Michal David: Chlap v padesáti toho má spoustu před sebou

Nemáte aspoň tendence hodnotit, co se vám povedlo a co ne?

To ano, asi jako každý. A můžu vás ujistit, že za vším, co jsem kdy udělal, si stojím. Všechno jsem to dělal s nejlepším svědomím. Prostě nejlíp, jak jsem mohl, uměl a snad ještě pořád umím.

O velkolepé oslavě vašich narozenin, která se odehraje 17. června v O2 areně, se už nějakou dobu hovoří. Jaká tedy bude?

Nápad na její uspořádání vznikl asi před půl rokem. Tehdy jsem přemýšlel o tom, že by nebylo špatné zorganizovat speciální koncert se spoustou hostů, ale pořád jsem neměl představu, kde. A jak už se v životě dějí náhody – pár dnů na to jsem potkal kamaráda, který pracuje v O2 areně, a ten mi povídá – nechceš tu akci udělat u nás? Od té doby ji připravujeme. Můžu prozradit, že se bude skládat ze čtyř sekcí. V té první zazní všechny mé staré hity, v další pak písničky z mých muzikálů Kleopatra, Tři mušketýři i Angelika a nově i ústřední skladba z nově připravovaného muzikálu Kat Mydlář (pozn. premiéru bude mít v příštím roce) v podání Dana Hůlky. Další blok bude patřit italské formaci Damichi, s níž spolupracuju, a následně zazpívají speciální gratulanti – Karel Gott, Lucie Bílá, Helena Vondráčková a Hanka Zagorová. Diváky, kterým se ani po skončení show nebude chtít jít domů, zvu ještě na dvouhodinovou megadiskotéku.

Tak to bude asi největší diskotéka u nás…

Co se týče technické stránky věci – zvuku, světel, pyrotechniky i velkoplošných projekcí – bude to naprosto senzační záležitost. Troufám si tvrdit, že na úrovni světových hvězd, jakými jsou Madonna, Elton John či Phill Collins, kteří v O2 areně vystupovali.

Vy sám budete během koncertu více na jevišti, nebo v hledišti?

Nebudu přebírat model Karla Gotta, který show ke svým sedmdesátinám sledoval z větší části z hlediště a nechal si svými kolegy zpívat. Já budu hlavně na jevišti a budu hlavně hrát a zpívat, samozřejmě za přispění spousty pozvaných hostů. Mí fanoušci a příznivci, kteří budou mít chuť přijít, se mají na co těšit.

Je něco, co byste si k narozeninám přál?

Vedle toho, aby se mi povedlo napsat ještě pár hitů, bych si přál zdraví – pro sebe, pro rodinu, pro vnoučka, který se narodil 28. května. Taky bych se chtěl více věnovat sobě…

Třeba cestovat?

Rozhodně. Mám rád kulturu starých Mayů a Inků, lákají mě i staré chrámy v Kambodži, ve Vietnamu, taky Japonsko, Čína, Tibet… je toho moc, co bych chtěl zhlédnout na vlastní oči. Taky chci více sportovat, udržovat si tělo v kondici, prostě si užívat života. A práci selektovat.

Už jsme nakousli, že chystáte muzikál Kat Mydlář. Po něm by měla přijít na řadu Mata Hari a pak ještě další projekt, o kterém ale nechcete mluvit…

Protože je na něj ještě moc brzo. Nápady si člověk musí uchovat, protože konkurence nespí a v nestřeženém okamžiku je s klidem prohlásí za vlastní.

Mimochodem, jak jste spokojený s odezvou na váš poslední muzikál Je třeba zabít Davida?

Spíš než o muzikál se jedná o hudební happeningové představení. Jeden divácký tábor jej přijímá s nadšením, popadá se při jeho sledování za břicho a směje se tak, až mu tečou slzy, a ten druhý tábor neví, co si o něm má myslet. Za obě ty protichůdné reakce jsem rád, pořád je to lepší než naprostý nezájem o věc.

Dokázal jste, že si ze sebe umíte vystřelit…

Projekt Je třeba zabít Davida je malinko hozená rukavice pro kritiky, kteří mě celý život napadají. Udělal jsem si sám ze sebe legraci a myslím, že je to v pořádku. Ve svých padesáti už na to mám nárok.

Kritikové nechválí ani muzikál Děti ráje v GoJa Music Hall, složený převážně z vašich písniček, na který je ale přesto pořád beznadějně plno. Čím to?

Lidi se při těch písničkách baví, ať už je zpívám na koncertech nebo na firemních večírcích. Většina z nich si jejich prostřednictvím připomíná mládí – a z toho důvodu jsou i Děti ráje tak úspěšné. Ale nechci se na jejich „slávě“ pást, protože ten projekt je prvořadě dílem Sagvana Tofiho coby scenáristy. Měli jsme jej společně rozpracovaný, ale v roce 2006 jej pozastavil Franta Janeček. Když za mnou pak o tři roky později přišel, abych do něj znovu naskočil, už jsem nemohl, protože jsem byl smluvně vázán u producenta Oldy Lichtenberga.

Víte vůbec, kolik písní jste za svůj život napsal?

U Ochranného autorského svazu je jich zaevidováno asi šest stovek, myslím tedy, že mám za sebou kus práce. Důležité je, že mám pořád chuť něco nového psát – teď jsem například vyprodukoval velmi zajímavé album dvanáctce finalistů soutěže Česko Slovenská SuperStar. Řekl bych, že minimálně dva tři hity z něj vzejdou.

Dá se ve vašem případě popsat proces vzniku písní?

Velmi těžce. Mám prostě ten dar a to štěstí, že nápad občas přijde, za což se patří poděkovat „tam nahoru“. Všechny mé starší písničky v sobě mají obrovský entuziasmus, tehdy jsme je se skupinou Kroky tvořili týmově. Jsou pod nimi podepsáni i Franta Janeček, Zdeněk Barták a spousta textařů, kteří psali – jak jsme chtěli – příběhy ze života. Uvědomovali jsme si totiž, že každý chce žít nonstop, chce si prožít svůj diskopříběh, chce mít lásku z pasáže a pár svých přátel… To bylo gró naší muziky. Přáli jsme si, aby se ty naše písničky staly hity a aby si je lidi doma zpívali. A to se nám podařilo.

Čelil jste v životě ale i tragédiím – musel jste se vyrovnat se smrtí dcerky. Prošel jste reinkarnacemi, abyste pochopil, že vlastně není důležité, kolika let se člověk dožije. Tak mám pocit, že víte daleko víc než lidé podobnou události nezasažení…

Když nám Miška před deseti lety umřela, hledal jsem pro to nějakou odpověď. A sáhl jsem si na samé dno. Přestal jsem mít chuť žít, ale na druhou stranu jsem věděl, že mám ještě druhou dceru, manželku, rodinu, přátele… Ze dvou možností – úplně všechno zabalit a všechny tady nechat, nebo se s nepřízní osudu poprat – jsem si vybral tu druhou. Začal jsem hodně bádat o tom, proč se takové věci dějí. A zjistil jsem, že každý má svou svíčkou nějak dlouhou, že si svůj život sám nalajnuje, už když přichází na svět. A že v konečném důsledku opravdu nezáleží na tom, jestli se někdo dožije sta, osmdesáti, šedesáti, čtyřiceti nebo devíti let. Důležité je, jak ten život prožije. A naše Miška si ho užila bohatě – objela s námi kus světa, poznala toho skutečně hodně, možná tolik, co někdo nestačí ani za sedmdesát let. Věřím, že její duch putuje dál, že se „tam“ sejdeme a že si všechno vysvětlíme.

Pořád tedy máte spoustu otázek nezodpovězených.

Většinu odpovědí na otázky, které jsem si pokládal, jsem našel. Bolest ale nemůže odejít nikdy. Nějakým způsobem vám však dodá sílu a nastaví žebříček hodnot. Do té strašné události jsem bral život jako samozřejmost, po ní jsem zjistil, že to bylo bláhové. Že narodit se tady je opravdu obrovský dar a že je jen na nás samotných, jak s tím darem naložíme. Abychom si pak při tom bilancování neřekli, že to všechno bylo k ničemu.