VYBERTE SI REGION

Michal Prokop: Na Chodúrovi se mi líbí jeho chlapský zpěv

Ostrava /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Až po střechu naplněný sál ostravského klubu Parník zažil ve čtvrtek večer další z řady nezapomenutelných koncertů. Pár okamžiků po dvacáté hodině vstoupili na pódium tři muži, kteří českému hudebnímu publiku už čtyři desítky let nabízejí skvělá vystoupení, kytarista Luboš Andršt, houslový ekvilibrista Jan Hrubý a nepsaný soulový tuzemský král Michal Prokop, a nabídli dychtivým posluchačům něco málo z jejich nepřeberné studnice hudebních nápadů. „Takový koncert stojí na tom, co Luboš s Honzou předvedou. S nimi i já musím trochu jinak zpívat, když pod sebou nemám buben s tou basu. Navíc musím celý večer hrát na kytaru, a hrát vedle Andršta není moc velká sranda,“ říká dnes už opět zpěvák na „plný úvazek“ Michal Prokop v obsáhlém rozhovoru.

14.12.2009
SDÍLEJ:

Michal ProkopFoto: DENÍK

Před pár týdny jste se podílel na vzpomínkovém pořadu k dvacátému výročí pádu totalitního režimu Albertov 16.00. Myslíte si, že ten projekt splnil to, oč usiloval?

Myslím si, že splnil. Nemůžu sice být objektivní hodnotitel, protože jsem na něm tři čtvrtě roku spolupracoval a také jej moderoval. Já ho vlastně vcelku ještě ani neviděl. Což je logické, že když sedíte ve studiu a pracujete, tak se na nic jiného nemůžete soustředit. Je pravda, že jsem určité jednotlivé segmenty během natáčení viděl, protože se něco z toho předtáčelo a něco jsem viděl druhý třetí den poté na internetu. Vím však, že Česká televize chystá na třetí prosincový týden křest DVD tohoto pořadu, a já se tak budu moci na celý pořad během svátků podívat. Jen zatím nevím, jestli na celých osm hodin budu mít sílu. To je nadlidský výkon (úsměv). Ale můj vlastní pocit z toho je dost uspokojivý.

Byli všichni pozvaní hosté k projektu i stylu Albertova 16.00 vstřícní, nebo se našel někdo, kdo měl problém do pořadu přijít?

Myslím si, že ne. Pokud se ovšem něco takového stalo, tak se domnívám, že to bylo na obrazovce vidět, nebo to bylo cítit. Zvali jsme do něj celou řadu tehdejších komunistických pohlavárů, kteří v té době patřili k poražené straně. Podařilo se nám získat posledního generálního tajemníka strany Karla Urbánka. Souhlasil s tím. Vystupovali tam i Jakeš se Štěpánem, ti však byli předtočeni. Tihle lidé samozřejmě měli určitý problém do toho pořadu přijít. Ale jinak je zřejmé, že všichni, o něž jsme stáli, do pořadu z různých důvodů přijít nemohli. Proto se míchaly živé vstupy s předtočeným materiálem. Logicky – po všech zajímavých osobnostech jsme nemohli chtít, aby nám v daný moment byly k dispozici.

Když se vy sám za uplynulými dvaceti lety ohlédnete, co se vám, Michalu Prokopovi, vybaví?

Je toho pochopitelně hodně. Za tu dobu jsem prožil něco, co se každému prožít nepovede. Stala se spousta věcí a člověk zestárnul. Když pominu ta kila navíc a ty vlasy dolů, pak samozřejmě jsem prožil úžasná setkání se zajímavými lidmi, naučil jsem se věci, o kterých jsem neměl ponětí, že se vůbec k nim dokážu přiblížit, natož se je naučit.

Chvíli jste se pohyboval i na politické scéně… Změnila vás?

V politice jsem až takovou chvilku nebyl, strávil jsem v ní deset let. Nějakou dobu jsem poslancoval, pak jsem byl náměstkem ministra kultury. Na to, jestli jsem se změnil, by stálo za to zeptat se spíš mé ženy nebo spoluhráčů, s nimiž jsem dlouhá léta prožil a znovu prožívám. Na léta, kdy jsem s nimi nepracoval, a pak se k nim vrátil. Možná že oni by byli kompetentnější. Sám za sebe se však domnívám, že jsem to furt já.

Na jak dlouho jste vlastně opustil hudební pódia?

Trvalo to dlouho, skoro sedmnáct let. Totální půst trval ale jen dva první roky. To byla ta první poslanecká éra v tehdejším Federálním shromáždění, kdy jsem opravdu vůbec nehrál. Později jsem se víceméně náhodou dostal na jeviště na předvolební kampani a zjistil jsem, že mi to hrozně chybí. Poté jsem se osm let na pódium vracíval po boku Vládi Mišíka, který mi nabídl tu možnost zahrát si s ním a taky se spoluhráči, kteří i mě provázeli pěveckou kariérou. Tehdy jsem to bral jako osobní profylaxi, duševní hygienu. Jednak jsem se vracel mezi „normální“ lidi a taky si čistil hlavu. V té době jsem však taky zjistil, že muzika je pro mě něco, bez čeho žít nemůžu. Ovšem od těchto odskoků k úplnému návratu, i když já jsem se slovu comeback hodně bránil, uběhla dlouhá cesta. Plnohodnotný návrat přišel tedy až po sedmnácti letech. Natočení nové desky, to v šedesáti letech až zas taková sranda není. Je to věc – a myslím si, že nejen u nás – poměrně ojedinělá.

Kdo vás definitivně k návratu zlomil?

Přiznám se, že byli dva. Tím prvním, kdo mě k tomu asi nejvíce motivoval, byla jednak moje žena, která tvrdila, že jen má vlastní lenost mi brání přinutit se k nějaké práci. A druhým člověkem se stal Pavel Šrut, jenž mi přinesl texty k novým písním. To byl ten spouštěcí moment. Ono totiž natočit desku po tak dlouhé pauze není sranda. To je úplně něco jiného, než když točíte svou první, druhou, třetí desku. Tehdy ještě máte, jako třeba v osmdesátých letech nebo ještě předtím v šedesátých, spoustu elánu, přetlak nápadů.

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

Člověk v tu chvíli, na té křižovatce, uvažuje. Má to ještě cenu? Najde se ještě někdo, kdo o to stojí? To rozhodování, jestli lidi, co přijdou na můj koncert, jsou ochotni skousnout nové věci. Tohle uvažování bylo poměrně docela dlouhé. Ale jak říkám, Šrutovy texty, v nichž jsem nacházel citace našich starých textů z osmdesátých let, to byla ta poslední kapka do poháru, která mě přiměla k návratu. Samozřejmě je to návrat šedesátníka, nehraju ani nemám ambice hrát sto koncertů ročně. Ale na každý takový večer se opravdu upřímně těším.

Kolik toho vlastně během roku odehrajete?

My se pohybujeme zhruba okolo tří až čtyř desítek koncertů ročně. Někdy míň, někdy víc. Neobjíždíme všechny festivaly, to není naše doména. Navíc musím vycházet z toho, co sám fyzicky zvládnu, a co dohromady zvládneme časově, protože kolegové mají své vlastní projekty, které je živí. Naše společné hraní je společná radost, ale obživa to vysloveně není.

Nebudu určitě nijak originální, ale zeptám se na další plány: Chystáte v blízké budoucnosti nějaké nové album?

Nevím. Opravdu zatím netuším, jestli se ještě k něčemu odhodlám. Když se člověk delší dobu v té hudební branži pohybuje, tak uvažuje, jestli to má ještě cenu. A není to jen obchodní rozhodování. Dnes desky se prakticky neprodávají, pokles nosičů je tragický. Ale to není ten hlavní motiv. Jen vědomí jakési odpovědnosti a toho, že zatím téměř všechny desky, jež jsem vydal, považuju za dobré, mě brzdí v touze se pouštět do něčeho, co by třeba bylo průměrné, nechci říkat přímo špatné. Takže zatím rozhodnutý nejsem. Chuť bych určitě měl, ale rozhodnutý fakt nejsem.

Které období považujete za nejpovedenější?

No, kdybyste se mě zeptal obráceně, která byla nejnepovedenější, pak bych odpověděl okamžitě. To jsou sedmdesátá léta. Ale takhle se to na to těžko odpovídá. Přece jen je to dvaačtyřicet let, každá ta etapa nese v sobě něco, co mě bavilo, co se mi líbilo. Třeba ta první etapa. V šedesátých letech. Nástup do hudební branže, navíc v době, kdy muzika – a nejen u nás – prožívala největší vzestup. To jsou podle mého nejplodnější léta v umění a kultuře během dvacátého století. Pak samozřejmě roky osmdesáté. To byla doba, kdy se mi nejvíc dařilo překročit hranice menšinové hudby k nějakému trošku širšímu publiku. Poté to byla éra politiky, o níž jsem už mluvil. Tu já osobně jako ztracenou nepovažuju. I když současná doba mě politicky znechucuje. To, co jsem prožil, bylo úžasné a i přes všechny přehmaty a chyby, kterých jsme se zřejmě nejen já, ale i celá tehdejší generace dopustili, vzpomínám na tu dobu rád.

Zmiňoval jste nedobré období sedmdesátých let. Byl to opravdu takový propadák?

Vlastně nevím, jak bych na to odpověděl. Ta sedmdesátá léta považuju za dobu úpadku, nejen mého. Nevzpomínám na ně rád. Ale možná, že kdybych je neprožil, tak bych třeba nebyl tím, kým jsem dnes. Když asi člověk aspoň jednou v životě nezaryje držkou v té zemi, tak jako by nežil.

Co prožívá Michal Prokop v současnosti?

To, co prožívám teď, to je něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Je to pro mě obrovské překvapení, že je něco takového možné. Že se povedla ta Lucerna, kde mi přišel zazpívat třeba Jiří Suchý…

Jaký je rozdíl hrát ve třech, jako v ostravském Parníku, a s Framusem v plné obsazení?

Je to velký rozdíl v mnoha směrech. Hudebně je to jasné, s kapelou je to na větším jevišti. Je to můj podnik, hrajeme písničky ze všech těch desek. Je to show. Ta podoba akustická je jinou polohou, i když hrajeme možná i stejné písničky. Je to společné dílo party tří lidí. Já tedy zpívám, ale kluci nejsou doprovod, nýbrž rovnocennými partnery. Takový koncert stojí na tom, co Luboš s Honzou předvedou. S nimi i já musím trochu jinak zpívat, když pod sebou nemám buben s tou basu. Navíc musím celý večer hrát na kytaru, a hrát vedle Andršta není moc velká sranda (úsměv). Ale mám tuhle věc mám taky moc rád, protože ten úzký kontakt s publikem, v prostředí klubu má své kouzlo. My si totiž víc hrajeme, je to spíš představení než show.

Akustické propojení vás s Lubošem Andrštem a Janem Hrubým už nějaký ten pátek trvá…

Ano, tehdy, před více než dvaceti lety, to byla reakce na hraní s kapelou. Tenkrát jsme se dali dohromady. To bylo v době, kdy oni se mnou ve Framusu nehráli. Mně se tehdy líbil Andrštův Capricornus, takový ten křehký zvuk akustického hraní na housle a kytaru.

A není škoda, že z toho akustického spojení vzešel jen jeden živý záznam?

Nemyslím si, že by to byla škoda. Ta věc stojí a padá na okamžitých výkonech. Já sám si od toho nesliboval nic jiného, než že si zajdeme spolu zahrát. Na rozdíl od něj kapelové projekty jsou tvorba, dramaturgie či směřování někam, hraní si se zvukem, práce ve studiu. Prostě jiná kapitola, která přináší jiné věci. Každé akustické představení je originál, a záleží hodně na tom, jak se vyvine kontakt mezi námi samotnými, ale i s publikem.

Kromě muziky se stále věnujete moderování pořadu Krásný ztráty. Bude talk-show pokračovat i po Novém roce?

Projekt stále pokračuje. V příštím roce nám možná i trošku přidali minutáž, takže nemusíme tolik stříhat, aby se mohly doříct ty věci, které se nakousnou. A budeme tam mít občas šanci předvést věci, které ti hosté prezentují. Jsou to třeba výtvarníci nebo lidé, kteří mají za sebou nějakou práci, jež by stála za prezentaci. Tím prodloužením formátu budeme mít možnost aspoň někdy využít šanci, že tam něco ukážeme.

Kdo se vlastně podílí na výběru hostů do Krásných ztrát?

Jsme na to dva, co to od začátku spolu píšeme a připravujeme. Ten kolega se jmenuje Jan Lacina, je o generaci mladší než já, původem novinář. A my jsme ta buňka, která to připravuje, dělá si tu dramaturgii. Samozřejmě, občas nám někdo někoho nabízí, ať už televize sama nebo někdo jiný, ale ten základní tým jsme my dva. A to po celých dnes už deset let.

Máte ještě vysněnou osobnost, kterou byste rádi do pořadu pozvali, a zatím se vám to nedaří?

Ale tak to víte, že jsou lidi, které bychom tam rádi dostali. Těch důvodů, proč to třeba zatím nevyšlo, je spousta. Třeba Miloše Formana. S ním se už řadu let nemůžeme trefit do času. My totiž máme pevné termíny na půl roku dopředu, a protože točíme ve studiu, tak nemůžeme vždy vycházet vstříc času těch lidí. Naštěstí se však pořád, kromě těch hvězd, objevují opravdu zajímaví noví lidé, což je i náš cíl: chceme prezentovat nejen známé lidi, ale i nové osobnosti, které třeba ani nepřilákají takový počet diváků, ale jsou to lidi, kteří za to stojí.

Máte teď někoho takového?

Teď budeme natáčet díl s jedním doktorem, který jako lékař bez hranic strávil několik měsíců ve východním Kongu. Ve špitálech oblastí, kde panují ty strašné občanský řeže. S ním bude v baru válečný fotograf David Neff. A to jsou díly, kde najednou jakoby saháte na věci, které prostě ukazují i osobnosti jiné, než které jsou dnes a denně v médiích. To je naše ambice, abychom tam tu a tam někoho takového předvedli. Taky bych rád jednoho dne udělal Krásný ztráty se dvěma svými jmenovci – překladatelem a mistrem světa v bikrosu. Já jsem zatím neměl ani tu čest se s nimi setkat osobně. Rád bych však jednoho dne udělal takový díl Krásných ztrát, do něhož si oba Prokopy pozvu. To je ale taková moje idea.

Hovoříte o zajímavých osobnostech… Jak na vás zapůsobil pěvecký objev letošního roku Martin Chodúr?

Je to výborný a podle mě hotový zpěvák. To je bez debat, Martin je člověk, který má všechny předpoklady, ne… velmi mnoho předpokladů k tomu, aby se stal někým. Když říkám, že zatím ne všechny, tím myslím, že to, co v něm je, se prokáže až tehdy, když si bude muset vytvořit svou vlastní parketu. Až najde to, co má ten Martin Chodúr vlastně zpívat. Jak se má prezentovat, čím má na té naší scéně být. Teprve až když to najde, a pokud to najde, tak se ukáže. Je to člověk, který zpívá strašně dobře. Navíc je velmi muzikální, je vidět, že to umí. Mně je nejbližší jeho, jak bych to řekl, chlapské zpívání.

Autor: Martin Maceček

14.12.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Hlavní třídy se zcela promění, Praha dá na jejich obnovu miliardu

Praha /INFOGRAFIKA/ - Během dvou let se velké třídy v metropoli zcela promění. Začnou rekonstrukce čtyř ulic, které dostanou úplně novou podobu. Vše vyjde na více než miliardu korun.

AKTUALIZOVÁNO

V kauze Key Investments soud uložil tři až pět let vězení

Praha - Bývalí členové představenstva společnosti Key Investments (KI) mají jít na tři až pět let do vězení za pochybné spravování peněz klientů firmy, při němž vznikla škoda nejméně 873,7 milionu korun. Rozhodl o tom dnes pražský městský soud. Rozsudek není pravomocný, lze se proti němu odvolat.

Žalobci předali poznatky z prověřování šéfů policie do Prahy

Olomouc, Praha - Olomoučtí žalobci ukončili prověřování policejního prezidenta Tomáše Tuhého a jeho bývalého náměstka Zdeňka Laubeho, které se týkalo sloučení protimafiánského a protikorupčního útvaru. Novinářům to po výslechu před sněmovní vyšetřovací komisí k reorganizaci policie řekl šéf vrchního státního zastupitelství Ivo Ištvan. Podle informací ČTK poznatky předali kolegům do Prahy, což Ištvan nechtěl potvrdit. Uvedl, že nechce kolegy vystavovat mediálnímu tlaku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies