VYBERTE SI REGION

Petr Janda: Rock'n'roll končí. Slavné kapely už nevznikají

Praha /ROZHOVOR/ - Petr Janda v rozhovoru pro Deník vzpomíná na doby, kdy byli Olympic jedničkou českého bigbítu, ale také přiznává rozčarování ze současného hudebního vývoje… Hudebník Petr Janda oslavil tento měsíc již sedmdesáté narozeniny. Jeho kapela Olympic funguje už 50 let. Narozeniny oslaví vzpomínkovými koncerty na podzim, ale už má za sebou sérii retrokoncertů v Malostranské besedě, při nichž po deset večerů hrála skladby z jednotlivých dekád. Při jednom z těchto večerů, na kterých dohromady zaznělo přes 200 písní, jsme se s Petrem Jandou v zákulisí potkali a velmi ve zkratce se ohlédli za těmi 50 lety.

30.5.2012
SDÍLEJ:

OLYMPIC SLAVÍ. Kapela ve složení Jiří Valenta, Milan Peroutka, Petr Janda a Milan Broum oslavuje padesátku. Léta hraní si hudebníci nyní připomínají sérií koncertů. Foto: Deník/Dimír Šťastný

Když jste v létě 1963 přišel do Olympicu, tehdy ještě Karkulky (KARlínský KULturní KAbaret), v kapele se hodně točili lidé jako Miki Volek, Pavel Bobek nebo Yvonne Přenosilová. Jak tehdy vypadala taková obyčejná zkouška?

Úplně první zkoušky vypadaly tak, že jsme hráli rock'n'rolly, jak je každý uměl. Jednou jsme to zkusili a už jsme věděli. Rock'n'rolly jsou si všechny podobný, jenom si člověk musel zapamatovat, v jaké tónině se hrají. Ale v nejhorším jste se vždycky zeptali kolegy vedle. On řekl v A dur, E dur nebo G dur, což jsou tóniny, v kterých se to nejčastěji hraje, a bylo to. Šlo o úplně jinou zkoušku než dnes, když donesu písničku a začneme ji kolektivně přetvářet. S jednou věcí strávíme několik hodin, ale klidně třeba i týden, což by se dřív nemohlo stát.

Spolupracovali jste tehdy například s Karlem Gottem na jeho Adresátu neznámém, což byla počeštěná beatlesácká skladba From Me To You. Dá se říct, že Beatles byli v raných letech vaší největší inspirací?

Beatles byli asi nejvíc. Ale je fakt, že jsme to měli rozdělené. Polovina kapely měla ráda Rolling Stones a polovina Beatles. Já byl v té druhé. Vždycky jsem si dělal legraci, že Stouni neumějí oproti Beatles hrát, což byla do určité míry pravda. Ale Stouni to tou svou výdrží a ctižádostivostí všechno převálcovali, takže dnes se často jako o největší kapele všech dob mluví o Rolling Stones. Ale to jenom proto, že hrají stejně jako my 50 let, zatímco Beatles to zabalili po nějakých devíti letech.

A vy jste si dokázal představit, že byste hrál takto dlouho?

Vůbec ne. Když jsem odcházel z práce, řekl jsem šéfovi, aby mi tam držel flek, že do pěti let jsem zpátky. Celý okolí říkalo, rock'n'roll je tak na tři, na čtyři roky, pak to zmizí a bude zas něco jinýho. Ale nic takového se nestalo a dostalo to úplně jiný grády. I když dnes už je to, musím říct, v koncích.

Proč myslíte?

Muziky se chytli amatéři a ajťáci. Už se nic neděje a v hudbě nejsou žádný peníze. Řekl bych, že za deset let už nebude hrát skoro nikdo. Je to strašná myšlenka, ale vezměte si, která kapela u nás za poslední dobu udělala pořádnou kariéru. Mladý kapely už nejsou slavný, ale trochu slavný. Už za nimi nestojí taková posluchačská masa. Když nahlédnete na internet, máte jen na serveru, jako je Bandzone, 20 000 kapel. A teď si z nich vyberte.

Myslíte, že internet roztříštil hudební publikum?

Úplně ho rozsekal. Neexistuje žádný přirozený filtr, který spočíval v tom, že producenti si sami vybírali, a když cítili v určité kapele potenciál, snažili se jí pomoci. Dnes se skoro nikdo nesnaží, protože stejně ví, že se to neprodá a budou to vyhozený prachy. Kvůli tomu se do muziky neinvestují prakticky žádný peníze. Pro mladou generaci je sice pohodlné všechno si zadarmo stáhnout, ale jen, aby za čas vůbec bylo co.

Lídr Olympicu Petr JandaVraťme se tedy do doby, kdy byl rock'n'roll u nás ještě v počátcích. Byl jste vyhlášen „Beatmenem roku 1966", jak jste tehdy vnímal pozici Olympicu v tuzemském bigbítu?

Byli jsme u nás jasná jednička. A Praha jasně vévodila bigbítu. V Brně a Ostravě toho moc nebylo, něco málo v Bratislavě.

Třeba o Beatmen sestavených kolem Deža Ursiniho se mluvilo jako o kapele, která může v popularitě předčít Olympic…

Hráli výborně, ale moc dlouho nevydrželi. Bohužel se pohádali, někteří emigrovali, někteří zůstali, ale netáhli za jeden provaz. A to je pro kapelu vždycky smrt.

Nicméně, když se objevili, vnímal jste to tak, že vaše pozice jasné jedničky, kterou jste před chvílí zmínil, je vážně ohrožena?

No, ježišmarja! Byli hluboce před námi. Měli vlastní repertoár v době, kdy jsme ještě hráli převzaté věci od Beatles a Stounů. Utekli nám, ale taky to pro nás byla obrovská vzpruha. Když jsem je viděl hrát, říkal jsem si: A teď do toho musíme fakt jít, jinak to nejde! Byl to ten zásadní impuls. Do té doby jsme pořádně nevěděli, co umíme. Že Chrastina umí napsat výbornej text.

Když se řekne šedesátá léta, co se vám dnes vybaví?

Bylo nám přes dvacet a žili jsme dobu naděje. Dostali jsme pasy do všech zemí světa, snad kromě Číny a Severní Koreje jsme mohli odjet kdykoli kamkoli.

Představoval jste si v té době, že hrajete v Anglii, ve Spojených státech?

Jistě. A představoval jsem si to ještě i mnohem později. Nakonec jsme se tam i dostali a odkroutili si to, ale víceméně jen u svých fanoušků a krajanů. Američanů chodilo málo, takže podobné turné skončí jako u většiny našich kapel, které se takto vypraví na Západ. Je to příjemné, fajn, ale že by z toho byl nějaký celoamerický úspěch, to ani omylem.

Kdybyste měl šedesátá léta přirovnat k některé vaší písničce, která by to byla?

Myslím, že Želva a Pták Rosomák jsou příznačné. Byli jsme taková bláznivá zvířata. A Chrastina v těchto písničkách dobře vycítil, že psát texty podobné, jako se dělaly pro populární a swingovou muziku, byl nesmysl, že texty musejí být o ničem jiném.

A v dalších dekádách? Jaké je vaše hudební synonymum sedmdesátých a osmdesátých let?

Vydali jsme trilogii, na které byly instrumentálně pestřejší plochy než v šedesátých letech, sám už jsem byl taky úspěšný skladatel a mnohem víc jsem si dovolil. Takže pro mě je to celá trilogie: Prázdniny na zemi, Ulice a Laboratoř.

V těch dobách jste ostatně docela přitvrdili. Co vás od rock'n'rollu přivedlo k hard rocku?

Hodně mě ovlivnil nástup metalu. Najednou jsem ucítil, že je to v podstatě moje muzika, že se v ní cítím hodně dobře. Vymyslel jsem si ostatně v Supraphonu takový program, v rámci něhož jsme vydávali singly metalovým kapelám. A třeba taková písnička jako Tele na vrata z alba Bigbít (vydané v roce 1986  - pozn. red.) je dneska jasné přiznání se k metalu. Pak jsme se ale zase vrátili k poprockovějším věcem s hezkým textem a aranžmá.

