VYBERTE SI REGION

Peter Lipa: Přestat hrát by pro mě bylo velmi smutné

Litomyšl /ROZHOVOR/ - Zajít si na špičkový koncert není problém. Obzvláště ve Smetanově městě. Do hudebního klubu Kotelna přišlo na jazzovou muziku několik desítek lidí. Nevelký zájem nenasvědčoval tomu, že přijede hvězda pódií. Opak byl pravdou. Se svojí kapelou vystoupil skvělý slovenský muzikant, skladatel, zpěvák, jazzman PETER LIPA.

13.11.2014
SDÍLEJ:

Koncert Petera Lipy v Litomyšli.Foto: Deník/ Petr Šilar

Hrál jste někdy v kotelně?
Teď je taková tendence tyto objekty, které dodávaly teplo na sídliště, rušit. V Košících je také taková kotelna, kterou přestavují na kulturní stánek. Pokud už nikdo kotelnu nepotřebuje, tak jako v tomto případě, tak z toho klidně může vzniknout takzvané kulturní středisko.

Kotelna v Litomyšli má delší tradici. Klub slaví letos dvacet let. Je to na klub málo nebo hodně?
To se nedá takhle říct. Já si vážím tradic. Mám je rád a také to, když věci fungují dlouhodobě. Pořádám v Bratislavě jazzový festival čtyřicet roků, takže z tohoto hlediska je dvacetiletá existence klubu vlastně krátká, je to jen půlka. Když si uvědomím, kolik všelijakých klubů existovalo a vydrželo tak měsíc, možná rok, a potom byl konec. A tento funguje dvacet roků, tak to klobouk dolů. Určitě to je krásná tradice a je to možná dost dlouho na to, aby to vydrželo dál. Tradice je už zavazující. To nejde jen tak zabalit, že jeden den už klub nebude. Po dvaceti letech je třeba vydržet.

Kde nejraději koncertujete? Jsou to menší kluby, větší sály, nebo haly?
To se samozřejmě časem mění. Pocity i potřeby. Jazzový klub je pro muzikanta stále takovou zvláštní kategorií, kde sedí lidé u stolů a trošku se tam pije, mluví a tak. Stejně tak je příjemné hrát pro velké obecenstvo, kde je pět tisíc lidí a podobně. Já jsem si v posledním čase strašně oblíbil divadla. Tam je akustika velmi intimní. Je to ztlumené a tam klidně může být i čtyři sta, pět set lidí a je to dobře viditelné, poslouchatelné a stále velmi komorní. Vyprávím mezi písničkami a mohu lidi oslovit. Takže taková koncentrovaná atmosféra se mi líbí, čím dál tím víc, tehdy vidím, že si ti lidé jaksi víc vychutnají hudbu a my si musíme dávat strašný pozor, tam se nedá nic odpustit.

Jaký byl pro vás koncert v Litomyšli?
Pro mě byl velmi dobrý. Vím, že jsem hrál na místě, kde nemám nějaké jméno a nemám tu tolik svých fanoušků, že by to bylo plné. Jsem rád, že přišli ti, kteří přišli a nehraji pro ty, kteří nepřišli. Zůstali doma a jsou mi ukradení. Doufám, že příště přijdou. Když se hraje na místech, jako je tohle, že před kapelou je místo pro tanec, tak to chce, aby někdo přišel tancovat, to si situace vyloženě žádá. Také tu pár lidí stálo a tancovalo, mně to nevadí a situace je na to jako stvořená. Já bych uvítal, kdyby ty stoly s lidmi byly u nás a já je měl blíž po ruce, abych měl ten kontakt silnější. Toto byl jiný typ koncertu, ale my musíme být natolik profesionální a rychle se přizpůsobit a funguje to. Zvuk byl dobrý, atmosféra byla velmi dobrá i správně gradovala až nakonec vygradovala, takže jsem spokojený.

Co vlastně vidíte, když se podíváte při koncertu do sálu?
To záleží na osvětlení. Když máme silné osvětlení na pódiu, tak samozřejmě nevidím, ale v tom případě se to řeší tak, že se přisvítí hlediště, abych viděl na lidi. Musím minimálně cítit, že jsou tam. Ideální je, když hned v první chvíli začnou tleskat kolegům při jednotlivých sólech, takže ten kontakt toho hlediště s jevištěm je takový intenzivnější. Ale já mám i tak při mém zpěvu osmdesát procent času zavřené oči, asi dvacet procent se dívám. Jednoduše si zatáhnu rolety a zpívám si tak, aby mě nic nerušilo, ale jsem rád, když můžu mezi písničkami něco říci a tehdy potřebuji diváka, aby reagoval. Na mluvené slovo člověk potřebuje reakci. Na zpívaní hodnocení.

Při koncertě jste mluvil i o politice. Blíží se výročí 17. listopadu. Jak ho vnímáte?
Dnes už máme historický odstup, tak na to můžeme pohlédnout jinak. Tehdy to byl pro mě zázrak. Já jsem zažil i rok 1968. V té době se nám vyjasnilo a vysvětlilo, že tak to bude celý život. Tím nám potvrdili, že taková je skutečnost. A já jsem potom už žil s tím, že bohužel tu tak jsme, a tak to bude muset být celý život. A máme volbu, že zdrhneme na západ a budeme žít někde jinde, ale tady v této republice, v tomhle východním bloku to je tak, že tu vládnou Rusové a je tu komunismus a není tady svoboda. A když se to stalo sedmnáctého a hlavně po sedmnáctém, nejde vůbec o ten den, tak pro mě to byl zázrak a je to zázrak do dnešního dne, že jsem zažil na vlastní kůži, v mém vlastním životě, že komunismus konečně padl a že tu není.

Co pro vás znamenal rok 1993 a rozdělení republiky?
To bylo smutné. Nechápal jsem a dobře vím, že kdyby bylo referendum, tak to neprojde. Politici to rozdělili, protože se tak rozhodli. Oni si potřebují hrabat na svém písečku. Aby si ty slovenští politici mohli doma dělat svoji politiku a čeští také. Nikdo jim do toho nekecal z Prahy anebo naopak z Bratislavy. Samozřejmě Slováci po roce 1989 měli dost silný tah na samostatnost. Nějaká pomlčka byla a nějaké názvy. To se stupňovalo. V jedné fázi mělo asi rozhodnutí i nějakou svou vnitřní logiku, i když emoce byly jednoznačně pro to, být společně. Pro mě jsou stále tak. Když se dnes podívám na náš život politický a společenský, tak mám pocit, že je dobře, že jsme se rozdělili. My máme dost našich problémů, tak jako vy máte dost vašich problémů. Když si uvědomím, že by byl ještě problém mezi Čechy a Slováky, tak je to strašné. I tehdy se našli lidé, kteří měli pocit, že ti Češi nám dělají zle a naopak v Čechách se našli lidé, kteří říkali: „No ti Slováci, s těmi to nejde." Nebyli všichni nadšení čechoslovakisti jako jsem byl já. Takže to má více aspektů.

Republika je rozdělena. Politika je jedna věc, ale není přece jenom krásné, že kultura nezná hranic?
Určitě zůstává pocit jednoty. Ať už mluvíme o kapelách, které jezdí z Čech na Slovensko anebo naopak. A to se týká i divadel a kultury vůbec. Ta vazba je tak silná, že vůbec nemám ten pocit, že jsme oddělení. Dnes jsme si možná blíž, než jsme byli tehdy. To pro mě není satisfakce, to je radost, že to tak funguje i přes to, co se stalo. Kontinuita je silná.

Vy nejste jediná kapela, která je velmi populární v Česku. Není to pro vás taková satisfakce za rok 1993?
Je dost rozdíl, když hovoříme o věcech, které vznikaly za Československa, jako je případ Elánu, který funguje neustále. Ale už No Name je nový prvek. Ten vznikl po rozdělení a přesto to funguje. Tak to je velmi sympatické. A stejně tak české kapely a čeští zpěváci jsou na Slovensku populární a mají tam sérii koncertů a to je úžasné.

Koho máte rád z českých kapel, na koncert které české kapely byste si zašel?
No tak znám novodobé zpěváky, kteří to dělají velmi dobře a kteří to dotáhli dost daleko, určitě Dan Bárta a Tomáš Klus. To jsou dobří zpěváci a já se rád jdu podívat na jejich koncert. Je také hodně dobrý jazzmanů. Muzikantů je strašně moc. Mladá generace muzikantů je daleko více vzdělanější, mají blíže informacím a k světu. Mají daleko víc působnosti a žijí podstatně nadnárodněji, s širším geografickým záběrem. Jezdí do Ameriky, hrají s Američany a tak dále. Na obou stranách hranice je dnes jiný svět. Mnoho věcí se změnilo.

I ve vašem oboru?
Co se týče jazzu, na Slovensku nemáme žádnou školu. Ale v Čechách máte minimálně dvě až čtyři v Praze a v Brně, takže je hodně Slováků studuje v Čechách a ti tu potom zůstávají. Praha je plná slovenských lidí a v Brně zase učí slovenští muzikanti, protože doma nemohou učit. Mám pocit, že to funguje velmi intenzivně.

Odehrál jste více jak hodinový koncert. Kde čerpáte energii?
Já jsem se dostal do životní fáze, kdy si tak vážím šance, že je mi dáno, že můžu přijet do Litomyšle a hrát v Kotelně. Na pódiu se snažím odevzdat divákům co nejvíc z toho, co umím, co umí celá kapela, abych se zavděčil tomu, že to vůbec můžu dělat. Beru to jako nějaké mimořádné požehnání. Je to pro mě vzácnost. Mám radost z koncertu a těším se každý večer, ať zpívám kdekoli. Snažím se publiku odevzdat všechno, co znám, protože bych se chtěl za rok vrátit a budu rád, kdyby lidé, co tu dnes byli a líbilo se jim to, řekli svým známým: „Ten Lipa, to bylo docela dobrý." A příště tu bude víc lidí. Já si vlastně vychovávám sám své publikum.

Jaké je vlastně publikum Petera Lipy?
V první řadě – hudbymilovné. Jsem zařazený ve škatulce jazz, ale nemyslím si, že hudba, kterou dělám, je vyloženě jazz. Je to hudba která má v sobě hodně prvků, nemůžu říct procenta, abych to mohl vyjádřit. Ale určitě to z toho základu vychází. Celá kapela to má ráda, ale já taky zpívám písně, které mají texty a které mají nějakou „message", nějaké poselství, které oslovuje. Já si s publikem často povídám. Snažím se takovou komunikací oslovit co nejširší publikum. Věkově nemám vůbec žádné hranice. Jsem rád, když přijdou mladí lidé, kteří to slyší poprvé a líbí se jim to. V každém případě jde o publikum, které má rádo hudbu jako takovou. Je jedno, jestli to je vážná hudba nebo populární. Chce si nás poslechnout, zkoumá to a zajímá je, jak to hraje ten klavírista, jak bubeník, jak zpívám. Jak to funguje dohromady. To je první věc. A druhá věc, možná to jsou lidé, kteří i v životě přemýšlí jinak, nejen prvoplánově, ale hledají i něco jiného.

Co je pro vás největší odpočinek?
Teď je tři čtvrtě na dvanáct, od devíti jsme hráli, skoro dvě hodiny do jedenácti. Půjdeme na hotel, tam mám svůj pokoj. Kolegové si ještě možná dají pivo, popovídají si. Já už nechodím. Lehnu si, budu odpočívat, možná číst. Zapnu si televizi. Ráno se projdu po Litomyšli a jedeme dál. Tak odpočívám a koncentruji se na to, že zítra večer budu zpívat a abych byl fit, aby to dobře dopadlo.

Jaké je vaše největší přání do nejbližších dnů, týdnů, měsíců, možná let?
Tak určitě potřebuji zdraví, abych mohl zpívat, protože mě to baví. Když jsou lidé, kteří jsou ochotní si koupit lístek na můj koncert, nebo cédéčko, tak to je pro mě nejvíc, co si můžu přát. Celý život jsem miloval hudbu, dělal hudbu a dělám ji dál, ale pokud nebudu mít tuto zpětnou vazbu, tak to pro mě trošku ztratí význam. Potom začnu přemýšlet, že bych s tím měl skončit, ale to bych byl velmi nerad. Prostě se musím udržovat v kondici, protože nástup na pódium a celovečerní výkon, musí být tak přesvědčivý, aby diváci měli pocit, že tenhle to dělá dobře. Ne, že jsme svědci nějakého dědečka, který tu ještě trošku je, ještě trošku zpívá. Já chci aby diváci měli intenzivní zážitek.

Dovedete si v tuto chvíli představit, že nemůžete koncertovat, ať už z jakéhokoli důvodu?
No, bylo by to velmi smutné. Důvodu může být hodně, nejzásadnější je zdraví, ale potom mohou být i praktické důvody. Mám ještě stále v záloze takovou věc, že půjdu v Bratislavě do nějaké kavárny a přemluvím majitele, že mu tam budu jednou týdně chodit vystupovat – i zadarmo, jen abych mohl chodit zpívat. Jednoduše si domluvím, aby tam byl nějaký klavír, nebo nějaký kytarista. Zkrátka seženu nějakého muzikanta, který tam bude chodit se mnou a já si tam budu zpívat. Pokud nebudu cestovat, tak tohle bych chtěl dělat.

Autor: Petr Šilar

13.11.2014
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Mikuláše, anděla a čerta na Slovensku zadržela policie

Bratislava - Tři sourozence převlečené za Mikuláše, anděla a čerta zadržela v západoslovenské Skalici policie. Bratr a jeho dvě sestry v kostýmech měli neobvykle rozdělené role: zatímco Mikuláš koledoval, anděl kradl, informovala slovenská média.

Šedesátiletá řidička smetla před semafory dítě, je těžce zraněné

Česká Třebová - Vážná nehoda se stala ještě za bílého dne uprostřed České Třebové. Auto zde srazilo dítě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies