„Koncert ponese stejný název jako moje nová deska – A život běží dál… Stejně jako předchozí album Na jednom polštáři pod jednou dekou je celá autorská a zahrnuje mé oblíbené žánry, tedy country, swing a blues. Myslím, že je jedna z nejpovedenějších. V jedné písni se například zpovídám ze svého života, v jiné vzpomínám na kolegy, kteří tu už nejsou – na Milana Chladila, Jiřího Grossmanna, Karla Zicha, Jiřího Šlitra, Michala Tučného, Evu Olmerovou, Laďku Kozderkovou, Pavla Bobka nebo Waldu Matušku. Kdyby žili, určitě by v Lucerně slavili se mnou," říká Milan Drobný.
I tak máte hostů požehnaně, vypadá to na dlouhý mejdan…
Ano, hostů je hodně, každý zazpívá jednu písničku, takže se v Lucerně asi opravdu zdržíme. A jestli dojde i na nějaký duet se mnou, to právě dramaturgicky řešíme. Rozhodně bych nechtěl koncert pojmout tak jako před pěti lety Karel Gott, kterému jsme k sedmdesátinám zpívali jeho věci. Já naopak chci, aby mi kolegové zazpívali něco, co mám od nich rád. Je fakt, že by mě moc potěšilo, kdyby třeba Felix Slováček instrumentálně zahrál moji skladbu Šálek šípkového čaje, ale nebudu mu to vnucovat. Doprovodí mě mimochodem v písničkách swingového charakteru ze zmíněné desky A život běží dál…, jako Blue Skies (Když se blýská), takže tam si také přijde na své.
Avizujete i překvapení. Chápu, že ho nemůžete prozradit, tak snad jen – bude pěveckého rázu?
Nebude. Víte, mám kamarády mimo branži, kteří jsou velcí šoumeni a recesisti se vším všudy. Pro představu – když jsem slavil padesátiny v dnešním Divadle Radka Brzobohatého, čekal jsem, co mi provedou, protože já jim dokážu přichystat taky pěkné kousky. No a stalo se, že přitáhli živého kozla, kterého přivázali za klandr. Dali mu tam žrádlo, čili kozel žral, vyměšoval a smrděl. Po půlnoci ho museli nechat odvézt do rezervace, abych se ho zbavil. Myslím, že v podobném duchu se odehraje i ono lednové překvapení.
Jak vlastně blížící se sedmdesátku prožíváte, štve vás?
Nemůže mě štvát něco, co se nedá ovlivnit. Můžou mě štvát akorát nepříjemní lidé, počasí, to, že hraju blbě tenis, že při něm občas ztrácím koncentraci nebo že jsem se nedávno na tenise zranil. Věk si zatím vůbec nepřipouštím, protože všechno tak nějak funguje. Ale uvědomuju si, že to může den ze dne skončit. Vždycky proto říkám, že jsem rád, když se ráno probudím a zjistím, že jsem živý.
Když půjdeme k vašim pěveckým začátkům, upozornil jste na sebe v soutěži Hledáme nové talenty s písničkou od Gilberta Bécauda V ten den, kdy se vrátil déšť. Vzpomínáte si na ten okamžik?
Samozřejmě, neznal jsem tehdy stupnice, noty, nic, takže jsem ve finálové části té soutěže zpíval jako absolutní imbecil. I přesto si mě ale všiml Zdeněk Barták, že mám pro zpěv předpoklady, později mi nabídl účinkování ve svém orchestru Karel Krautgartner. Zhruba v té době mě vyhodili z gymplu, protože jsem se na chmelu popral, byl z toho docela malér. Dívky, které mě měly rády, protože jsem jim dělal šaška, mi vybraly v novinách jinou školu – státní konzervatoř prý přijme ještě pár posluchačů, předpokladem je zdravý hlas a schopnost jevištního projevu… Tak jsem tam poslal fotku, to bylo jediné, co jsem pro to udělal.
A na základě fotky vás pozvali ke zkouškám?
Přesně tak. Byl jsem jedním ze 114 uchazečů, mezi kterými byla Jarmila Gerlová a Petr Hapka, ale byl jsem naprosto klidný. Říkal jsem si – nic neznám, nic neočekávám, určitě vezmou dámu. Jenže jsem měl kliku v tom, že předsedou poroty a následně třídním profesorem byl Oldřich Nový, kterému se sehraná etuda, co jsem musel předvést, líbila. Říkal, že oceňuje můj přirozený projev. A uspěl jsem i s písničkou, která zrovna letěla v rádiu. Byl jsem tedy na konzervatoř přijat, ale bohužel jsem ji pak musel opustit, když ruplo, že po večerech zpívám v kavárně Vltava.
Tam jste se taky setkal s Karlem Gottem…
Ano, Karel už byl vyučený elektrikář, měl pěkně nastartovanou kariéru. Jednou se na něj přišli podívat Šlitr se Suchým, protože hledali náhradu za Waldu, který se Štědrým odcházel ze Semaforu do Rokoka. Karel se jimi nechal záhy do Semaforu angažovat, ale pod podmínkou, že přijmou i mě. Což se v roce 1963 stalo. Byl jsem mu za to vděčný. Po půl roce jsem ovšem musel odejít na vojnu – Karel měl na rozdíl ode mě modrou knížku –, takže jsem dva roky strávil v Armádním uměleckém souboru, kde byli ti nejlepší muzikanti. Vlastně to nakonec byla dobrá škola. Po vojně jsem se do Semaforu vrátil, Karel se mezitím dal dohromady s kapelou Ladislava Štaidla. Na počátku sedmdesátých let jsem s nimi absolvoval několik vystoupení v první polovině koncertů… Objeli jsme spoustu zemí, nejen evropských. Potom jsem spolupracoval s Country Beatem Jiřího Brabce, orchestry Karla Vlacha a Václava Hybše, byly to krásné časy.
Máte s Karlem Gottem nějakou zajímavou příhodu z mládí?
Ježišmarja, několik! Jednou jsme chtěli jít okouknout nějaké nové objevy – Karel jako velká hvězda, já už jsem začínal být také známý. Říkám mu: „Musíme jít za holkama na ‚dýzu', zatančit si." A on: „Ty ses zbláznil!" Přesto jsem ho vytáhl, načež Karel pronesl dobrou hlášku: „Vtipné slovo a dukát udělá svoje." Jenže když jsme do té diskotéky vlezli, zhodnotil situaci a povídá: „Tady vtipné slovo ani dukát nezabere, opravdu budeme muset na parket." Tak jsme šli. Každý jsme čapli holku a on po chvíli říká: „Hele, čumí na nás nějaký chlap." Otočil jsem se a opravdu na nás koukal. Povídám Karlovi: „Pojď, nevšímej si ho, budeme dál tančit. Buď se mu líbíme, anebo to bude fotr některé té naší dívky." Ten člověk byl hrozně neúnavný, kam jsme se vrtli, on za námi, i o pauze. A tak jsem se k němu otočil a zostra mu říkám: „Co je?" A on: „Promiňte, jestli jsem vás překvapil. Dovolte, abych se představil, já jsem doktor, neurochirurg. Díval jsem se na vás, jak tančíte, a myslel jsem si, jestli nemáte něco s páteří…" Prostě jsme tančili jako kreténi.
To je dobré… A co Oldřich Nový? Jaký byl coby třídní učitel?
Role, které hrál ve filmech z třicátých let, odpovídaly jeho naturelu – byl to elegán s vybraným chováním, život v komunistickém režimu vůbec nechápal. Přišel třeba do třídy a kouřil. Posadil se, za chvíli bylo všude dýmu a povídá: „Jarmilko, podejte mi ten popelník." A ona: „Pane profesore, to není popelník, to je miska z umělé hmoty na houbu a křídy." On na to: „To nevadí." Jarmila mu „popelník" přinesla, pan Nový do něj cigáro típl, takže smradu bylo ještě daleko víc. No, jsou to nezapomenutelné historky.
To jistě. Ale zpět do současnosti. Co byste si k narozeninám přál?
Chtěl bych se podívat na skok do doby, kdy dámy jezdily v kočárech, pánové na koni, nebyl to prostě takový fofr… Taky bych si rád zahrál ve filmu, klidně i malou roli. Teď mi něco nabídl režisér Tomáš Magnusek, od ledna bych měl točit, tak uvidíme. A samozřejmě se těším na narozeninový koncert.
Bez kterého songu se váš koncert nikdy neobejde?
Bez písní Pláču, pláču sůl, Kytky se smály, Azurové ráno, Mendocino, Loď už vyplouvá, Písničky pro kočku, Bambule bijou bác, Šálek šípkového čaje, Jestli se slečno nepletu… Je jich moc. Zazní samozřejmě i v lednu v Lucerně, stejně jako některé novější z desky Na jednom polštáři pod jednou dekou i z aktuálního CD A život běží dál… Bude to hezký a bohatý novoroční happening. Přijďte se podívat.