VYBERTE SI REGION

Pavel Bobek: Víc už jednoduše nehledám

Praha /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Když se Pavel Bobek před lety osobně setkal s Johnnym Cashem, ani ve snu by jej nenapadlo, že jednou nazpívá album s písněmi tohoto amerického zpěváka, kytaristy a skladatele. A že na jeho vzniku bude spolupracovat s předními studiovými muzikanty přímo v proslulém studiu Quad v Nashvillu. „Teď je deska na světě a já tomu nemůžu pořád uvěřit,“ uvedl Bobek.

27.3.2010
SDÍLEJ:

Pavel BobekFoto: Deník/Vít Šimánek

Album Víc nehledám… bylo už před svým pondělním vydáním označováno za naprosto výjimečné. Jaký pocit z něj máte vy sám?

Naprosto výjimečný. Skutečně jsem si vůbec netroufal ani tajně snít o takové záležitosti, jako je spolupráce s největšími hvězdami americké country hudby – ještě ke všemu v Nashvillu, kde Johnny Cash žil.

Celou „akci“ zorganizoval Luboš Malina z Druhé trávy. Můžete ji popsat?

Luboš jezdí s Druhou trávou už patnáct let po Americe. Za tu dobu tam získal nejrůznější kontakty a především dobrou pověst u publika. Nemyslím tím jen Čechy a Slováky žijící v Americe, za kterými čas od času čeští hudebníci – včetně mě – vyrážejí, ale pravověrné Američany. Vždycky jsem ho za to obdivoval, a když mě nedávno zničehonic oslovil se svým nápadem, zůstal jsem ohromen. A od té doby jsem vlastně pořád, zvlášť, když se deska povedla. Je krásně nahraná.

Jaká ta spolupráce s Američany byla?

Překvapilo mě, že velice snadná, rychlá a bezchybná. Všichni jsou to profesionálové světového významu, a ač by se z toho pohledu mohli chovat jako hvězdy, byli naopak velice skromní, příjemní a přátelští. Na všechno reagovali zvoláním „great!“.

Cítil jste při práci přítomnost Cashova ducha?

Cítil jsem ducha Ameriky – té Ameriky, jak jsem si ji představoval, když mi bylo dvacet. Můj tehdejší naivní obdiv se ukázal být skutečností.

O vašem setkání s Johnnym Cashem jste už nejednou mluvil. Můžu vás přesto o vzpomínku na něj znovu poprosit?

Je pro mě nezapomenutelná. Bylo to v roce 1978, kdy byl Johnny Cash poprvé v Praze. Na americké ambasádě pro něj uspořádali odpolední matiné, na které jsem byl také pozván. Přišel jsem tam s jeho deskami, chtěl jsem, aby mi je podepsal. Po chvíli jsem se mu představil se slovy, že také zpívám, a dokonce některé jeho písničky. A že jedna z nich se u nás stala docela velkým hitem. „Která?“ ptal se. Já na to, že Sunday Morning Coming Down. „No moment,“ řekl Cash, „to přece není moje písnička…“ To já vím, ale vy jste ji proslavil, říkám mu. „To je vlastně pravda,“ odpověděl. A když mě asi po půlhodině vyzval – překvapilo mě, že si zapamatoval mé jméno – abych si s ním zazpíval před asi stovkou pozvaných lidí, byl jsem skoro v šoku. Naštěstí začal zpívat písničku, kterou jsem uměl.

Cashovy písně jste na desku nazpíval v českém přebásnění, o překlad té titulní I Walk The Line – Víc nehledám – jste se zasloužil sám…

Se všemi těmi texty jsem velmi spokojený, však je také nepsali žádní žabaři. Jejich autory jsou Pavel Vrba, Pavlína Jíšová, Robert Křesťan, Jirka Mašek, Wabi Daněk, Vladimír Poštulka a mnozí další. Dá se říct, že album je naší skupinovou prací.

Víc nehledám – dá se těmito slovy vyjádřit i váš současný životní postoj?

Především ta slova vycházejí z původního textu – „teď když tě mám, víc nehledám“… Ale kromě toho se v nich skutečně odráží můj pocit. Připadá mi, že když jsem natočil album v Americe, s americkými muzikanty, tak co bych ještě víc chtěl? Víc jednoduše nehledám.

Považujete tu desku za zlatý hřeb vaší tvorby?

Určitě, těžko ještě nějaké další řadové album natočím. Ne, že bych se tomu vyhýbal, protože studiová práce je pro mě strašně příjemná – „v šuplíku“ mám mimochodem schované tři čtyři nové písničky – ale na celé LP to není.

Zpíval jste s Olympikem, s Country Beatem Jiřího Brabce, byl jste třiadvacet let členem Semaforu – na kterou z těch životních etap vzpomínáte nejraději?

Na tu „semaforskou“. Mrzí mě, že se už nikdy nesetkám s Miroslavem Horníčkem, Jirkou Grossmannem… Víte, nerad se dívám na všechny ty archivní televizní pořady – teď například dávají Bigbít – ne však z důvodu, že jsem v nich „nesnesitelně“ štíhlý a tmavovlasý, ale proto, že většina těch lidí, které jsem měl rád (a někteří byli třeba i mladší než já), už nežije. Ale abych nepůsobil sentimentálně, krásné časy zažívám i teď, při vystoupeních s muzikanty z Malinabandu. Je radost s nimi být na jevišti.

Autor: Gabriela Kováříková

27.3.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Starosta Příbrami: Krampuslauf? Žádná akce nevyvolala tolik diskuzí

Příbram - Žádná společenská akce v historii Příbrami nevyvolala tolik diskuzí, a to před jejím konáním, i po jejím skončení. Ať už si lidé o ní myslí cokoli, byla bezesporu vyvrcholením letošních oslav 800. výročí založení města. Jaké je ohlédnutí starosty Příbrami Jindřicha Vařeky po Krampuslaufu?

Ve Sněmovně opět zasedla komise k policii, má dokončit výslechy

Praha - Ve Sněmovně zasedla dnes odpoledne na další schůzi vyšetřovací komise ke sporné reorganizaci policie. Na programu jsou zejména poslední výslechy svědků. Před komisí nyní vypovídá policejní prezident Tomáš Tuhý, po něm dorazí olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan a někdejší Tuhého náměstek Zdeněk Laube. Komise by dnes měla výslechy dokončit.

EET padá na zákazníky, restaurace zdražují

Berounsko - V jaké míře zasahuje nová povinnost elektronické evidence tržeb hospodským do provozu restaurací? Je jim na obtíž, nebo se s ní po sedmi dnech už sžili? Na Berounsku převažují zastánci prvního názoru.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies