Koncert byl rozdělen do dvou částí oddělených přestávkou. V té první zazněla jedna z raných symfonií Wolfganga Amadea Mozarta č. 15 G dur, následovala tři vokálně instrumentální nokturna Josefa Myslivečka. V roli dirigenta se představil Vojtěch Spurný, který zastoupil onemocnělého kolegu a šéfa jihočeských filharmoniků Jana Talicha.

Dirigent Spurný se vytáhl

Stejně jako orchestr, také muž s taktovkou od prvních tónů Mozartovy symfonie dokazoval, že interpretace hudby období klasicismu je jeho parketou. Přestože kompozice neskýtá takové hudební potěšení jako skladatelova pozdější díla tohoto typu, například závěrečné chytlavé rondo se nemohlo nelíbit. Orchestr hrál s patřičnou lehkostí, rytmicky přesně a vypadalo to, že na něj po stránce výrazu působí Spurného zjevný optimistický temperament.

Při Myslivečkových nokturnech se k filharmonikům přidal Ženský sbor PF JU. Ačkoliv bylo vokální těleso zvukově někdy trochu schované za orchestrem (což bylo ale možná dáno i akusticky nevýhodnou pozicí konkrétního posluchače a vůbec akustikou prostoru síně), pěkně harmonizující hlasy studentek Jihočeské univerzity byly příjemným oživením. Následující mohutný potlesk uzavírající první polovinu koncertu nemusel Spurného dlouho přemlouvat k tomu, aby poslední nokturno s orchestrem vystřihl ještě jednou a přitom zažertoval s publikem o tom, že dotyčná 'milka', o níž se zpívalo, nemá nic společného se známou sladkostí.

Druhá polovina vystoupení měla výrazně odlišný charakter. Žádná hravost náctiletého Mozarta a bezstarostná jednoduchost Myslivečkových kantát. Přišla vážnost, emocionální vypjatost a hudební i myšlenková monumentalita pátého klavírního koncertu Ludwiga van Beethovena v „heroické" tónině Es dur. Sólového partu zhruba čtyřicetiminutové kompozice, která je posledním dokončeným skladatelovým dílem tohoto druhu, se úspěšně ujal Oliver Triendl.

I klavírista přidával

Interpretace v podání německého virtuosa měla téměř vše, co k beethovenovskému klavírnímu stylu patří: sólovým plochám ve velkolepé první větě nechyběla technická vybroušenost v dynamicky kolísajících trylkových partiích, stejně jako lehkost, vzletnost i plynulost stupnicových a rozkladových běhů. Dynamicky vypjatá místa byla dostatečně agresivní, v čemž sólistovu hru solidně podporoval orchestr, jen někdy možná až s příliš přeznívajícími tympány.

Estetika tónu Olivera Triendla vynikla zvláště v druhé lyrické a pomalé větě. Adagio un poco mosso klade nároky nikoliv ve smyslu vysoké frekvence not na jednotku času, ale především ve správném načasování tónů. A i zde sólista přesvědčil. Půvabné melodii s jemnými drobnokresbami ornamentů odolal asi jen málokterý návštěvník. Poté, co dozněla závěrečná věta Beethovenova Císařského koncertu, publikum propuklo v hlasitý aplaus, jímž si vysloužilo ještě jeden sólový klavírní přídavek.

Vystoupení to bylo povedené a Jihočeská komorní filharmonie ukázala, že se v klasicistním repertoáru cítí skutečně jako ryba ve vodě.

JAN BLÜML
Autor je muzikolog