Čtvrteční Večer komorní hudby Philipa Glasse (*1937) v pražském Kongresovém centru publikum nadchl. Došlo i na neplánovaný čtvrtý přídavek a dvakrát se aplaudovalo ve stoje. Sál sice nebyl zcela vyprodán, ale o žádný návštěvnický debakl nešlo.

Koncert zahájil samotný Glass sérií křehkých klavírních miniatur. Ještě předtím si ovšem stoupl k mikrofonu a zavzpomínal na svoji první návštěvu Prahy v roce 1996, kdy zde doprovázel básníka Allena Ginsberga. Prohlášení, že má z návratu radost, působilo upřímně.
Při výběru skladeb se americký skladatel soustředil na svoji novější tvorbu a kladl důraz spíše na výrazněji melodické kusy, byť došlo i na „minimalistický“ model opakujících se motivů, postupně lehce modulovaných a „nenápadně“ harmonicky rozvíjených.

Kouzlo interpretace

Glass není vrcholný klavírní virtuos a nikdy si na něj ani nehrál, ovšem kouzlo autorské interpretace nelze zpochybnit. K tomu, aby doslova zhypnotizoval posluchače, mu stačilo charisma. Tedy samozřejmě ve spojení s jeho geniální hudbou.

Následující sólový vstup patřil violoncellistce Wendy Sutter. Pásmo přímo pro ni zkomponovaných Písní a básní pro cello ukázalo, jak náladotvorného účinku dokáže Glass coby skladatel dosáhnout i úspornými nástrojovými prostředky a jak chápavou interpretku svých vizí nalezl. Sutter hrála s neuvěřitelnou lehkostí a zvládala „prociťovat“ i technicky náročné pasáže.

Třetí z účinkujících, klavírista a hráč na perkusivní nástroje Mick Rossi, se publiku představil v duu s Glassem v Etudes X. Nejdříve předvedli dialog klavíru s arabským bubnem darabukou, později Rossi rozšířil instrumentář například o celestu a vibrafon a potvrdil svoji pověst citlivého a všestranného hráče. Glass svěřil Rossimu i obtížnější klavírní party (v přídavcích si s trochou komiky zahráli i čtyřručně).

Brilantní souhra

Finální část koncertu, provedená převážně v plném obsazení tria, se soustředila na známější Glassovu tvorbu scénickou. Zazněly skladby
z filmů Naqoyqatsi a The Secret Agent a z divadelního představení The Screens. Dech brala brilantní souhra violoncella a celesty, ale důležitější než virtuózní výkony zůstala zvukomalba, vykreslující za zavřenýma očima fantaskní hudební krajiny, vyvolávající pocity melancholie, radosti i všeobjímajícího klidu.

Glass zůstává především mistrem impresí, v případě méně experimentujícího (to není výtka, jen konstatování!) programu An Evening Of Chamber Music snadno srozumitelných pro posluchače s nejrůznějším vkusem. Pro vnímání Glassovy hudby je dokonce možná lepší nevědět nic o jejích principech a jen se nechat unášet.

Mezi přídavky nechyběl například do průzračné podoby přepracovaný motiv Closing z kompozice Glassworks a potlesk nebral konce. Philip Glass mohl konstatovat „moji Pražané mi rozumějí“.

TOMÁŠ S. POLÍVKA