Jak se vám v Hranicích líbí?
Přijel jsem před chvílí a jediné, co jsem stihl, bylo zdravé bistro, kde jsem si koupil květákový hamburger.

Co plánujete dál? Mimo to, že dnes budete koncertovat u nás?
Co já vlastně plánuju? (smích) Plánuju hlavně cestu na Kubu, kde budu tři týdny s přítelkyní, která odtud pochází. Beru s sebou mamku i taťku a bráchu, takže na to se strašně těším, ale je s tím trošku zařizování, ale to je asi se vším. Jinak co se pak týče muziky, tak plánuju spolupráci s jedním big bandem Orchestrem Gustava Broma, který je momentálně orchestr Českého rozhlasu, který vede Vlado Valovič. Jednáme o swingovo-popovém projektu.

A co nějaké natáčení nového CD?
Já jsem natočil CD před půl rokem. V říjnu mi vyšla deska Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha. Nedávno jsme v pražském Jazz rocku převzali zlatou desku za prodej tohoto alba. Takže té desce se docela daří, i když tedy žádné ocenění na andělech nezískala. Já si to vysvětluji tím, že je to prostě takový žánr, kdy pro jazzmany je to málo jazz a pro popíkáře zase málo pop.

Jak byste tedy definoval svůj styl?
Můj styl? To je Ondřej Ruml styl. (usmívá se)

Jak dlouho jste k tomuto stylu směřoval?
Celej život. Je mi třiatřicet a celý život nevím, co chci a ubírám se cestou, jaká mě zrovna baví. Nic nedělám plánovitě nebo programově. Nesnažím se zapadnout do škatulky, že bych se rozhodl, že teď právě budu dělat pop, rock nebo jazz. Dělám to intuitivně, což je možná trošku na škodu, ale z dlouhodobého hlediska mám pocit, že to je správně.

S kolika lidmi spolupracujete?
Dnes jsem přijel sám. Jinak hodně spolupracuji s Michalem Horáčkem. Asi už pět let od lyrikálu Kudykam. Chystám další CD, ale nápadů mám hodně, jaké koncepty by mohlo mít, ale ještě jsem si úplně nevybral. Spíš nechávám doznívat tu čerstvou desku. Snažím se o nic starat, abychom měli kde hrát a dostala se mezi lidi.

Na jaké nástroje hrajete?
Já hraju na kytaru a pětistrunné bandžo, se kterým jsem udělal díru do světa. (smích) Ale to už je taky dávno. Hrál jsem patnáct let na bandžo s různýma kapelama. Asi nejkrásnější období mého života bylo asi hraní v kapele Modrotisk, která patří k našim nejlepším bluegrassovým špičkám. S nimi jsem hrál deset let na bandžo a byli jsme v Americe, ve Francii, v Holandsku, projezdili jsme velký kus světa. Na piano se umím doprovodit, ale nejsem žádný virtuóz. Já se snažím hlavně zpívat.

Kdo je váš vzor?
Kdybych to měl vzít odmalička, tak by toho nikdo moc nezná, kdo se nepohybuje v country a bluegrass muzice. Pro mě to byl vždy John Cowan, baskytarista a zpěvák. Těžko zařaditelný hudebník. Kdybych to měl říci nějak jednoduše, tak je to countryový zpěvák, který zpívá soulově. Potom samozřejmě Dan Bárta, to je špica největší. On to ani není vzor, ale spíš inspirace pro mě.

S kým byste si chtěl zazpívat?
S Danem už jsem si zazpíval, To mám odškrtnutý a strašně rád bych si zazpíval nějakou krásnou písničku s Anetou Langerovou. Já ji mám nejradši ze všech zpěvaček vůbec. Vůbec ze všech zpěvaček na světě! Ještě mám rád Laru Fabian, ale když začne zpívat Aneta, tak jenom sedím a nechám se unášet jejím nádherným hlasem a tou její duší, která v tom zpěvu jde slyšet.

Když byl rozhovor u konce, poděkoval za něj první Ondřej Ruml.

„Omluvte mě, jdu se převléci do montérek," uzavřel příjemné povídání.

Těmi montérkami myslel své šedé sako, lesklé boty a nechyběl mu ani kapesníček v klopě.