VYBERTE SI REGION

Jiří Matyáš: Pro dobré blues je důležitá duše, jakou hlas má

Tábor /ROZHOVOR, VIDEO/ – Kdo má jen kousek citu  v sobě,  hned  pochopí, o co jde. Třeba to krátké video na youtube, s názvem Jiří Matyáš Band Aux Café. Přehrajte si ho od 1:38 minuty. Jiří Matyáš na něm zpívá závěrečný chorus v bluesové skladbě. V zákoutích jeho syrového hlasu rezonují neuchopitelné zvukové odstíny, přídechy a zázněje. V nich je obsažen celý život tohoto muzikanta z Tábora. Všechny jeho bolesti i radosti, jak je nasbíral za  svých  šedesát  čtyři  let. A hlavně za devatenáct roků, kdy hrál v barech a klubech na Západě. Jak se ale synek z režimem nenáviděné rodiny dostal hned na začátku normalizace legálně ven?

27.4.2012
SDÍLEJ:

Hlavním nástrojem Jiřího Matyáše je kytara, ale umí i na klávesy.Foto: Josef Musil

Nikdy vás nenapadlo seknout s profesí muzikanta na cestách?
Ani náhodou. I když . . . Jednou jsem se málem dostal do úplně jiné branže. To jsme hráli s kapelou v Traunsteinu. Chodili jsme tam na jednu diskotéku, kde jsme měli známé tanečnice. Popíjíme s nimi, najednou končí přestávka a holky musí zase tancovat k tyčím. Já už měl značně „pod zubem", a tak jsem šel s nimi. Svlékl jsem se do slipů a svíjím se na pódiu u tyče. A najednou si k pódiu sedne vykulený chlap. Civí na mě jako na zjevení. Když skončila písnička, holky špitly: „To je majitel." Rychle jsem na sebe hodil šaty, a chlap už ukazuje, ať si přisednu. Muzikanti šli se mnou – co když mi chce dát pěstí? Ale on natěšeně hlaholí: „Máš na příští měsíc angažmá?" „No, o tom nerozhoduju já," namítl jsem a koukám na kapelníka. A ten mě zachránil. „To nejde, příští měsíc odjíždíme do Ameriky," řekl anglicky. Šéf diskotéky posmutněl. Aspoň mi vtisknul do ruky vizitku a kladl mi na srdce: „Určitě se mi ozvi!"  Takže já mohl udělat kariéru jako erotický tanečník ve slipech. A místo toho hraju a zpívám.

Jak se člověk dopracuje k tak výraznému hlasu?
Musí  to  přijít  samo.  Ale předtím je třeba poslouchat dobré blues. Pochopit ho. Přijmout do srdíčka. Blues potom postupně vstoupí do hlasivek. Na barvě hlasu nezáleží. Důležitá je duše, jakou hlas má. A ta musí být jen upřímná.

S takhle zabarveným hlasem jste se už narodil?
Ne. Když jsem byl malý, měl jsem  jemný  hlas.  Ale  trpěl jsem na angíny. Doktoři mamince navrhli, že by mohlo pomoct  vyndání  krčních mandlí. Primář se jí tehdy ptal, jestli zpívám. Protože pak bych s tím mohl mít problémy. Kdo mohl tenkrát vědět, že se budu živit hudbou? A po operaci nic, pohoda, hlas se mi nezměnil. Pak přišla puberta, začal jsem mluvit mužněji a v hlase se ozývala ta drsnost. A pořád víc. Primář měl pravdu. Operní pěvec ze mě nebude.

Nástroj budoucímu hudebníkovi většinou vybere učitel nebo rodiče. Vám taky?
Taky. Ale já na něj už skoro nehraju. Když mi bylo šest, dal mě táta učit na klavír do hudebky.  Toužil  jsem  co nejdřív hrát písničky. A místo toho etudy, stupnice. Otrava. Chodil jsem za školu a táta mě honil až na sadech. Z rádia hrála děsná hudba, nebylo se čeho chytit. A najednou se ozval zázrak. Rock! Všichni začali  hrát  na  kytary.  Maminka mi taky jednu koupila. Základy hry mi ukázal bratranec a zbytek jsem se naučil podle knížky. Pak se objevili Beatles. Všude po republice vznikaly podobné kapely, tak jsem ji založil i já. V roce 1966. Byl jsem zrovna ve druhém ročníku táborské ekonomky.

A za dva roky přišel osudový osmašedesátý . . .
A já  maturoval.  Co  dál? Zkusím konzervatoř. Kytaru. Jezdil jsem k profesorovi Zelenkovi, aby mě připravil ke zkouškám.  Jenomže  sedět a  cvičit  ty  dlouhé  skladby klasické   hudby?   To   né . . . Profesor Zelenka si brzy povzdechl: „Zas toho Vivaldiho neumíš. Hele, tebe to evidentně nebaví. Ale máš na to. Dělej v hudbě něco jiného."

To bylo stejné, jako kdyby řekl: „Hurá s bigbeatem do světa!"
Jo, taková nabídka přišla. Táborští Kings měli jet hrát do Rakouska a hned: „Pojeď s námi." Jenže mě začaly bavit dějiny hudby. Přihlásil jsem se na Karlovu univerzitu, obor hudební a divadelní vědy. Zkoušky jsem udělal, ale nevzali mě. Známá mého táty zavolala přednostovi katedry, jestli bych mohl mít šanci napodruhé. Ten přednosta byl hrozný bolševik, od pohledu skřet a držitel řádu Klementa Gottwalda. Koukl se do mých papírů, tam bylo napsáno, že můj táta sloužil u PTP a spousta podobných věcí,  a  skřet  zaskřehotal: „Jestli chce studovat, musí vyjít z dělnického prostředí."

Copak se to dalo splnit?
Já mu vyhověl. Šel jsem zařezávat do papíren jako nádeník. A pak jsem teda z toho dělnického prostředí vyšel a zajel jsem na akademii do Brna. Zase obor hudba a divadlo. Byl jsem ze všech uchazečů nejlepší. A posudek? Ten nejhorší.  Neberem  tě.  Hm, kašlu na to. Shniju ve fabrice.

Teď  by měla zasáhnout nějaká pohádková víla . . .
Ta  přijela  z Rakouska, z Innsbrucku. Jmenovala se státní manažer Siegfried Ploner. Hledač talentovaných muzikantů. Tehdy se všude, v každé hospodě, hrálo naživo.

Proč sestavoval kapely v Československu?
Tady byla muzikantská líheň. Jen potřeboval někoho, kdo mu hudebníky doporučí. Kupodivu se nějakým způsobem  seznámil  s prodejcem gum Velánem z Tábora. To byl tak  šikovný  prodejce,  že dokázal   sehnat   i muzikanty. Z celé  republiky.  V Táboře oslovil kromě jiných i mě. Ať dám dohromady kapelu. Kytaru, klávesy, baskytaru, bicí. A všechny  muzikanty  tak v mém věku.

Šlo to snadno?
Vypadnout legálně z normalizační republiky na Západ,  to  bylo  něco!  Nejdřív jsem šel za bývalým spolužákem Mílou Kašparem. Zpíval a  hrál  na  piano.  „Jó,  jedu," prohlásil, „já dělám kontrolora a vůbec mě to nebaví."  Jdu od něj a potkám baskytaristu Jirku Peltána. „Mě to v tom topenářství taky nebaví," řekl, „jedu."

A bubeník?
Na toho jsme nemohli v Táboře kápnout. Někdo nám dal tip na Jirku Machače z Kamenice nad Lipou. Tak jsme tam dojeli a on byl opravářem televizí.  Povídá:  „Vždyť  mezi lidma žádný televize nejsou, já nemám co opravovat. Jedu s váma!"

Co jste se museli naučit?
To,  co  chtějí  hosti  v Rakousku  a  Německu.  Hity z hitparád,  lidovky  jejich i naše, taneční hudbu a swing. Ploner mi každý týden posílal noty a nahrávky na kazetách. Zkoušeli jsme v pionýrském domě a měli jsme na to čtyři měsíce. Machač se na celou tu dobu hodil v práci marod. Pak přijel Ploner. Poslechl si nás a  řekl:  „Kupuju.  Za čtrnáct dní máte vyřízené smlouvy na Pragokoncertu." Machač ukončil neschopenku a s úlevou dal v práci výpověď. Prvního června 1970 jsme hráli první štaci ve Fügenu v Tyrolích. Vymyslel jsem pro nás název Geem Brothers.

Na jak dlouho jste měli smlouvy?
Na  tři  měsíce.  Jenže  my jsme se tam uchytili. Spokojený Ploner vyřídil další angažmá a prodloužení víz. Pragokoncert  z toho  měl  radost, protože si z našich honorářů bral 18 procent a rok co rok odvody zvyšoval. Najednou byl můj původ soudruhům ukradený. Nakonec jsem v cizině strávil krásných devatenáct  let.  Hrál  jsem  hlavně v Rakousku, Německu, Itálii a Švýcarsku. S mnoha kapelami. Ale najímali si mě muzikanti i z Československa. Třeba takový Josef Laufer.

Nedá mi to, abych se nezeptal, co jste říkali jeho oslavné písni na agenta StB Minaříka?
Fakt netuším, proč to udělal. Já ale mám na Pepu Laufera jen ty nejlepší vzpomínky. Úžasně pracovitý a laskavý člověk. Po koncertech jsme sedávali na baru, Pepa objednával pití a kouřil doutníky. Povídali jsme si o všem, ale nikdy o politice. A o téhle písničce taky ne.

Kdyby se vám v březnu 1989 nestal těžký úraz, hrál byste v zahraničí i v současnosti?
Člověče, kde bych tam hrál? Kluby zanikly, hospody nemají na zaplacení kapel. Muzika řve z automatů. Snad to byl osud, že jsem šel do invalidního důchodu zrovna v době, kdy se konjunktura barového  hraní  začala  hroutit. Aspoň si můžu hrát pro radost tu načernalou muziku, která mě tolik baví. Před pěti lety jsem dal dohromady kapelu Jiří Matyáš Band a letos snad už vydáme cédéčko.

Jakou hudbu teď nejradši posloucháte?
Michala Davida, Vondráčkovou a Zagorovou. Né, teď  si z tebe dělám srandu. To máš za to, že mi v rozhovoru vykáš. Vím, že v novinách se to musí, ale ke mně to nesedí . . .

JOSEF MUSIL

Autor: Redakce

27.4.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies