Vybrat z celé vaší tvorby na 3CD jen zlomek byl určitě těžký úkol. Jak dlouho to trvalo?
Docela dlouho, ale Supraphon mi pomohl v tom, že přišel s nápadem rozčlenit kompilaci do třech mých muzikantských poloh – na rock, šansony a rockové šansony a písně pro jiné interprety a duety. Podstatnou část prvního CD tak tvoří skladby Pražského výběru a pokračovatele této formace s označením II. Výjimkou je závěrečná skladba Warning, která je ukázkou z mého společného projektu s Glennem Proudfootem Aftershocks, k němuž jsme si přizvali světové muzikantské hvězdy – bubeníka Virgila Donatiho a basistu Billyho Sheehana.

Druhé CD obsahuje hlavně písně z projektů Petra Hapky a Michala Horáčka – všechno jsou to věci, které se dočkaly nebývalé popularity. Třeba S cizí ženou v cizím pokoji hráli v jednom roce na rádiu Vysočina asi 970krát. Když si to vydělíme počtem dnů, dojdeme k závěru, že byla nasazena do vysílání třikrát denně. Najdeme zde i dvě písně z muzikálu Michala Pavlíčka Excalibur, můj dosud nevydaný duet se Zlatou Kinskou Náš chléb, můj nový šanson Za diktatury plískanic, který pochází z Horáčkovy aktuální desky Český kalendář, či starší skladbu Sebastián, kterou jsme s Horáčkem napsali na mé první sólové album. Mimochodem, tenhle text považuje Michal za jeden ze svých nejlepších. Sebas- tián je navíc skladba, která se dočkala mnoha remaků – uvažovali jsme o tom, že bychom je vydali samostatně na CD, ještě uvidíme.

Závěrečná část kompilace je věnována vašim kompozičním, instrumentálním, aranžérským i produkčním pracím pro Marthu Elefteriadu, Evu Olmerovou, Jiřího Korna či vaši dceru Natálii a duetům s nimi…
S Natálkou jsme nazpívali duet So Changes Go, což je, myslím si, jedna z mých nejpovedenějších písní. Za megahit si dovolím označit Karel nese asi čaj s Jiřím Kornem a taky Hřbitov, který jsem udělal s Martinem Dejdarem. Z dalších umělců, s nimiž jsme duet nahráli, musím zmínit Lucii Bílou, Petra Jandu, Petra Koláře a Jiřinu Bohdalovou. Výlet do jiného hudebního žánru je pak na „trojce" orchestrální hudba z baletu Odysseus, který jsem vytvořil v letech 1986 až 1987 pro Laternu Magiku.

Považujete symfonické mystérium na motivy Homérovy Odyssey za vaše nejúspěšnější dílo?
Asi ano, kdybych měl lepší paměť, tak bych to věděl přesně, ale mám pocit, že toto hudební dílo mělo možná až tři tisíce repríz po celém světě, včetně Broadwaye v New Yorku. Napsal jsem jej ještě za bolševismu, ale Laterna Magika mě s sebou na štace netahala, což mě trošku štvalo. Mám pocit, že Odysseus nestárne, čehož dokladem je fakt, že se stále hraje. Díky němu jsem se také setkal s řadou světových umělců a mám z toho velkou radost. Druhá věc je, že mimořádná byla a je taky první deska Pražského výběru Straka v hrsti, která se stala kultovní záležitostí možná i pro statisíce lidí. Tak nevím, ona se ta maximální úspěšnost těžko posuzuje…

Už jsme zmínili Evu Olmerovou, jak třeba zrovna na ni vzpomínáte?
Jenom v tom nejlepším. Právě ji a Petra Jandu bych postavil z hudebního hlediska nejvýš. Eva byla královna našeho jazzu. Měl jsem možnost dělat jí dvě desky, spolupráce s ní byla pro mě úžasná, vážil jsem si jí a přátelil se s ní. No a s Petrem Jandou chceme teprve celé album udělat, ale nevím, kdy se k tomu dostaneme.

A co Jiřina Bohdalová, jak k vaší spolupráci došlo?
Vedle všech zmíněných interpretů je spolupráce s Jiřinou Bohdalovou, s níž jsem si zazpíval duet Raduj se, totální bonbónek. Šokovala mě absolutní profesionalitou. Říkal jsem jí – mám tady takovou písničku, pojď, nazpíváme ji, bylo to k jejím sedmdesátinám. Okamžitě souhlasila, přišla do studia a všechno, co následovalo, mi vytřelo zrak. Vypálila ji na první nebo na druhou dobrou, v podstatě bez intonačních chyb, s fantastickým výrazem, do toho dala padesát devět vtipů. A než všechny ty své srandy povyprávěla, bylo všechno natočené. Jak je totální herečka, tak roli zpěvačky sehrála napoprvé brilantně.

Nemůžu vynechat Josefa Kemra, jehož jste povolal do písně Stáří. Nechal se přemlouvat?
Vůbec ne. Josef Kemr – to byl pro mě možná vůbec první průnik s hereckým světem, a ještě navíc s představitelem statečných lidí, protože naše spolupráce se odehrála v době soumraku bolševismu. On si dost troufal, takže jsme ho měli rádi lidsky i politicky. Byla to charismatická bytost, i proto je pro mě Stáří nezapomenutelná věc.

Kompilaci dalo jméno vaše první sólové album z roku 1988, které vznikalo jako jakási náhražka v době zákazu Pražského výběru. S tím jste přišel sám?
Ne, zvolil jej Supraphon. Jsem už dneska v pozici, že když mi někdo něco dobrého navrhne, tak nemám důvod se s ním dohadovat, jak to někteří mají.

Takže si rád necháte poradit.
Strašně rád, jenom vůl si nenechá poradit. To víte, že jsem měl v hlavě tisíc jiných návrhů. Ale tenhle je pěkný, přišel mi jako dobrý fór připomínající onu moji první sólovou desku, která je mezi fanoušky dost uznávaná. Dokonce víc, než jsem si myslel. A navíc vyjadřuje všechno, kvůli čemu jsme hráli. Ten název se s vámi může nést až do hrobu.
Taky se dá vztáhnout k vašim blížícím se šedesátinám.
No jasně, klidně. Povídali, že mu hráli, ale asi mu stejně nakonec nehráli…

Prožíváte nějak tu šestku na začátku vašeho věku?
Vůbec ji neřeším, ani nechystám žádnou oslavu. Nemám na to čas a vlastně – co na tom chcete řešit? Čas prostě utíká a možná nějaké to jubileum, které si myslím, že by mělo být pro umělce hraniční či bilanční, nastává s příchodem pětasedmdesátky. Teď se nic neděje, sil mám pořád stejně. Subjektivně si pořád připadám na patnáct. Asi je to tím, že mám hlavu otevřenou všemu novému. Snad si to udržím co nejdéle.

A proč je podle vás zrovna pětasedmdesátka jakýsi mezník?
Myslím si, že zhruba v tomto věku tvůrci končí. Pak už těch sil moc není. Nejde o to, že by jim došel dech nebo kreativita, prostě je těžší všechno ustát, v našem případě ukoncertovat. Ale uznávám, že jsou i výjimky, před nimiž je třeba smeknout. Třeba Karel Gott. Tomu nedávno pětasedmdesát bylo a furt jede. Takže možná že podle něj bych tu hranici ještě posunul na osmdesát, Karel je obdivuhodně vitální. Přeju mu to, protože ho mám hodně rád.

Když se vrátíme k přípravě vašeho jubilejního výběru, určitě jste musel občas překvapit sám sebe. Třeba tím, že jste si vybavil nějakou historku s tou kterou písní spojenou…
Ano, velice často, dokonce jsem ke každé písničce napsal do bookletu vzpomínku. Zvolil jsem si pro to takový přidrzlý styl, prostě co mi slina na jazyk přinesla. Myslím, že to může být pro fanoušky docela zajímavé čtení. (Například už zmíněné LP Straka v hrsti, 1982: „Těžko napsat o této desce něco, co již nebylo jinými daleko kvalifikovaněji popsáno. Je to bezesporu nejvýznamnější LP Pražského výběru v sestavě Kocáb, Pavlíček, Čok, Hrubeš a Tomek. Je ale také mimořádně účinnou svěrací kazajkou. Veškerá naše následná tvorba je totiž posuzována prizmatem Straky v hrsti a je opakovaně konstatováno, že dobře…, ale Straka v hrsti to není. Straka v hrsti tím rozpoutává zajímavý syndrom: člověk začíná žárlit sám na sebe: Pose…te se, no tak to není Straka v hrsti, ale já si za novým albem stojím víc, říkám si v duchu. A hlasitá odpověď zní: Víc, nebo míň, ale Straka v hrsti to není?")

Kompilace je i důkazem toho, jak jste hudebně rozkročený. Dá se říct, která z poloh je vám nejbližší?
Jsem jednoznačně rockový, to poznáte podle mé poslední tvorby s Glennem Proudfootem. Kdybych byl šansonový, tak teď někde sedím, štkám před mikrofonem a nechám na sebe padat umělý déšť. Druhá moje poloha je stejně významná a to je klasika, kterou miluju. Jenže u ní mi nevyhovuje ten statický projev, proto taky zase vždycky uteču k bigbítu, kde to vře. Prostě tu expresi k vyjádření na jevišti potřebuju.

Bylo to znát i při vašem společném vystoupení v Hudebním divadle Karlín, kde se v polovině května udělovaly ceny Anděl. Mimochodem, prý s muzikanty z projektu Aftershocks připravujete další album.
Ano, a nejen s nimi. Už mám téměř hotovou další sólovou desku, kterou plánuju vydat na konci roku. Natáčela se v podstatě v sestavě Pražského výběru II. a nabídne dlouhé kompozice, které se odchylují od současné písničkové formy. Vedle toho chystáme i další album Pražského výběru a samozřejmě několik koncertů, například na podzim s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně. Po dlouhé době navíc pracuji i na filmové hudbě, a to k Janu Husovi, kterého v těchto dnech natáčí Jiří Svoboda (na obrazovkách České televize by se měl objevit šest set let po upálení Jana Husa, v červenci 2015, pozn.).

Obligátní otázka – jak vlastně tvoříte?
To je správná otázka, kterou řeším na půdorysu rodiny. Musím mít – to slovo zní divně, ale je to asi jediné možné, které na to znám – kontemplativní čas. Jakmile mi prostě někdo vrazí do studia a začne se mě dotazovat, jestli bych mu půjčil stovku nebo se šel podívat na jeden výborný videoklip na YouTube, tak je to špatně. Pokud se mi ale podaří zajistit si nějaké tři hodiny denně o samotě, což je nejtěžší, pak to jede samo. Nečekám na žádnou múzu, žádnou nepotřebujete. Myslím, že to, čemu se říká chybně múza, je schopnost usebrání se, zklidnění, což je pro tvůrčí práci zásadní. Nemůžete přijít z ulice a začít skládat hity, to nejde.

A jak často si teda ty tři hodiny pro sebe urvete?
To záleží na tom, jakou pracovní dobu zvolíte. Nejlépe je samozřejmě vystihnout takovou, kdy všichni spí. Takže například úplně perfektně to jde, když se donutím vstát v pět ráno – telefony nezvoní, na internetu vás nikdo nezdržuje… Jestliže mám teď před sebou novou desku Pražského výběru a Lejla (Abbasová, partnerka, pozn.) by s malým synem odjela na týden pryč, mám ji za tu dobu hotovou.

Michael Kocáb

* Narodil se 28. července 1954 v rodině evangelického faráře Alfréda Kocába a promované psycholožky.
* V roce 1973 maturoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi, o šest let později absolvoval Pražskou konzervatoř v oboru skladba a varhany.
* Ještě během studií v roce 1977 založil kultovní skupinu Pražský výběr.
* V letech 2009-2010 byl ministrem pro lidská práva a národnostní menšiny.
* Na počátku 90. let byl jedním z iniciátorů odchodu sovětských vojsk z území bývalého Československa.