Žalman přepřáhl a jeho kočár frčí dál, vícehlas se ale příliš nedaří

Mimořádnost chvíle měla být ještě podtržena skutečností, že Pavel Lohonka měl dva dny před tímto večerem narozeniny a další dva členy (baskytaristu Petra Novotného a Míšu Hálkovou) to čekalo v nejbližších dnech. Dary nakonec dostával jenom Žalman, většinu sektu určeného k přiťuknutí poslala kapela do publika, došlo i na dary z lidu.

Méně se mluvilo

Prostě se Žalman & Spol. snažili (úspěšně) vybudovat přátelskou atmosféru, a to nejen kvůli divákům, protože při některých skladbách byla jejich nervozita celkem zřetelná. Což vůbec nebylo špatně: viděli jsme, že těm starým mazákům setsakra záleží na tom, jak se jim koncert povede a jak je publikum vezme; žádné „děláme radost hlavně sami sobě“, což posluchač v případě některých hudebníků může zažít.

Když se zrovna neslavilo, tak se asi o něco více hrálo (24 kusů za večer včetně přídavků) a o něco méně mluvilo, než tomu bylo v poslední době 'u Žalmanů' zvykem. Jedním z nejzajímavějších aspektů podobných restartů je skutečnost, že se vlastně zcela znovu ustavuje repertoár, rozuměj: ten malý hraný výsek ze všech existujících písní. Takže jsme kromě songů, které od svého vzniku či vydání zněly stále (Píseň malých pěšáků, Divoký horský tymián, Byla vojna, Jantarová země…) mohli slyšet kousky, které jsem přes jejich dobovou proslulost neslyšel, ani nepamatuji (Dej mi tón, Čekej, malá Gréto, Nikdo se nesmál, Sen o Berenice…) i písničky málem zapomenuté (Do jedné řeky, Píseň pro čaroděje, Po noci přijde noc…). Novinka byla jediná, jmenovala se U sta hromů a pro jistotu zazněla hned dvakrát, aby celý večer zarámovala – ale novinky asi tentokrát stejně nikdo moc neočekával.

Co se nové instrumentace týče, Pavel Malina hrál zhruba stejně často na kytaru akustickou i elektrickou, občas nasadil držák s foukačkou a slyšeli jsme ho hrát i na mandolínu a irskou píšťalu. Míša Hálková se přiznala (nebo to o ní řekl Žalman?), že se v půli ledna začala učit na flétny, což tedy bylo hlavně na 'liduškovém' zvuku nástrojů slyšet, ale sklidila po zásluze potlesk za odvahu.  Petr Novotný si – na rozdíl od předchozího období – stoupl za klávesy snad jen dvakrát, jinak hrál na basu. V trojhlasu zpívali kromě Lohonky a Hálkové střídavě oba zbylí pánové (častěji Novotný), občas zazněl i čtyřhlas.

Chyb a chybiček bylo dost

Podobné koncerty jsou samozřejmě očekávány s otázkou, co změna přinesla a co odnesla. S vědomím, že vše může být za půl roku jinak, se pokusím o odpověď.  Plusem je samo znovuvynoření. Jako když váš známý zažije nějaký životní karambol a vy si nejste jisti, jestli ho ještě někdy uvidíte, nebo jestli to s ním ještě někdy bude takové. A ono je.

Potom očekávatelný efekt: je vidět, že muzikanty nová situace baví, zatímco u předchozí, lépe sehrané sestavy jsem si v poslední době nebyl jistý, jestli už trochu neplují ponorkou. Přínosem je lehce countryová, moc pěkná elektrika Pavla Maliny, která doplněním základního, folkově nacinkaného zvuku vlastně úspěšně nahradila Novotného klávesy.

Chyb a chybiček jsme slyšeli dost, hlavně ve zpěvu (nejvíc Hálková), ale to bych nebral vážně, protože se to nejspíš rychle usadí. Co se usadí těžko, je barva vokálu: nová parta ho nemá zdaleka tak okouzlující, jako sestava s manžely Brožovými nebo snad dokonce legendární 'Praspol' Lohonka – Jíšová – Hlaváč. Nicméně nejdůležitější je fakt, že legenda českého folku Pavel Žalman Lohonka i po 66. narozeninách s přepřaženým kočárem frčí dál. Věřím, že se dočkáme ještě i nových zásadních písní.

TOMÁŠ HRUBÝ
Autor je hudební publicista