Ondřej Brzobohatý: Při natáčení nové desky se ve mně prali dva lidé

Album vznikalo dva měsíce, a Ondřej Brzobohatý se na něm podílel ve všech směrech složil hudbu, napsal texty, nazpíval je a ve výsledku také album produkoval.

Čím to, že svoji první desku vydáváte až nyní? Bylo potřeba k tomu dozrát?

Mám pocit, že ano. Není dobré se za čímkoli v životě hnát, potom hrozí, že se spletete. Sám jsem si donedávna nebyl stoprocentně jistý ani ve vlastních textech. Až ve chvíli, kdy jsem cítil, že skladby začínají dostávat osobnější rovinu, jsem si dokázal představit, že vydám vlastní desku. Beru to jako určitou metu, které jsem si vždy přál dosáhnout.

Jste autorem hudby i textů u všech skladeb…

Dokonce i background vokály zpívám já (směje se). Když už jsem došel do té, v jistém smyslu přelomové fáze, nedokázal jsem si představit, že bych výrobu skladeb svěřil někomu jinému. Že by někdo dokázal složit a napsat přesně to, co cítím. O to větší váhu pak všechny písně mají, ke každé mě pojí silný příběh.

Musím přiznat, že mě při poslechu desky mile překvapilo, že je celá v češtině. Byla ona osobní rovina také důvodem pro to, že jste dal přednost vaší mateřštině před angličtinou?

V jistém smyslu ano. Nejsem „native american speaker", proto zpívám o tom, co cítím, v rodném jazyce. Nahrát album v angličtině by byl podle mě krok zpátky a bylo by daleko snazší napsat anglické texty. Nechci tím ale shazovat kapely, které v angličtině zpívají. Například moji oblíbenou skupinu Monkey Business, do jejíchž skladeb české texty zdaleka nejdou tolik jako ty anglické. U typu hudby, který dělám já, je ale něco, nevím jak to přesně nazvat, co mi do ní dovoluje vtěsnat i v češtině text přímo do pusy.

Jste typ člověka, který si nenechá do své práce mluvit?

Mluvit do věcí si nechám, ale je fakt, že si v životě dělám všechno nejraději sám. Možná to působí egoisticky, ale nejvíc ze všeho věřím sám sobě. Tím spíš, když se jedná o hudbu, což je půda, na které se cítím velmi dobře.

Není to riskantní?

Občas ano, protože když člověk produkuje svoji vlastní desku, těžko zaujme potřebný odstup. Asi nejsložitější byly situace, v nichž jsem musel být producentem svého vlastního zpěvu. Jako producent jsem třeba cítil, že tohle už by bylo snesitelné, že bych to vzal, nicméně ode mě jako od zpěváka Ondřeje Brzobohatého je to ještě málo. V té konfrontaci jsem trochu trpěl, dva lidé ve mně se ale museli nakonec domluvit (směje se).

Komu jste dal desku jako první poslechnout?

Když nepočítám spolupracovníky, tak úplně prvním posluchačem byla Taťána (přítelkyně Taťána Kuchařová pozn. red.).

Dokáže si přítelkyně udržet kritický odstup?

To víte, že je trochu zaujatá (směje se). Ale myslím si, že dokáže být vesměs objektivní. Snažím se vnímat i reakce ostatních, zajímá mě, jak výsledek vnímají.

Vizuál alba Identity vychází ve čtyřech barevných mutacích posluchač si může vybrat mezi žlutou, červenou, modrou a zelenou verzí. Tento nápad pochází také z vaší hlavy?

Autorů je nás trochu víc. Myšlenka se zrodila poté, co fotograf Benedikt Renč upravoval na počítači fotografii na přebalu, a napadlo ho dát ji do červené barvy, což se mi moc líbílo. Ve výsledku jsou tedy čtyři barevné mutace, je to takové velikonoční vajíčko (směje se). Celý barevný nápad mi přijde fajn i vzhledem k tomu, že se deska jmenuje Identity. Mám rád, když jsou hudební alba nějakým způsobem ozvláštněná.

Nebojíte se, že bude určitá barva hned vyprodaná, a naopak jiné barvy zůstanou pod pultem?

Upřímně řečeno, nechtěl jsem žlutou barvu. Nedávno jsem ale navštívil známé v Uherském Hradišti, kteří nechápali, proč žlutou nechci, protože je podle nich nejlepší. Přesvědčili mě o tom, že sto lidí, sto chutí. Já sám bych si vybral modrou barvu.

Nejsem velký fanoušek festivalů

Za dveřmi je letní sezóna venkovních koncertů, chystáte se letos opět na hudební festivaly?

Ani moc ne, přiznám se, že nejsem velký fanoušek festivalů. Sice na nich vystupuji, ale vždycky se zaťatými zuby. Nikdy mě takováto vystoupení moc nebavila, ani z pohledu návštěvníka.

Co vám na nich vadí?

Jsem spíš klubový typ, asi i trochu pohodlný. Úplně nemusím místa, kde se shlukují davy lidí, tu skoro až stádovost… Při hraní mám rád pohodu, v klidu si všechno připravit, mít na všechno čas. Pamatuji si, jak mi jednou na festivalu přestal hrát synťák, protože na něj pražilo sluníčko. Nejenom že jsem neviděl na displej a mačkal jsem tlačítka po paměti, ale úplně mi prostě celý nástroj kleknul…

Už chápu, proč vyrážíte k novému albu na klubové turné. Plánujete na něm nějaké speciality pro fanoušky?

Těším se, že na pražský a bratislavský koncert přijede jako host Peter Cmorik, se kterým mám na desce duet. Jinak hlavně asi to, že fanoušci uslyší všechny nové skladby. Jarní turné, které pojedeme, bude spíš takovým uvedením desky, na každém koncertě ji taky pokřtíme. Větší šňůra „Identity" je plánovaná na podzim.

Chtěl jsem se vyučit kuchařem

Není to tak dlouho, co jste se zúčastnil taneční soutěže Star Dance. Zatančíte si ještě i nyní?

Vůbec ne, zůstalo mi jenom to, že chodím pravidelně cvičit, abych si udržel kondičku.

Dříve jste si fyzičku neudržoval?

Ale jo, měl jsem jenom velké výkyvy. Jinak ale sport jako takový rád mám, spíš na něj nezbývá moc času. Těším se, až si v létě zahrajeme beach volejbal, zaplaveme…

Čím jiným vedle sportu se ve volném čase odreagujete?

Jednoznačně vařením, to mě baví ze všeho nejvíc. Rád vymýšlím vlastní recepty, míchám dohromady všechny možné ingredience a bylinky, miluju maso na rozličné způsoby, grilování, těstoviny…

Vášeň pro jídlo máte odjakživa?

Jojo, dokonce jsem po základní škole uvažoval, že se vyučím kuchařem. V té době jsem byl přesvědčen o tom, že ze mě bude michelinský kuchař.

Tak třeba jednou…?

Přemýšlím nad tím, že si udělám kurz vaření nebo vystuduji nějaký kuchařský institut. Spíš ale jen tak ze srandy, i když kdo ví, třeba si jednou otevřu nějakou hospůdku. Baví mě vařit hlavně pro známé, pro přítelkyni a pro rodinu. A hlavně občas, nejsem žádná mamina od rodiny, která vaří denně.

Jste náročný strávník?

Ani ne, mám rád kvalitní jídlo z dobrých surovin, ale když mi chutná, sním skoro všechno. Miluji máminy brynzové halušky nebo perkelt, tedy kuře na paprice s noky. Pak taky svíčkovou, kterou mimochodem umím i já uvařit fakt dobrou. Zbožňuju dobře upravený steak, ale zároveň si dám rád i big mac z McDonaldu. Ten je mimochodem úplně nejlepší na kocovinu (směje se).

A je něco, co nejíte?

Vnitřnosti. Ledvinky, žaludečky, mozečky ani srdíčka nemusím.