Ondřej Ruml: Čím víc vím, tím víc vím, že nic nevím

Jaké bylo točit písničky Popelky dvě sóla a dva duety s Lucií Bílou? Souviselo to i s účinkováním na Luciině CD Bang, kde jste do evergreenu „Z deště pod okap“ točil banjo?

Byla to nádherná spolupráce, Lucie Bílá je jedna z nejlepších zpěvaček u nás. Přiznám se, že jsem byl trochu nervózní, ale ona mi velmi pomohla, hlavně v momentech, kdy mi to třeba zrovna nešlo. No vidíte, a o tom banju jsme si ani nestihli popovídat.

Zpívali jste spolu poprvé? A byl jste s tím, jak se vše povedlo, na premiéře muzikálu na ledě spokojený?

Ano, s Lucií jsem spolupracoval poprvé. Před lety se už sice k nějaké spolupráci schylovalo, ale nakonec to nevyšlo. A z premiéry jsem byl opravdu nadšený, nejvíc asi z hromadné choreografie kuchtíků. A taky se mi moc líbil Martin Dejdar. Musím se ale přiznat, že mě trochu mrzelo, že neumím bruslit, abych si toho prince mohl taky někdy zahrát se vším všudy (smích).

Nejsou písně Popelky na vás moc romantika, byť od Maláska kvalitní?

Teď úplně nerozumím… jako že romantika je něco divného? Vždyť je to pohádka… Já jsem se do těch písniček okamžitě zamiloval. Já vlastně ještě nikdy před tím neměl možnost nazpívat takové písně, takové kantilény, a být prvním, kdo je probudí k životu. Z toho mám nesmírnou radost. Snad se i lidem ty písničky budou líbit.

Ke které z nich máte nejblíže?

Já osobně mám nejraději Labutí píseň, kde je nádherná instrumentální mezihra a při které v představení tančí úžasná labuť Zuzka Pokorná. A Petr Malásek je pro mě opravdový génius, napsal ty písně tak, že se zpívaly samy a já mu za to děkuju.

Je asi zvláštní, propůjčit hlas muzikálu a nehrát v něm. Bude i šance zpívat ty písně živě? Umíte si představit podobné turné s Popelkou, jako po divadlech s lyrikálem Kudykam?

Mně by se líbilo, kdyby se tahle Popelka jednou udělala i pro divadlo. To víte, že bych si to rád zazpíval.

Budete jednou svým dětem vyprávět pohádky? Které jste měl v dětství nejradši? Vyprávěli vám je doma, vymýšleli i nové?

Musím sehnat knížky od Josefa Lady. Ty jsem měl opravdu rád. Rodiče nám z nich před spaním četli. A taky Neználka a později Foglarovky. Ty už jsem některé sehnal, mám dokonce i všechny ty komiksy, teda nové vydání.

Máte rád J.A.R., jejich rapper Michal V. hraje v klipu Top Dream Company. Co říkáte na novinku J.A.R. „Dlouhohrající děcka“? Podle mě šli opět výš v hudbě i „v možnostech slov“: jsou odvážnější a asi také o něco drsnější…

Ačkoliv se teď s Michalem vídáme celkem často, ještě jsem tu desku neslyšel. On mi řekl, ať si to nekupuju, že mi jednu dá. No, a pak mi žádnou nedal (smích). Ale některý verše jsem si zapamatoval hned na první poslech, když nám to Michal pouštěl. Třeba: „Bejval jsem Srb, někdy i Chorvat… slyšel´s ten drb? Přijede Vlasta Horvat…“ Nevím, jestli jsou teď odvážnější, nebo drsnější. Oni byli vždycky takoví pro mě nejlepší kapela u nás.

V Popelce na ledě „jen“ váš hlas zní, v novém muzikálu Quasimodo, který má teprve před premiérou, hrajete. Je to nová zkušenost i po účinkování v muzikálech Tajemství a v Johance z Arku, či jste se v nich a také v Kudykam už „muzikálově otrkal“?

V Quasimodovi hraju takovou tragikomickou postavu básníka Pierra Gringoirea. Je to úplně nová zkušenost, protože tvůrci pracují hodně netradičně a je to docela dobrodružství. Nemyslím si, že bych se otrkal. Nějaké zkušenosti sice mám, ale vždycky tu budou nové věci, které se musíte naučit. Čím víc vím, tím víc vím, že nic nevím (smích).

Čím vás produkce Quasimoda přesvědčila? Také osobami autorů hudby včetně „kluků z Nightwork“?

Především to byl režisér Martin Kukučka spolu s autorem textů Petrem Kolečkem. To jsou lidi, okolo kterých se vždycky děly zajímavé věci a já u toho chtěl být. A spolupráce s autory hudby Petrem Kalábem, Jakubem Prachařem a Honzou Maxiánem byla taky fajn. A nesmím zapomenout na mého oblíbence Tomáše Trapla, který hraje hrbáče Quasimoda opravdu krásně.

Nový muzikál Quasimodo vzniká jako improvizace, vy sám jeho dějem budete provázet v roli romantického hrdiny Pierra Gringoirea, „floutka jako vy“ jak jste sám řekl. To by ale mohlo svádět k domněnce, že se podílíte také na scénáři, že i vy vymýšlíte jeho děj…

Bohužel to tak není (smích). Samozřejmě, že když stavíme jednotlivé scény, hodně improvizujeme. Často některé věci po dvou týdnech vyhodíme a přijde jiný nápad. Martin Kukučka se hodně snaží vycházet ze skutečných charakterů jednotlivých herců. Baví mě taky pozorovat některé herce, jak postupně staví svou roli. Třeba Jiří Korn, nebo Honza Cina to jsou pro mě opravdoví mistři. S mojí postavou je to spíš tak, že Pierre je takovej děsnej chudák, kterej má v životě hroznou smůlu a navíc je dost změkčelej, takže… no prostě hrůza. Chce se oběsit a nepovede se mu to, protože se bojí, že to bude bolet (smích). Jemu se vlastně celý ten příběh děje, divák by měl na děj nahlížet tak trochu jeho očima.

Muzikály prý jsou dost dřina, svět sám pro sebe. Prý „koho pohltí, ten pak z toho rozjetého vlaku těžko vystoupí“. Nemáte tedy sám s muzikály spojené i nějaké obavy?

Každá práce je dřina, to by si u nás měli lidi uvědomit především (smích). Já se snažím dělat jen věci, které mě baví. Když vás něco nebaví, je to bohužel vždycky vidět… nebo alespoň cítit. A já nechci, aby lidi cítili, že mě něco nebaví. Samozřejmě, že jsou u nás díla, o kterých je lepší pomlčet. Ale to je v každém odvětví, všude můžete najít kvalitu i úplný brak. Mě ale baví zpívat, baví mě dívat se na lidi, jak se při hezkém zážitku z hudby usmívají, baví mě to s nimi sdílet. Nakonec, vždycky jsem si přál dělat muziku na 100 %, tak proč bych se teď vyhýbal něčemu, co mě baví a v čem vidím nějaký smysl? A jestli má naše intelektuálská obec problém s muzikály, ať už konečně zkusí vyřešit svou věčnou otázku: Co je ještě umění a co už komerce? (smích)