VYBERTE SI REGION

Michal Prokop: Náhoda se musí umět přivolat

Praha - Dvojalba dnes vydává každý, ale šestialbum, to už je luxus, který si mohou dovolit jen ti nejlepší z nejlepších. Michal Prokop (62) si však takovou péči určitě zaslouží.

26.8.2008
SDÍLEJ:

Michal ProkopFoto: DENÍK/Zdeněk Vaiz

Zbrusu nový supraphonský komplet Pořád to platí obsahuje všechny studiové desky, které interpret hitů Kolej Yesterday, Blues o spolykaných slovech a Bitva o Karlův most natočil mezi lety 1968 a 1989 se svou skupinou Framus Five. Sbírka je to věru pěkná, a populární český zpěvák má kvůli ní takovou honičku, že s rozhovory začíná už v osm ráno.

Tohle je na rockera dost časné interview. Přitom už odpoledne zase jedete na koncert. Pořád ten kolotoč zvládáte?

Ale jo, zvládám. Jen se snažím, aby mi můj management neorganizoval vystoupení dva nebo tři dny po sobě. Tomuse vyhýbám, abych se dokázal vždycky nějak resuscitovat, protože já na tom jevišti přece jenom stojím dvě hodiny, neslezu z něj, a ono to zpívání je docela náročné. Ale samotné koncerty jsou zaplaťpánbůh bez problémů,měvlastně nejvíc moří to cestování. Ani ne pro vlastní cestování, spíš pro poměry na našich silnicích.

Nemají takové pauzy za následek, že se hůře dostáváte do formy, než kdybyste hrál v jednom kuse?

Nemyslím. Je fakt, že když třeba máme za sebou čtyři pět koncertů, což se občas taky stane, člověk je malinko jistější. Al měna hraní stejně nejvíc baví takové to překvapování, očekávání, co všechno zase kolem sebe uslyším. Rozhodně nehrozí, že bychom upadli do stereotypu, protože léta, kdy jsme museli odehrát víc než sto koncertů do roka, jsou dávno pryč. Když člověk hrajemoc často, může se mu stát, že přestane hledat a ze hry se vytratí zajímavost. Proto jsou občasné přestávky přínosem. Samozřejmě připouštím, že je to náročnější na paměť, na koncentraci – nejenom pro mě, ale i pro moje kolegy, kteří na rozdíl ode měmají ještě několik jiných hudebních projektů. Nadruhé straně jde o lidi, kteří už hrají nějaký ten pátek a umí to natolik, aby se dokázali soustředit a uvědomit si, skýmzrovna stojí na kterém jevišti.

Když jste v 90. roce přestal s hraním úplně, pomohlo vám to, nebo to byla chyba?

Určitě do jisté míry pomůže, když na sebe člověk chvilku nechá působit jiný svět. Jistě že je potom o něco složitější – zejména ve vyšším věku – přimět svůj organismus, aby na jevišti normálně fungoval, aby vás poslouchal hlas. Ten se pochopitelně mění a já nejsem zrovna typ, který by nějak moc trénoval. Ale člověk si musí najít nový způsob, jak zpívat. Já zatím pořád ještě,musímto zaťukat, všechny staré věci zpívám v původních tóninách, což někdy není úplně snadné, ale zatím to prostě zvládám. Takže si myslím, že ta pauza byla svým způsobem zdravá, pro mě i pro moje spoluhráče, s nimiž jsem vlastně začal znovu pravidelněji dělat až v roce 2005, kdy jsme připravovali desku Poprvé naposledy. S některými z nich jsem dokonce navázal spolupráci ještě později.

Bob Dylan o sobě jednou řekl, že nemá kariéru. Myslel tím, že jeho dráha se nepodobá vzestupné přímce, ale nepravidelné křivce. Vnímáte své působení v hudební sféře podobně?

Nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlel. Faktem je, že si uvědomuju určité odchody a návraty. Odcházel jsem z různých důvodů a návraty byly čím dál těžší, takže v tom smyslu je to podobné. Ale návrat v roce 1983 se myslím povedl nad očekávání a ten druhý, související s mou poslední deskou, je zřejmě taky něčím výjimečným. Alespoň já se v českých luzích a hájích s ničím srovnatelným nesetkal.

Kdy přesně u vás nastal ten opětovný přerod z popového zpěváka v soulového a bluesového muzikanta?

To nebyl žádný přerod. Já do popu nikdy nepatřil, jen jsem si to neuvědomoval. Já si prostě myslel, že když člověk umí zpívat, tak je to vlastně jedno. Teď zrovna nemůžu dělat, co bych rád, tak se holt se skřípěním zubů budu živit tím popíkem.

A kdy jste definitivně rozhodl, že s ním skončíte?

Ta chvíle ve mně zrála hrozně dlouho. Poprvé jsem si řekl, že už to takhle vážně nejde a že se musím znovu přes všechna rizika postavit na vlastní nohy, tuším v roce 1975, kdy jsem odešel od Hany Zagorové a Karla Vágnera. Pak ještě následovaly tři roky hledání, ale to už jsem v sobě nevedl ten boj a věděl jsem, že to nějak půjde, že to prostě musím zvládnout. Takže ty tři roky jsem už jen ohledával terén a snažil se uživit. Vroce 1978 jsem ještě zpíval jako sborista na turné Karla Gotta po Německu, ale zároveň jsem jako první v historii Štaidlova orchestru odmítl nabídku na stabilní spolupráci. Také jsem rok dělal s Evou Pilarovou, ale hned na začátku jsem jí řekl: Budu tady jen tak dlouho, dokud si nenajdete někoho jiného. Vté době už tedy šlo jen o to, přežít do chvíle, kdy si postavím vlastní kapelu. Ale ta první „popová“ léta byla krušná, to byl hrozný boj. Hana Zagorová, se kterou jsem tehdy zpíval, se ke mně vždycky chovala senzačně, pomohla mi a já ji za to mámrád. Ale s hudbou, kterou dělala, jsem se prostě nesžil. To bylo pro jiné lidi, já to dělat nemohl, nechtěl ani neuměl. Jenže než jsem to pochopil, tak to chvíli trvalo. Pak jsem musel sebrat všechnu odvahu, ale zaplaťpánbůh jsem to udělal a odešel. Takže mně ten první návrat vlastně trval deset let. Nebyl to takový skok, že bych jeden den sundal popový smoking a druhý den oblékl rockerské tričko.

Vy na tu éru moc rád nevzpomínáte. Opravdu tam nebyly žádné světlé okamžiky?

Ale byly, samozřejmě. Každý život má v sobě spoustu barevných stránek. Třeba jsem tři roky hrál v Semaforu v Kytici. Hudebně to sice bylo zase trochu jinde, ale aspoň jsem věděl, že jsem součástí úžasného projektu, a byl jsem na to pyšný. Docela rád vzpomínám i na ptákoviny, které jsme dělali v divadle Ateliér s Michalem Tučnýma Petrem Novotným, dlouho předtím, než se stal televizním bavičem. Hudba to moc nebyla, ale užil jsem si to.

Aby člověk zvládl dva comebacky, potřebuje mít kromě talentu i velkou kliku. Jakou roli u vás hraje náhoda?

Náhoda asi hraje roli v každé kariéře. Bez ní to prostě nejde. Druhá věc je, že na ni člověk nesmí moc spoléhat a musí ji umět přivolat. Spíš než náhodou bych to nazval nějakým klíčovým setkáním nebo rozhodnutím v určité fázi života. Ato samozřejmě roli hrálo. Vroce 1983 jsem si uvědomoval, že je potřeba něco udělat, protože léta předtím, během kterých jsem se snažil vrátit s deskou Holubí Dante, neměla vůbec ten efekt, jaký jsem si od nich sliboval. Tehdy jsem začal chápat, že potřebuju ještě někoho dalšího, kdo by mi uměl analyzovat, proč je to tak. Tenkrát došlo k setkání s Láďou Kantorem, jenž se stal takovým spiritem agens mé kariéry od osmdesátých let dál. A pokud jde o ten comeback č. 2 na prahu 21. století, tady si myslím, že ani nešlo o nějakou konkrétní situaci nebo vyloženou náhodu. Tam jsem se zkrátka rozhoupal po dlouhodobé masáži od lidí, kteří se mě neustále snažili přimět, abych znovu něco udělal. Já se toho hrozně bál a přesvědčil mě až Pavel Šrut, který nechal řečí, které předtím několik let vedl, a jednoho dne mi prostě přinesl hotové texty.

Působíte dojmem, že muziku potřebujete, ale zároveň byste se nezbláznil, kdybyste půl roku nebyl nikde vidět. Je to správný, nebo špatný přístup?

To já nevím. Ale je to tak. Samozřejmě, muzika v mém životě sehrála klíčovou roli, tu největší, to je bez debat. Apokud jde o nějaký pocit naplnění, tak hudbou jsem žil rozhodně nejvíc ze všeho, co jsem kdy dělal. Adělal jsem toho docela dost. Ale jestliže jsem se někdy v pětačtyřiceti rozhodl, že s tím seknu, zřejmě jsem musel pociťovat, že muzika není všechno a můžubez ní být. Tehdy jsem toho nechal v důsledku vnějších okolností, společenských změn a z nich plynoucích možností. A také proto, že jsem si říkal, že už v hudbě nemám kam růst a pokračovat. Teprve pak jsem si začal uvědomovat, jakmocji potřebuju. Ani mi tolik nevadilo, že se ztratím z povědomí lidí – spíš mi došlo, jak je důležitá pro mě samého, pro nějakou moji duševní hygienu. Takže já nevím, co je správně, ale zkrátka jsem se narodil tak, žeměv životě zajímalo víc věcí, a proto jsem je v určitých fázích života vyzkoušel. Něco bylo takové, něco onaké, něco vyšlo víc, něco míň. Já se v dětství nerozhodl, že budu hudebníkem, a stejně tak jsem nevěděl, že se stanu politikem a budu dělat televizního moderátora. Prostě to tak nějak přišlo. Aupřímně řečeno, ten souboj racia a emocí se vemně svým způsobem odehrává pořád.

Že byste mohl být politikem a moderátorem, jste zjistil až postupem času, nebo to ve vás dřímalo odjakživa?

To jsem v sobě musel mít vždycky. Vystudoval jsem ekonomii, i když jsem se tím – stejně jako velká část mé generace – chtěl hlavně vyhnout vojně. Ale přece jen jsem k tomu přičichnul. Veřejný život mě zajímal, ale bylo mi jasné, že v bolševickém režimu nechci mít s politikou nic společného. Teprve po sametové revoluci mě napadlo, že by to šlo a že bych v této oblasti mohl něco dokázat.

V polovině 80. let jste začal studovat znovu, tentokrát kulturologii. To už jste si říkal, že by se vám jednou mohla hodit?

Trošku. Studoval jsem dálkově a cítil jsem se tam naprosto osamělý – takový ten borec, který opravdu studuje sám pro sebe a za své peníze. Protože ti mí kolegové byli všichni zaměstnaní v nějakých kulturních zařízeních a takzvaně jim chyběla vejška, takže si dodělávali papírově vysokou školu a dostávali na to placené volno. Já byl jediný, kdo měl jiný motiv. Prostě jsem si říkal, že budu v životě něco takového potřebovat. Tenkrát jsem také nevěděl, jak dlouho vydržím zpívat, a ve snu by mě nenapadlo, že budu ještě po šedesátce stát na jevišti.

Bral jste zpívání jako své povolání, nebo jste si nechával otevřená vrátka?

Ne, já to měl vždycky jako povolání a až do roku 1990 jsem s tím nic jiného souběžně nedělal. Naprosto mě to naplňovalo a nikdy jsem toho nelitoval. Přes všechny maléry, kterými jsem prošel, kdy člověk tančil na hraně žiletky a zjišťoval,kamaž se smí a nesmí. I když já samozřejmě nikdy nepatřil mezi vysloveně zakazované zpěváky, to ne. Ale faktem je, že jsem se tu a tam tichou poštou dozvěděl, že třeba nesmíme do Severomoravského kraje. Nějakou dobu to trvalo, pak to zase najednou šlo a nikdo nevěděl proč. Takže já si vedle muziky nikdy nehýčkal žádné civilní povolání – poprvé jsem byl v zaměstnaneckém poměru až jako náměstek ministra. Předtím jsem žil celou dobu na volné noze a nikdy v životě jsem neměl šéfa.

Děje se v současné politice něco, k čemu byste se chtěl vyjádřit?

Já svoje názory nikdy výrazně nezměnil, vždycky jsem stál politicky na místě odpovídajícím straně, ve které jsem byl, tedy ODA. Tam jsem se naučil, co je podle mě charakteristické pro konzervativní pravici. To, co se dnes za konzervativní pravici vydává,nemá smou představou mnoho společného. Chybí vztah k hodnotám, tradicím, zejména v oblasti kultury. Inženýrský přístup, který tu zavládl, mi příliš nesedí. Ale nic konkrétního, co bych teď hned musel národu sdělit,mě nenapadá. Taky je fakt, že o moje názory nikdo výrazně nestojí, protože v současné politické garnituře jsou už úplně jiní lidé, jinak přemýšlejí, a hlavně mají jinou motivaci než my, kteří jsme do politiky vstupovali v 90. letech.

Vraťme se k vaší hudbě. Jistý konzervatismus je totiž charakteristický i pro ni.

Určitě.

Na jedné straně jste schopen pořád zpívat naplno a natáčet desky, které by vám mohl závidět leckterý mladý rocker. Na straně druhé se ale držíte jak klíště své staré party a málokdy se dostanete do jiného kontextu. Není to škoda?

Musímse přiznat, že když jsem se nakonec rozhodl, že znovu vstoupím do stejné řeky, byť s jinou vodou, tedy že zkusím ještě nějakou desku natočit, jednou z úvah samozřejmě bylo, jestli by to neměl dělat nějaký mladý producent nebo jestli bychom neměli najít mladé lidi, kteří by do té hudby přinesli něco jiného. Pak jsem to ale zavrhl, a to z několika důvodů. Možná že v tom hrál hlavní roli ten můj konzervatismus, který na sobě skutečně pociťuju a koneckonců vmém věku je přirozený. Ale já už taky nemám čas něco někoho učit a potřebuju pracovat s lidmi, u kterých přesně vím, co od nich můžu čekat. Samozřejmě že to je svým způsobem stereotyp, ale já se za něj nestydím a myslím, že to docela funguje. Jistá míra sterility, která se může objevit, když člověk dělá se starými spolubojovníky, u nás myslím nehrozí, protože každý v kapele má své vlastní projekty, ve kterých se může realizovat, a když hraje se mnou, dává se do služeb celku se vším, co se za ta léta naučil. Atomě vlastně zajímá víc než nějaký cizí podnět, byť možná užitečný. Nechci současnou muzikantskou generaci podceňovat, ale to je další věc: já ji totiž ani moc neznám, a dokonce – to bych možná ani neměl říkat – nemám touhu ji moc poznávat. Přiznám se, že z toho, co kemně tu a tam z médií proleze, nejsem zrovna dvakrát vodpíchlej. Já tam prostě slyším stokrát převařená klišé, která všechna stojí nohama někde v 60. letech, kdy jsem sám začínal. Z těchto a mnoha jiných důvodů – včetně mépohodlnosti – jsem se tedy obklopil lidmi, které mám vyzkoušené, a myslím, že je to tak správně.

Autor: Michal Bystrov

26.8.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Do chřtánu vulkánu: geologové kopnou do sopky i příští rok

Cheb – Vyhloubit několik metrů dlouhou štolu a nechat veřejnost nahlédnout do chřtánu vulkánu. To je projekt, na kterém už několik měsíců pracuje Geofyzikální ústav Akademie věd v Praze. Geologové už dokonce část bývalé štoly z 19. století ve vyhaslé sopce Komorní hůrka vyhloubili. Nyní už je jasné, že projekt bude zdárně pokračovat i v příštím roce, kdy na něj Akademická rada Akademie věd věnuje dalších 200 tisíc korun.

Protikuřácký zákon má Kalousek za další regulaci živnostníků

Praha - Předseda opoziční TOP 09 Miroslav Kalousek má dnes schválený protikuřácký zákon za další regulaci podnikání. Novinářům ve Sněmovně řekl, že za normálních okolností by pro normu hlasoval, dnes ale postupoval opačně kvůli tomu, že jde o další z regulačních opatření namířených kabinetem ČSSD, ANO a KDU-ČSL proti živnostníkům. Sněmovní klub jeho strany neměl k hlasování stanoven jednotný postup.

Trump vybral za ministra práce šéfa fastfoodového řetězce

Washington - Budoucí americký prezident Donald Trump chce do čela ministerstva práce dosadit ředitele fastfoodového řetězce Andrewa Puzdera. Trumpův štáb to ve čtvrtek oznámil v tiskové zprávě. Puzder stojí v čele společnosti CKE Restaurants Holdings, na volební kampaň newyorského miliardáře přispěl v květnu částkou 150.000 dolarů (3,8 milionu Kč).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies