VYBERTE SI REGION

Sex, smrt, jídlo a klarinet

Promluvme si o králi americké komedie Woodym Allenovi jako o muzikantovi. Ať si kdo chce co chce říká, jeho nejlepším výkonem v této oblasti už asi na věčné časy zůstane role violoncellisty hrajícího v pochodové kapele, tahajícího za sebou po celém městě židli a marně se snažícího na ni v klidu usednout.

19.12.2008
SDÍLEJ:

JAZZMAN. Legendární americký herec, scenárista a režisér Woody Allen nikdy netvrdil, že se chce stát druhým Mr. Acker Bilkem. Popravdě řečeno, k jeho nejlepším výrokům patří tento: „Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že neumřu.“ Foto: ©Peter Kollanyi/EPA/isifa.com

Woodyho cellista to zkrátka stíhal hůř než jednoruký basák. Zmíněná scéna pocházela z Allenova prvního ryze autorského filmu Seber prachy a zmiz, který měl premiéru v roce 1969. Tehdy ještě máloco prozrazovalo autorovu náklonnost k tradičnímu neworleanskému jazzu, z něhož se stal postupem času podobně výrazný atribut jeho snímků jako hovory o sexu, smrti a jídle.

Ve skutečnosti však Woody Allen tento žánr poslouchal už od mládí, kdy se ještě jmenoval Allan Stewart Konigsberg. Měl ho stejně rád jako operu, kterou si mimochodem vloni poprvé zrežíroval na žádost uměleckého šéfa operní scény v Los Angeles Plácida Dominga. Že je Woody jazzovým fandou, začalo být veřejnosti jasné v roce 1972, kdy nechal přes titulky svého povídkového filmu Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) poskakovat houf králíků do swingového rytmu. Následoval snímek Spáč, který se sice odehrával v budoucnosti, ale byl podmalován nahrávkami dvou hudebních těles specializujících se na archaickou formu jazzu - dixieland.

První z nich, The Preservation Hall Jazz Band, patří dodnes k nejvýznamnějším dixielandovým kapelám v USA. Druhá, New Orleans Funeral Ragtime Orchestra, odvodila svůj název od staré černošské tradice: když pohřební průvod nese nebožtíka na slavný hřbitov v neworleanské čtvrti Lafayette (točila se zde například marihuanová scéna z Bezstarostné jízdy), hraje pomalu a v ponuré náladě spirituál When The Saints Go Marching In. Zato když se pozůstalí po obřadu odebírají zpět do města, vystřídá smutnou formu funébrmarše veselý „dixík“, jak ho známe z podání Louise Armstronga.

Woody Allen si s oběma soubory na soundtracku k filmu Spáč sám zahrál, čímž prokázal, že je docela obstojný klarinetista. Michael Žantovský si však ve svém příspěvku k allenovským biografiím navíc všiml, že se tu poprvé v režisérově tvorbě jedná o „použití hudby jako samostatné roviny výpovědi, která střídavě ironizuje, romantizuje a poetizuje děj obrazu“. To se naplno potvrdilo u mnohem pozdějšího filmu Prokletí žlutozeleného škorpióna, kde zvuk pikovaného banja charakterizoval náměsíčné scény hlavních postav.

Pondělní jamování

II když by Allenovy filmy mohly existovat bez dixielandu, některé naopak fungují i jako pouhá hudební stopa. Takový soundtrack k filmu Výstřely na Broadwayi lze považovat za skvěle sestavené jazzové album. Je vidět, že ho dával dohromady znalec. Souběžně s dráhou filmaře si Woody Allen od sedmdesátých let tiše a nenápadně budoval reputaci aktivního hráče. Letos je to už pětatřicet let, co začal vystupovat s partou jazzmanů v kavárně hotelu Carlyle na newyorském Manhattanu. Tak jako má někdo jiný ve středu mariáš nebo sex s manželkou, Woodyho najdete každé pondělí na manhattanské jam session. Nevynechal ji ani onoho večera v roce 1978, kdy si měl přijít pro Oscara za svůj snímek Annie Hallová. Nemohl – měl přece
v hotelu své lidi, kteří na něj přišli a zaplatili si lístek.

Hudebníci, s nimiž klasik světové komedie už léta hrává, si říkají jednoduše New Orleans Jazz Band. Na repertoáru mají všechny staré pecky od St. Louis Blues přes Down By The Riverside až po čísla, kterými lehce vybočují z formátu tradičního jazzu a dotýkají se náročnějších stylů (třeba September Song). V roce 1993 vydali album The Bunk Project a roku 1997 vyrazili na své první evropské turné, o kterém režisérka Barbara Koppleová natočila filmový dokument Wild Man Blues.

Woodyho hru popisují odborníci jako styl poučeného amatéra, jenž je sice technicky limitován, ale nepostrádá nápady. Jeho spoluhráči ovšem nejsou žádná „béčka“. V současné sestavě New Orleans Jazz Bandu můžeme slyšet i basistu Grega Cohena, jenž zásadním způsobem ovlivnil jedinečný sound nahrávek barového písničkáře Toma Waitse.

Autor: Michal Bystrov

19.12.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies