Písniček na vaší novince je jedenáct, výhradním autorem té, která nese její název, jste vy sám. Jak vznikla?

Docela obyčejně, není na ní nic speciálního. To se tak někdy stane, že si sednu a prostě to přijde. Nikdy jsem neskládal písničky dlouho a dokonce se přiznám, že jsem se k nim ani nikdy nevracel.

Na ostatních písničkách se s vámi podíleli renomovaní producenti a autoři Peter Graus, Tomáš Zubák, Slávo Solovic, Marián Kachút a především Vlado Krausz, který je podepsaný pod největšími hity IMP Smile. Prý jste pracovali na dálku – neumím si to moc představit…

S Vladem Krausem, kterého považuju za jednoho z nejlepších slovenských textařů, jsem měl chuť připravit album už dávno. Vyšlo nám to ale až teď a já jsem za to velmi vděčný, protože spolupráce s ním (stejně jako i s ostatními) byla velmi spontánní. Sedli jsme si „do noty“, což se možná projevilo i v tom, že mnozí lidé, i mně velmi blízcí, občas nerozeznávali, kdo z nás dvou který text napsal. To, že jsme pracovali na dálku, protože Vlado žije v Kežmaroku a já v Bratislavě, bylo úplně jedno, nehrálo to žádnou roli. Nejsem typ interpreta, který by nutně potřeboval konzultovat se svým textařem obsah písně.

O to obdivuhodnější je kompaktnost celé desky, co do výrazu i výpovědi. Mimochodem, jak těžké je prostřednictvím písní odhalovat před posluchači své nitro?

Je to složitá záležitost, těžko se o tom hovoří… V minulosti jsem ale vydal album, které bylo mnohem osobnější než deska Už – v jejím případě jsou moje texty lyričtější v tom smyslu, že nejsou pragmatickými informacemi o mém životě.

Jaké máte se svou novinkou další záměry? Plánujete koncerty?

V létě se chystáme vystoupit na několika festivalech na Slovensku i v Čechách (pozn. například Benátská noc, Open Air Festival) s mojí koncertní kapelou, která album Už nerealizovala. Společně z něj vybereme jeden nebo dva hity, které zařadíme do repertoáru, samozřejmě v jiném – neelektronickém – aranžmá. A kdyby se ukázalo, že je tlak publika intenzivní, sestavili bychom z mých novinek koncertní program a následně vyrazili na turné. To všechno ale ukáže čas.

Festivalovému publiku jste se představil už vloni. Jak se vám vlastně zamlouvá způsob vystoupení, kdy se na scéně střídá jeden interpret za druhým?

Nikdy jsem ho rád neměl, což ale bylo zapříčiněno negativními zkušenostmi z festivalů z dob minulých. Proto jsem se také na dlouhou dobu zasekl a řekl si, že na festivalech vystupovat nebudu, především kvůli technickým souvislostem – vadilo mi takové to rychlé přestavování aparatury, se kterou jsem nakonec ani nebyl spokojen… Před dvěma lety mě ale k vystoupení na festivalu znovu zlomili a já jsem najednou zjistil, že už je dnes umějí organizovat na profesionální úrovni. A taky se mi zalíbila spontánní atmosféra, je daleko uvolněnější než v uzavřeném prostoru. Má zvláštní kouzlo.

Byli jsme u nás zvyklí, že jste spolupracoval i s českými autory. To už je minulostí?

Řekl bych, že v případě pánů Hapky a Horáčka je naše spolupráce stále otevřená. Zejména Petr Hapka je typ člověka, který reaguje na změny v sobě a ve svém okolí, a má období, kdy se mu maximálně daří a kdy se naopak na klavír nemá ani chuť podívat, což plně chápu. Pan Horáček je zase dokonalý veršotepec, který pracuje na svých textech do úmoru – jestliže já napíšu text za patnáct minut, on ho tvoří tři týdny a podle toho pak i vypadá. Nedávno jsme se setkali v talk show pana Saudka, kde jsme si řekli, že pokud se něco zajímavého objeví, dáme si vědět. Takže vyčkávám…

Co vás přesvědčilo, abyste vzal svá slova o ukončení kariéry zpět?

V určitém období svého života jsem dospěl k poznání, že pop music je hudba mladých pro mladé. Najednou jsem se v tom všem necítil dobře. A tak jsem vydal dost unáhlené rozhodnutí o konci mé kariéry, které jsem ale naštěstí poměrně rychle odvolal. Musel jsem totiž absolvovat několik předem dojednaných koncertů a díky nim jako by do mě vstoupila nová energie, chuť dál zpívat, ještě něco posluchačům říct… Tehdy jsem ani ve snu nepomyslel na vydání své nové desky. Všechno to přišlo neplánovaně, nečekaně. Výsledek teď těší i mě samotného.

Co jiného vám v životě ještě dokáže udělat radost?

Mé dvě děti, jednoznačně. Líbí se mi, že si jdou za svým, jsou to samostatné a cílevědomé osobnosti. Radost mám z hezké hudby, hezkého filmu či výstavy, radost mám i z procházky tichým voňavým lesem. Myslím si, že se mé radosti neliší od radostí „normálních“ lidí.