VYBERTE SI REGION

Peter Janků: To Karel Kryl mi řekl „Zpívej!"

Ústí nad Labem /ROZHOVOR/ - Je z Bratislavy, ale k severu Čech má Peter Janků (40) blízko. Prestižní Cenu Thálie 2008 získalo Severočeské divadlo v Ústí za strhující balet Cikánské kořeny/í i díky němu; vytvořil pro Kořeny/í scénu. V klání Stará myslivecká v pátek ve finále Porty soutěží s vlastní písní a v sobotu pak s kapelou Pridaná hodnota. A pokřtí zde CD.

6.6.2014
SDÍLEJ:

Peter Janků. Zpívá i pro bezdomovce, umí se ozvat proti slovenskému fašistovi.Foto: archiv písničkáře

„Peter je pro mě nejvýraznější slovenský písničkář. Jeho CD mě baví," řekl mi Josef Vejlupek, člen Rady festivalu Porta.

„Chtěli jsme ho za rok na 49. ročník Porty, ale předběhl nás, překvapil. Mezinárodní finále Porty v autorské soutěži Stará myslivecká zkusí s Piesní posledných, do interpretačního finále jde se skupinou Pridaná hodnota."

Ano, pořadatelé vědí, jak přinutit novináře, aby se zajímali o jejich tipy. Ale Petrovo CD „20 rokov čakania" (2013) mě přesvědčilo, dostalo mě. Začal jsem se shánět po kontaktu na něj. Druhý den večer písničkář uložil ke spánku své dva synky a povídali jsme si…

Zakázka ne. Radost

Jste scénografem Slovenského národního divadla v Bratislavě, pro divadlo v Ústí jste vymyslel scénu k inscenaci Cikánské kořeny/í. Proč dala režisérka, libretistka i choreografka Dana Dinková tu zakázku právě vám?
To nebyla zakázka, prostě rád pracuji s lidmi, se kterými mě práce těší. S Danou Dinkovou jsem udělali Kořeny už v roce 2001 v Banské Bystrici a mají dál úspěch. Dodnes mají představení vyprodaná.

Jak se vám tu pracovalo?
Měl jsem z toho velmi dobrý pocit. Lidé z divadla nad inscenací zajímavě uvažovali, v Ústí byla pěkná domácí atmosféra…

…a skvělí tanečníci. Hlavní role Vladimir Gončarov…
Ano, skvělí. Danka říkala, že pak u vás Cikánské kořeny/í získaly i velké ocenění, Cenu Thálie.

Za ni jsme rádi, ex ředitel Tomáš Šimerda byl pro Ústí důležitý. Ten rok jsme měli dvě Thálie, pár let nato další dvě. To už je pryč, dnes údajně divadlo ovládají silné politické tlaky…
Ale zpět k vám. Viděl jste vůbec Kořeny/í v Ústí živě?
Ano, viděl jsem zkoušku. Ale na premiéru už jsem se pak bohužel nedostal.

Jak moc jsou Kořeny/í, příběh kluka-Roma a bílé dívky, v Ústí jiné oproti Banské Bystrici?
Tam je scéna reálná zeď se třemi okny, herci na ní hrají, tančí… V Ústí jsme museli scénu s průčelím i okny vytvořit, postavit. V Bystrici je stěna tmavá, Ústí ji má světlejší, s opadanou omítkou…

Přednášky v Itálii

Spolupracujete s Dankou dál?
Ano. Loni na podzim jsme spolu dělali inscenaci Verdi. Díky ní jsem pak přednášel v Itálii ve Veroně na Operní akademii, naše inscenace se tam hodně líbila. A dál spolupracujeme, myslím, že se s Danou ještě uvidíme.

Když si vás tak cení ve Veroně v Itálii, to už jste celebrita, ne?
Ale ne. Přistupuji k práci i k tvorbě s velkou pokorou, sláva jde mimo mě. Člověk musí dělat svoji práci s radostí. A když se daří, emoce se přenášejí i na druhé, na publikum. Tak vnímám divadlo.

Jste úspěšný scénograf, píšete ale také pěkné písničky. Souvisí to spolu? Jsou to dost rozdílné disciplíny, ne? Těžko si člověk jde někam jen tak pro radost stavět scénu, ale klidně si může sednout před divadlo na schody s kytarou a zpívat…
S hudbou jsem se narodil. Pamatuji si, že jsem měl vždy notes v kapse a kytaru v ruce… Pro mě je hudba terapie, písničky si mě doslova nalézají samy. Je to oddech, relaxace od náročné práce plné stresů, kterou mám v divadle. I díky písničkám mám menší cholesterol, to mi doporučuje i lékař. Hudba je pro mě prostředek vnitřní očisty.
Nikdy se nemohu stát kulisou, na jevišti stojí má práce. Ale stoupnout si na scénu s kytarou a hrát, být tam sám za sebe, to je velká radost.

Pravda a láska…

V úvodní písničce svého loňského alba „20 rokov čakania", ve skladbě „Folkové curriculum vitae", popisujete, jak se z vás stal v patnácti kvůli hudbě „protistátní živel". To je městská legenda, co se hodí do písničky?
(smích) Tak to je… Tenkrát jsem byl na soutěži Kremnický dukát a nechápal kritiku, která se na mne snesla. Výsledek byl, že to vyhrála interpretka, která zpívala Darinku Rolinc, ale já dostal Cenu diváka. Na závěr té písně sarkasticky zpívám, že je jedno, jaký má člověk životopis, ale pravda, spravedlnost a láska ve vašem životě nesmí chybět.

A setkání s Krylem v osmnácti, jak zpíváte v té písničce dál? Já ho potkal dva měsíce před revolucí v polské Wroclawi. Měl jste to podobně dobrodružné?
Po revoluci jsem byl malířem v Městském kulturním středisku v Tlučenci. Karel Kryl k nám v roce 1992 přijel zazpívat, já měl dlouhé vlasy a oblečení hippies… Tehdy si mě ředitel vybral jako „identifikační znak", jako člověka, který poslouchá Krylovy písně. Na to mi Karel povídá: „Jdeme na pivo, jak se jmenuješ…" a už jsem se znali. Provedl jsem ho po našich kultovních knihkupectvích, po koncertě jsme se setkali s celou partou v Černém orlovi, později si psali… Když jsem mu ale ještě před koncertem zahrál pár svých písniček, překvapil mě, když řekl: „Tak na co čekáš, nahraj je, zpívej je lidem!" Já zatím zpíval jen po hospodách a tohle od něj bylo velké povzbuzení!

Lze říci, že vás Karel Kryl „přinutil" k aktivnímu písničkaření?
Když mám říci, jestli on byl první člověk, který mi řekl „Nestyď se za to, co píšeš, co nejdříve s tím jdi mezi lidi", tak ano. Byl to právě on.

S papírem v kapse

Jak tvoříte písničky? Dříve hudbu, nebo spíš texty?
Už jsem řekl, papír mi stále kouká z kapsy… (smích) Třeba zastavím na krajnici dálnice, musím si zapsat melodii s nápěvem a současně i slova. Hned je to píseň… Mám rád pěkné melodie, mám úctu k nim i k písňové formě.

Nahráváte si ty písničky také do mobilního telefonu?
Když je to složitější a delší věc, mobil použiji. Jsem notový analfabet, byly i časy, kdy jsem si zapisoval písničky pomocí šipek. Většinou to končí tak, že hned jak přijdu domů, zahraju si písničku na kytaru a přes hmat už se mi nějak do paměti vloží. A někdy písničky chrlím, takové mám na nové desce „Tak nech je…", kterou chci na Portě v Ústí křtít.

Na albu máte pěknou protiválečnou písničku „Povedal mi mier", zajímavá je „Šťastná, kde zní dvojhlasy. Ty si zpíváte sám?
Ano, sám. Ale někdy je se mnou zpívá i moje manželka.

Většinu nástrojů jste si na CD „20 rokov…" nahrál sám. To proto, že není dost dobrých lidí okolo, či proto, že jste zručný multiinstrumentalista?
U mě je písničkářské solitérství základem. Když se vydám na scénu, s chutí si to „rozdám" třeba i s jedním divákem, ale také s plným sálem. Prostě to tak cítím a potřebuji. Ale nahrávání je vždy specifické. Ani nemám čas, ani to tak neumím, abych se někde s někým setkal a nacvičili jsme spolu písničky před natáčením. Vymýšlet aranžmá je pro mě velké dobrodružství, proto jsem svou kapelu nazval Pridaná hodnot. Je to otevřené sdružení muzikantů, kteří vytvoří přidanou hodnotu mých písniček.
Mám vždy chuť nahrávat sám. Často ani před příchodem do studia člověk neví, co se tam bude dít. Na housle, bicí a klávesy už nejsem takový RoboCop, ale basu zvládnu. Málokdo ví, že svůj první muzikantský zážitek jsem měl ještě za socialismu jako bubeník v dechovce v mincovně v Kremnici, když jsem studoval na průmyslovce .
Multiinstrumentálnost, to je pro mě výjimečná situace. Oblékat písničky, to je jako oblékat vlastní manželku. A dovolíte to někomu? Asi ne, pro mě je to dost intimní záležitost. Ač jsou mé písničky „obehrané" z koncertů, nikdy nevím, kam až se s nimi ve studiu dostanu. Možná jednou budu točit i s orchestrem…

Písničky „Dobrý na zlé časy" a „Chcem mať fotku s Dalajlámou" jsou o pokrytectví, že?
Ale ano… Jsou věci, které velmi nemám rád, takové téma zajímá. Pokud si někdo tuto identitu půjčuje a hraje si s tím, je to v pohodě. Ale když to myslí vážně, dokáže někým pohrdat na na základě nějaké venkovní znakovosti, to je špatné… Písnička „Jsem dobrý na zlé časy" je trochu sebekritika. Vyšel jsem z nějakého prostředí a svým způsobem už pracuji jinde. Ale člověk by neměl zapomínat na své kořeny. Jsou chvíle, kdy je vám zle, a pak je dobré vrátit se domů jako „bývalý slavný", který si užil svých deset minut slávy. A přiznat si: Je to pryč.

Těžko si vybrat

Která písnička z desky je pro vás nejzásadnější? Sám bych si tipnul na titulní věc „20 rokov čakania". I proto, že říká, že když si člověk nepomůže sám, nikdo jiný to za něj neudělá…
Na tomto albu je velké spektrum písniček. Od naivnějších vyznání přes rodinu, společnost, umění, politiku, těžko si vybrat jedinou. Myslím, že když desku posloucháte, můžete si z toho spektra sestavit moji osobnost.
Pro mě jsou důležité písničky „Povedal mi mier", „Šťastná" a „Pieseň posledných". Právě ona proto, že dává smysl tomu, co dělám.

Opravdu? Jak, čím?
U nás první kolo voleb loni vyhrál ultranacionalista Kotleba, který se otevřeně hlásí k fašistickému státu. Udělal jsem tedy takovou věc, k 17. prosinci, kdy se volby odehrávaly, jsem měl sérii vystoupení. S Amnesty International jsme dělali improvizované vystoupení přímo na náměstí v Banské Bystrici, nazvali jsme je Koncert pro lidskost. Lidi chodili a dávali svoje čárky, pět set lidí se tam setkalo. A celou dobu tam skákal i takový bezdomovec, evidentně každému vadil… Ale proč, vždyť o tom život je. Bavit se, užívat si…
Ale když jsem hrál Pieseň posledných, ztichl. Bylo to ke konci koncertu, pak si šli lidi koupit cédéčka a on tam pořád stál. Přišel ke mně, chytil mě za ruku a lidi koukali, co se bude dít. Tu ruku mi políbil se slzami v očích. A já si říkal:
„Kvůli takovým chvílím má smysl dát lidem šanci ztotožnit se s tím, co cítí. Jít proti něčemu, co asi ne hned, ale v horizontu pár let může nabrat velmi nebezpečné obrysy."

Autor: Radek Strnad

6.6.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies