VYBERTE SI REGION

Jiří Schmitzer: Za pár let už budu těžko dělat horolezce

Herec, zpěvák a kytarista Jiří Schmitzer právě vydává svou čtvrtou desku. Jmenuje se Sbírka kiksů a jeden z nejoblíbenějších českých písničkářů na ní s neodolatelností sobě vlastní kazí, co může.

4.11.2008
SDÍLEJ:

PRŮKOPNÍK. „Řeknu vám to slovy,“ vyhrožuje písničkář Jiří Schmitzer na své nové desce, jejíž vydání považuje za skutečný mezník v dějinách českého hudebního průmyslu.Foto: DENÍK/Jan Handrejch

Ve skutečném životě je však pravým opakem svého muzikantského alter ega. Tichý člověk se zkoumavým pohledem, který váží slova o to déle, oč intenzivněji vnímá ubíhající čas. „Ten pocit jsem dřív neměl,“ přiznává, zatímco si zamyšleně balí cigaretu…

Původně jsem se chtěl zeptat, proč nepíšete nové písničky, ale pak jsem zjistil, že se vás na to ptá skoro každý. Má otázka tedy zní: Proč jste znovu nahrál ty staré?

Tam nejsou nahrané staré věci, tam jsou nahrané staré věci, které jsem zvoral. Ten název Sbírka kiksů je faktická informace o tom, co se na cédéčku nachází. A nemá smysl, aby si ho kupoval někdo, kdo ty písničky nezná. S firmou mám smlouvu na určitý počet alb, takže je to z nouze ctnost. Řekl jsem si, že udělám takovou srandu a vyberu repertoár, který neumím. Lidi baví, když to vorám, a navíc to je průkopnický krok, protože takové cédéčko jsem ještě neslyšel. Ostatní písničkáři taky dělají chyby, ale většinou začnou znova a pak vyberou, co se nejvíc povedlo. No a my jsme to udělali naopak – když jsem něco dohrál, tak jsme to vyhodili.

Nemáte ty kiksy už tak trochu naučené?

No jistě. Některé určitě. Ale na té desce je jich tolik, že všechny být připravené nemůžou.

Co pro vás znamenají vaše desky? Jsou pro vás stejně důležité jako živé hraní?

Rozhodně. Nejde jen o to, co na nich je, ale i jak jsou pojednané. Když si vezmete, co jsem už vydal a co vychází teď, zjistíte, že se vždycky snažím, aby nová deska vůbec nesouvisela s tou předešlou. První je tradičně písničkářská, Šílenec je poskládaný ze dvou částí, Bouda je aranžovaná a jsou na ní věci, které by se s kytarou těžko daly realizovat. Takže je to taky o recesi. Abych pobavil nejen konzumenta, ale i sebe.

Vznikaly vaše staré písně postupně, nebo jsou z nějakého určitého období?

No, je pravda, že drtivá většina pochází z doby, kdy pro mě byla otázka minut, než dám dohromady text.

Kdy jste začal veřejně vystupovat s kytarou?

To už je dávno, vlastně to tak nějak spontánně přerostlo z různých hraní ve foyeru divadla a podobně. Řeknu vám konkrétní příklad: já jsem byl asi dva roky v angažmá v divadlu Ateliér. Hrál jsem v druhé části představení, které zahajovali společným dialogem Jirka Císler a Jana Kasanová. A jednou si to ti dva asi špatně napsali do diáře – prostě nepřišli. Co teď? Tak jsem navrhnul: „Heleďte, já tu první půlku odehraju sám.“ Ostatní mi hned začali říkat, že jsem se úplně zbláznil. „No co?“ povídám. „Tak hele, schválně!“ Vzal jsem kytaru a tu první část jsem odehrál.

Spousta vašich písniček mohla klidně vzniknout v hospodě nebo na mejdanu. Bylo to tak?

Ano. Třeba na vojně. Tam jsem měl spoustu času.

Takže když zpíváte „máme partu bezvadnou“, je to určeno konrétním osobám?

To jsem zrovna napsal pro film. Jeden režisér točil dokument o mládeži, kde se střídaly černobílé sekvence s barevnými. Začínalo to barevným záběrem ze školky, jak jsou ty děti hezké a jak si hrajou, a do toho střih! Ta černobílá realita, jak se nemilosrdně mlátí hračkami přes držku, brečí a tak dále. Pak třeba maturitní ples. Barevně byla sekvence předtančení a celá ta noblesa, a prd do toho černobíle půlnoc.

Staly se vám některé z těch historek?

No staly se každému. Buď jsem to viděl, nebo se mi to přihodilo. Už nevím konkrétně, co a proč, ale to si člověk nevymyslí. Já měl akorát nadělenou schopnost to zaznamenat. Ale jinak všecko, co se týká lidského jednání, ať už popsaného, nebo namalovaného, to se prostě stalo, děje a bude se dít. Aspoň takhle já si to myslím. A mám dojem, že proto ty písničky fungují nezávisle na režimu a na době.

Někdy se mi zdá, že chcete v textu sdělit něco zásadního, i když se to pak třeba zase nějak zvrhne, vytratí a rozmělní. Ale z rozhovorů s vámi je patrné, že vás zajímá, co se kolem děje, a chcete o tom mluvit. Snažíte se psát o problémech, které vás trápí?

Určitě, ale nikdy mě nenapadne řešení. Tak blbej nejsem.

Protože byste tím písničku zabil?

Přesně tak.

Máte hranici, za kterou byste při hraní nešel, nebo myslíte, že od vás lidi snesou všechno?

Nesnesou všechno. Ta hranice je, že je nesmíte urazit. A neurazíte je v okamžiku, kdy se necítíte nadřazený, ale jako součást sálu, jeden z nich. Jakmile dostanete pocit, že vy jste ten hlavní, už jste přesně v té fázi, kdy vám hrozí nějaká nepříjemnost.

Jako herec i muzikant máte úctyhodnou fanouškovskou základnu. Co ale posloucháte vy sám?

Záleží na náladě. Líbí se mi staří Kinks, písničky jako You Really Got Me. Potom Tina Turner, to je teda vážně síla. Klidně snesu některé věci od Limp Bizkit – na ty jsem dokonce udělal parodii. Ono se to dneska na člověka tak hrozně valí… Když já byl mladý, tak se na muzice nejen vydělávalo, ale taky se jí rozumělo. Dneska už je to jen o těch penězích. A obchodníci pomocí různých psychologických programů deformují talentované lidi, kteří by jinak mohli udělat něco opravdu zajímavého.

Na koncertech o sobě občas říkáte, že jste „unavenej starej bigbíťák“. Proč si vlastně nepostavíte kapelu a trochu to nepřiostříte?

Ono mě to teď asi čeká, protože jak na mě vždycky hulákali, abych hrál tu „prdel“ (písnička Máte na to? z desky Bouda), tak abych se toho zbavil, někde jsem řekl, že to teda udělám. Vzhledem k mému věku je to možná poslední příležitost. Protože křičet třeba v sedmdesáti „prdel, prdel“, na to bych už asi neměl sílu. Teď ještě můžu řvát tři minuty jako kráva. Ale co za rok?

Když už jste na to narazil, co s vámi dělá fakt, že vám příští rok bude šedesát?

Akorát si uvědomuju, že už mám málo času. Ten pocit jsem dřív neměl. Ani tak moc nepozoruju, že bych zmoudřel. Spíš vidím, jak se mi zužuje prostor pro určitý typ rolí, vyžadujících velké fyzické nasazení. To znamená, že za pár let už asi těžko budu dělat horolezce, kterému se podařilo někam vylézt. V tomhle je ten život vážně neúprosný.

Autor: Michal Bystrov

4.11.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO
Ilustrační foto

Policisté zadrželi muže podezřelého z únosu šestileté dívky

Malou dívenku odlákal v pondělí cizí muž do lesoparku v Třinci. Policisté je oba společně našli po několika desítkách minut, když do akce nasadili i vrtulník s termokamerou. Kriminalisté zjišťují, jestli se jednalo o sexuálně motivovaný čin.

AKTUALIZOVÁNO
Ilustrační foto.

V Drážďanech explodovaly dvě bomby. Před mešitou a konferenčním centrem

Drážďany - V Drážďanech na východě Německa vybuchly v pondělí večer dvě improvizované bomby: jedna byla nastražena před mešitou a druhá před mezinárodním konferenčním centrem. Exploze si nevyžádaly žádné zraněné, informovala dnes s odvoláním na německou policii agentura Reuters. "Zatím se k činu nikdo nepřihlásil, vycházíme ale z toho, že motivem byla xenofobie," uvedl šéf drážďanské policie Horst Kretzschmar.

V Česku je šest tisíc hospod „čtyřek" a pět tisíc cukráren. S EET váhají

Připomíná to pověstný klid před bouří. Ti, kteří jsou zavedením povinných účtenek nejvíce „zasaženi", se dva měsíce do startu elektronické evidence tržeb (EET) tváří, že se jich to zatím moc netýká. Upozorňuje na to třeba aktuální průzkum společnosti Storyous, která je jedničkou na tuzemském trhu gastronomických pokladen.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies