Nechceme podlézat nastavenou laťku

Rovněž v květnu se skupina rozjede do krajů, o kterých zpívá, na tematické koncertní turné. A celý projekt bude zakončen třetím albem, zaměřeným na slezské pověsti. O způsobech, jakými se dá (ale i nedá) zacházet se starou skladbou, aby se z ní stala skladba současná, vypráví houslista a zpěvák Čechomoru Karel Holas.

Existuje adekvátní píseň ke každé pověsti?
To je kámen úrazu. Když nám Supraphon projekt českých, moravských a slezských legend nabídl, říkali jsme si, že to bude hračka. Ale pak se ukázalo, že najít vhodné písničky není vůbec jednoduché. Úplně adekvátní příběh jsme často nenašli, ale objevili jsme třeba tři sloky, které k němu krásně šly. A potom jsme zas museli sáhnout do jiné písně, ze které jsme vytáhli další dvě sloky, nebo jsme si kus textu domysleli.

Tak jste ke svému repertoáru přistupovali odjakživa? Něco převzít, něco upravit...
Když jsme ze začátku hrávali po tržištích, vůbec jsme se s tím nemazlili. Zpívali jsme všechny odrhovačky, co jsme znali. Protože tam většinou byli hrnčíři, kováři a podobně, snažili jsme se zpívat písničky o řemeslech. A když jsme se jich už tak nahráli, že nám začaly vadit, teprve potom nastala potřeba hledat nějaké jiné. Otevřeli jsme Sušila a Bartoše, a tam to najednou bylo. Ovšem tyto písně jsou z určitého kraje a my taky, nějak nám ten zobák narostl a ono zpívat řekněme v hanáckém nářečí je těžké. A myslím si, že když to člověk neumí, nikdo mu to nevěří. Takže už proto jsme si písničky, které se nám líbily, začali rovnat do nějakého univerzálního jazyka. Do takové univerzální moravštiny. Máme na to i pomocníka, Moniku Frantovou, která nám text upraví tak, jak má správně být. Protože vy si někdy říkáte, že tohle by mohlo být moravské slovo, a pak zjistíte, že jste si ho vymyslel.

Hudebně vycházíte z původních nápěvů? Řekl bych, že když je člověk muzikant, může mít cukání vymyslet si svůj vlastní, nový.
Je to tak, jak říkáte. Některé nápěvy jsou tak dokonalé, že je škoda je měnit. Písně, jejichž nápěv se nám nelíbí, upravujeme. Někdy si dokonce vezmeme jen text a vymyslíme k němu svoji muziku. To přichází většinou samo, anebo člověk něco slyší a řekne si: Jo, to bylo takhle. A potom zjistí, že ve skutečnosti udělal jen volnou variaci.

Nenapadlo vás někdy zasadit slovanský text do kontextu jiné hudební tradice?
Až tak daleko jsme nešli. Tyhle výlety za hranice spíš děláme v druhém plánu. Myslím, že když je to odůvodněné, klidně si můžete udělat výlet na Balkán nebo do Turecka, protože střední Evropou mezi Dunajem a Labem prošlo tolik válek a vlivů ze všech světových stran, že to v těch písničkách nejde přeslechnout. Stylově chceme zůstat co nejvíc doma. Ale když je v textu turecký voják, tak proč se tomu nějakým hudebním motivem nepřiblížit?

Najdou se při takovém experimentování i momenty, kdy si řeknete: Dál už nepůjdeme?
Ano, a řekl bych, že jsme v tom velmi ostražití, protože hudební poklad, který v lidové hudbě máme, se musí hlídat. Píseň je křehká věc a dá se narušit velmi jednoduše. My si ji tedy nejdřív načrtneme, klidně i v pěti nebo i více verzích. A samozřejmě někdy šlápneme vedle. Ale i to je dobře, protože jedině tak se pozná, kde začínáme bourat, co je na písničce pěkné, a kudy cesta nevede.

Představuji si, že členové kapely, která osciluje mezi bigbítem a folklorem, mohou mít čas od času potřebu přiklonit se víc k jednomu nebo druhému pólu.
Ta potřeba a nutnost tam je, protože muzikanti z Čechomoru už vyzkoušeli všechno od Bacha až po Vlacha. Tři z nás – já, Michal Pavlík a Radek Pobořil – vystudovali klasickou konzervatoř. Bubeník Martin Vajgl hrál s Vltavou, Lubošem Pospíšilem i Wanastowkami. A František Černý, to je v dobrém slova smyslu čtvrtá cenová skupina, i když my do té hospody samozřejmě chodili taky. Franta si prošel jak folkem, tak bigbítem, já mám za sebou v podstatě totéž. Radek byl zase členem orchestru Národního divadla a stihl leccos od jazzové trubky až po hraní popíku ve skupině Golem. Takže souhlasím s tím, co o nás jednou řekl Petr Zelenka – že Čechomor je takový mlýnek, do kterého se všechno napěchuje, zatočí se kličkou a co z toho vyjde, se od původních ingrediencí zase trochu liší.

Mám pocit, že ve vaší diskografii musí dříve nebo později nastat nějaký zlom. Kdybyste se například rozhodli pro ryze autorské písně, byly by pseudolidové, nebo docela jiné?
To je strašně těžká otázka. Přiznám se, že se s tím vnitřně pereme, ale když máte nějak nastavenou laťku, je lepší ji přeskočit než podlézat. Něco málo zkoušíme, ale zatím jsme se s tím nedostali na takovou úroveň, jakou má náš kmenový repertoár. Samozřejmě že to bude pořád v duchu starého Čechomoru. Rolling Stones se taky nezmění. Nevím, třeba se tímhle směrem nikdy nevydáme, ale je pravda, že o tom přemýšlíme a dráždí nás to.