V devadesátých letech ale současně s tím přišel určitý útlum a v roce 1992 jste dokonce měli v plánu úplně skončit…

Útlum byl jasnej, protože lidi na nás přestali chodit. Chtěli nový kapely, i když možná ani to ne. Prožívali revoluci a byli doma, protože najednou odtud mohli vidět všechno a byli překvapení, co všechno jim ten komunista zatajil a neukázal. A podobně jsme to vnímali i my, až to došlo do té doby, že jsem řekl: Kluci, kašleme na to, nemá to smysl! Všichni jsme si našli práci a začali fungovat jinak.

Petr Janda v úterý v pražském knihkupectví Luxor představil svoji autobiografickou knihu Dávno.Co jste tehdy dělal?

Pro mě to zas tak velká změna nebyla, protože jsem měl studio, které mě uživilo. Takže jsem se dál věnoval hudbě a občas hostoval někomu na turné.

Ale poměrně brzy jste se zase dali dohromady a už v roce 1994 vydali novou řadovku Dávno.

Už se to nedalo vydržet. Tak trochu jsem se styděl, že jsme to zabalili. Na druhou stranu jsem se bál, že to dáme znovu dohromady a lidi budou říkat, že jsme to udělali naschvál, abychom teď mohli s o to větší pompou zase hrát. A tak jsme se dohodli, že uděláme ještě jednu desku, turné k ní, vždycky na začátku koncertu se lidem omluvíme, že jsme to znovu rozjeli, a zase se stáhneme. Jenže bylo to, jako když vstoupíte do jiné řeky. Všechny koncerty byly narvané a člověku bylo jasný, že by byl úplnej blbec, kdyby to zabalil. Takže od té doby hrajeme dál a až skončíme, tak už to ani říkat nebudeme.

Jak letos oslavíte padesáté narozeniny Olympicu?

Tady v Malostranské besedě jsme od loňského roku hráli vzpomínkové koncerty k jednotlivým desetiletím. V létě budou nějaké festivaly a v listopadu pak pojedeme šňůru výročních koncertů.

Když jste se při vzpomínkových koncertech tady v Besedě vraceli i k písničkám, které jste dvacet, třicet let nehráli, neříkal jste si někdy: Tak tohle už hrajem fakt jen z povinnosti?

Musím říct, že mě všechny ty písničky bavily. Až mě to samotného překvapilo. Nenašel jsem žádnou věc, u které bych měl dojem, že jsme ji odflákli a byla by vysloveně blbá.

Texty jste si ještě pamatoval?

Něco málo. Ale vezměte si, že jen tady v Besedě je to 200 odehraných písní. Takže i když to běžně nedělám, na koncerty si pro jistotu beru papíry se slovy, tolik písniček už se dá těžko zapamatovat.

Říkáte, že rock'n'roll je v koncích, troufli byste si s Pavlem Chrastinou přesto ještě na nové skladby?

Troufáme si pořád, ale v momentě, kdy vás nezačnou hrát rádia, je to marný. A my nikdy nedělali písničky pro rádia. Takže byly doby, kdy ani nehrozilo, že by nás mohli zahrát. Ostatně, rádia se dostala do pozice, že byli schopni pozvat vás na rozhovor, hodinu s vámi klábosit, ale přitom nepustit jedinou vaši písničku. Ba co víc, pouštěli třeba věci, které jste nesnášel. Načež se stalo i to, že se někdo sebral a odešel. Takto to udělal třeba Janek Ledecký, který posluchačům přímo řekl: Nedovolili mi zahrát vám žádnou moji písničku, takže nemá smysl, abych tady byl.

Zažil jste sám něco podobného?

Ano. Byl jsem na Radiožurnálu a tvrdili mi, že nemůžou zahrát žádnou moji písničku, že to všechno analyzuje počítač. Tak jsem si říkal, nemám žádnou smlouvu, nejsem nijak honorován, takže když mi nic nechtěj zahrát, zvednu se a půjdu. Nakonec jsem to neudělal…

Autor: Ondřej Leinert

30.5.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies