v češtině, a ještě dvě anglické – Hey Girl a Forest. To je pěkná pomalá skladba. My jsme chtěli vsadit na Vím, jak to je, ale rádia si vybrala Let´s Celebrate. Takže nasadili tuto.

Desku vám produkoval a nahrával ji s vámi Dan Hádl. Řekněte – co jste v něm našel a za co jste mu vděčný?

My si skvěle sedíme. Já píšu samé velké melodie a on proti mně dokáže napsat krásnou kontramelodii ve smyčcích. A to je pojítko ve všech mých nových písních na desce. Je skvělý producent, ale hlavně je to vzdělaný muzikant, takže dokáže psát pro orchestr – má to vystudované. A co mi dal? Dal mým skladbám další rozměr tím, že rozepsal živé nástroje..

Na akcích, například na plese v Ústí nad Labem, vystupujete v obleku. Jsou to šaty vám šité na míru? Nebo třeba ještě oblek z tanečních?

To jsem si koupil nové. Mám samozřejmě víc obleků a střídám je, ale nejradši mám oblek od Dolce a Gabbana. Ten je pro mě teď nejpříjemnější.

Proč vlastně chcete mít oblek, je to zkrátka vaše image?

Černo–bílý oblek je podle mě klasika, nemůže tím člověk nic zkazit. A hlavně nemusí na každý koncert něco nového vymyslet. Kdyby na každé vystoupení člověk vymýšlel extravagantní kostýmy, pokaždé by musel mít jiný. A už by ho nikdy nemohl vzít znovu na sebe. Je lepší být v kvádru, je to neutrální. Chci to tedy střídat. S rockovou kapelou budu normálně oblečený, ale když mě bude doprovázet bigband, budu pokaždé v obleku.

V Děčíně na Festivalu Labe v květnu 2010 jste ale vystoupil civilně…

To ano, měl jsem rifle a bundu. Tam se to ale nehodilo, abych zpíval v obleku.

Bude to tedy spíše v oblečení a la Frank Sinatra než v extravaganci Eltona Johna?

Tak, přesně tak.

Když jsem jel na vaše vystoupení, stal se mi trapas. Praskly mi kalhoty a už bylo pozdě vracet se domů pro neroztržené. Stal se i vám někdy podobný trapas, máte stejný zážitek s oblečením?

Stal. To když jsem natáčel pro TV Markíza show Bez servítky, kde se vaří. Byl jsem tam oblečený jako Elvis Presley, měl jsem jeho bílý obleček se širokým pásem a orlicí. A najednou se mi tam ty kalhoty strašně roztrhly. Měl jsem tam proužkované trenýrky, takže tam bylo všechno dobře vidět…

Jak to dopadlo?

Musel jsem si to zašít, všichni museli počkat, než to budu mít hotové.

Ukázali i v TV, jak kalhoty praskly?

Tak to doufám, že ne.

Co vás letos k desce i jinak čeká?

Na podzim chystáme velké turné, mělo by být s dvanáctičlennou kapelou. Doufejme, že se to povede.

Prozradíte o turné ještě více?

Měla by to být velká show s tanečníky, program bude celý režírovaný, aby to bylo zábavné – aby to nebyl jen koncert. To je hlavní. A k novému cédéčku budou letní festivaly už s rockovou kapelou, která desku nahrávala. Jsou to samí skvělí muzikanti, mělo by to být zajímavé.

Živě – vedle tanečního hitu Let´s Celebrate – zpíváte ze své nové desky i pěknou klidnou písničku Forest (les). Prozradíte její příběh?

S kamarádem Paulem z Londýna jsme poslouchali vinyly, staré desky. Já pak přišel domů ve tři ráno, všichni už spali a já vzal kytaru a začal hrát. Napsal jsem v tu chvíli celou tu skladbu, je o naprosté spokojenosti. Já v ní lákám další lidi, ať přijdou za mnou do toho lesa. Ale je to samozřejmě metafora… ke klidu, k té pohodě.

Líbí sevám nějaká nová deska od „konkurence"?

Nová deska Richarda Müllera – album Už – je opravdu moc pěkná. Povedla se mu moc, je to zdařilý comeback. (nadšeně) A jestli už ji mám doma? Samozřejmě, osobně mi ji věnoval sám Richard Müller. A napsal mi na ni dokonce i věnování! Zní nějak takto: „Svému nejoblíbenějšímu českému zpěvákovi. Richard Müller.“

Recenze na album Let´s Celebrate

Posluchače zamkne Chodúr do svého hlasu jak do chrámu

Zpěvák působí na desce trochu starosvětsky a jeho písně směřují spíš k tradičnímu popu, přihlazenému občas smyčci nebo rozpumpovanému dechovou sekcí. Do skladby se umí položit a dramaticky ji vygradovat, zamknout člověka do svého hlasu jako do chrámu.
Skladbu You Got Me zase Chodúr silově táhne jako lokomotiva, nemluvě o titulní Let's Celebrate, která připomíná festivalovou finálovku. V Save Just A Little For Me se jeho hlas broukavě pohupuje na pozadí těkavé muziky, načichlé trochu latinskými rytmy i jazzem. I ležérní, takřka sinatrovské frázování mu jde velmi dobře stejně jako rozvernější poloha ve skladbě Karla.

Kdyby šlo jen o potenciál hlasu Martina Chodúra, vycházel by v hodnocení takřka stoprocentně. Duní jako zvon, hučí jako řeka, umí se nést volně jako vítr, přitom kdesi uvnitř přesně tikají hodiny rytmu.

Ovšem méně vokálního tlaku by v některých písních přineslo více jemnosti, výrazová škála by pak byla asi bohatší. Mnohem lépe působí, když energie hlasu je více skryta a projevuje se jakoby pod povrchem.

Možná i proto si člověk z desky pouští častěji ty pomalejší, "vychytanější" písně jako Forest nebo hitovku Who's Gonna Stop It Now, ve kterých hraje více hudebních a výrazových kontrastů.

Vladimír Vlasák, MF Dnes


Karel Gott tu nebude navěky a někdo nám ho bude muset nahradit. Martin Chodúr by mohl.

Deska začíná skvěle. Martin Chodúr je, jak ostatně ukázal už v soutěži, výborný zpěvák a Daniel Hádl docela schopný producent. Na přípravu alba měli navíc o tři měsíce víc, než je u vítězů Superstar zvykem, a na výsledku je to znát.

Jak úvodní singl Let's Celebrate, tak dvojka Sleeping With An Angel se nesou v duchu Martinovi blízkému tomjonesovského popu - bohaté aranže, smyčce hudou ostošest, žestě dramaticky dují, dívčí vokály nyvě nyjí. Pokud máte špetku rytmu v těle a citu v duši, rozpohybují vás i další skladby v podobném duchu (You Got Me nebo Karla).

Fungují i pomalejší skladby. V baladě Forest je pro Chodúrův hlas v refrénu zbytečné hledat jiný přívlastek než "lahodný", příjemná je i na latinském rytmu vystavěná Save Just a Little For Me nebo závěrečná akustická Things That Have Happened (poslechněte si).

Jenže po půlce alba začne materiál desky trochu slábnout a Chodúrův příjemný hlas (z českých zpěváků připomínající nejvíc asi Davida Krause) už na všechno nestačí. Meaning a Who's Gonna Stop It Now (poslechněte si) jsou spíš výplň, takže si člověk snáze všimne jednoho neoddiskutovatelného faktu: Chodúr ve zpěvu střídá neobyčejně silné okamžiky, kdy byste mu prodali duši, s těmi slabšími, kdy se citlivý posluchač nemůže ubránit jednoduchému strachu: vyzpívá Chodúr další tón, nebo nevyzpívá? Ano, nakonec je to vždycky v pořádku, ale takovýhle projev člověk toleruje spíš lidem jako je Bob Dylan, ne popovému (to není urážka!) zpěvákovi.

Jako pěst na oko pak působí jediná česky zpívané skladba Vím jak to je (poslechněte si). Ne, že by byla vysloveně špatná; když se ve sloce Chodúr drží svého kopyta, zní to dobře. Jenže pak přijde přechod s více než dvouoktávovým sestupem po jednom tónu. Efektní, ale nezakryje to fakt, že v nižších polohách zní Chodúr trochu chrčivě.

Věc druhá: text. Jestli bude chtít Martin Chodúr někdy zpívat česky, určitě se bude muset spojit s jiným textařem než s Janou Rolincovou. Nad banálními rýmy "nůž/muž" nebo "může/kůže/růže" (a ta růže, je, to byste nevěřili, voňavá) srdce recenzentovo bolestně krvácí. (Ne snad, že by Chodúrovy vlastní anglické texty byla nějaká výhra, ale v angličtině znějí českému posluchači i běžné banality tak nějak světověji.)

Martin Chodúr vydal velmi dobré album. Otázkou zůstává, kdo ho bude poslouchat. Kvůli anglickým textům se miláčkem střední generace asi nestane. A těch pár asistentek z nadnárodních korporací, které jsou schopné se Shakespearovým jazykem dorozumět, plus pár intelektuálek, jež se nestydí, že poslouchají pop, deska nevytrhne. Ale snad se mýlím. Protože Karel Gott tu nebude navěky a někdo nám ho bude muset nahradit. Martin Chodúr by mohl. Přejme mu to.

Jiří Vaněk, Koule.cz

Autor: Radek Strnad

8.6.2010 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Politici nechápou, co je věda, jak funguje, říká nositel Nobelovy ceny za fyziku

Brno - Vědci se musí místo výzkumu věnovat papírování, kritizoval nositel Nobelovy ceny za fyziku Claude Cohen-Tannou-dji. „Moje děti se věnují vědě také a tráví šedesát procent času sepisováním zpráv," řekl ve čtvrtek fyzik publiku na VUT v Brně.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Veterinární správa varuje chovatele před ptačí chřipkou

Benešov – Odbor životního prostředí na základě výzvy Státní veterinární správy upozornil občany a zvláště drobnochovatele drůbeže na výskyt ptačí chřipky. „V současné době se už v několika státech Evropy objevila řada případů vysoce patogenní ptačí chřipky u volně žijících ptáků i v chovech drůbeže," uvedl vedoucí odboru Tomáš Heřmánek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies