VYBERTE SI REGION

Jarda Smejkal ze SuperStar: Nechci být horký brambor, který rychle vychladne

Turnov /ROZHOVOR/ - Ve čtvrtém pokračování úspěšného česko - slovenského televizního projektu SupeStar se dostal Jaroslav Smejkal, který pochází z Jenišovic u Turnova, mezi finalisty. Zaujal nejen porotu, ale i diváky, kteří mají hlavní slovo ve všech kolech soutěže posíláním telefonických hlasů, potřebných k postupu.

20.5.2013
SDÍLEJ:

Jaroslav SmejkalFoto: Archiv soutěže

Navzdory tomu, že porotce Palo Habera označil Jardu jako prvního, se kterým stojí za to pracovat jako s profesionálem, pochvalně se o něm vyjadřoval Ondřej Soukup a nazpívání duetu se mu nabídla třetí porotkyně Ewa Farna, skončil, matematicky vyjádřeno osmý. Sympatický dvaadvacetiletý zpěvák Jaroslav Smejkal, kterého většinou oslovoval moderátor Jaro, to považuje za úspěch, ale především obrovskou zkušenost, kterou by chtěl smysluplně zúročit. Do soutěže ho přihlásila sestra.

Co říkala sestra vaší úspěšné cestě až do finále?
Oni byli všichni strašně pyšní, že se mi daří. Bylo to vidět i v živém vysílání. Dali dohromady strašnou spoustu lidí od nás a každý týden tihle moji „Hujerovci" o sobě nechávali vědět. Osmdesát lidí v modrých tričkách s mojí fotkou a sám pan režisér měl radost, jakou atmosféru ti moji fanouškové vytvářeli. Bylo to úžasné, když člověk vylezl na jeviště vynervovaný, jestli se to povede, potom jsem viděl fanklub a řekl si, že ať to dopadne jakkoliv, mám podporu nejbližších lidí.

Když jste nastoupil do soutěže, jaký byl první dojem?
Na začátku jsem absolutně nevěděl, o co půjde. Věděl jsem, že tam jsou tři porotci, ale netušil jsem, co mě čeká. První dojem bylo asi naprosté vzrušení, bláznivost, jak si člověk může stoupnout před dvě národní televize a zkusit tam něco zakrákat. To byla asi první zmatená myšlenka, spojená s velikou nejistotou a strachem z toho, že by mohlo přijít „ne" a konec.

Na co jste si dlouho nemohl zvyknout?
No, on si člověk vlastně musel zvyknout rychle na všechno, protože to byl klíč k tomu, aby mohl postupovat dál. Na začátku jsme si třeba nemohli zvyknout na absolutní nedostatek spánku. Když probíhalo divadlo, tak to byl čtyřdenní maraton, kdy jsme dohromady naspali asi šest, maximálně sedm hodin. S postupem do finále si pak člověk musel chvíli zvykat na mediální tlak. Ne všechna média byla seriózní a ne všechna nás chtěla ukázat tak, jací opravdu jsme, v tom správném světle. Bylo zvláštní si zvyknout i na zájem lidí, kteří nás poznávali, zastavovali na ulici, chtěli podpisy. To byla příjemná novinka.

Zažil jste trému a pokud ano, jak jste se jí zbavoval?
Trému jsem měl, dokonce mě označovali jako největšího trémistu. Bez toho to ani nejde, nejdete tam s pocitem, že to nějak dopadne. Zdravá tréma je dobrá a posunuje k lepšímu výkonu. Když vylezete popáté na jeviště, už to není taková tréma jako na začátku a jak postupujete, jste jistější.

Co jste si sám pro sebe řekl hned na začátku?
Především jsem do té soutěže vůbec nechtěl, protože jsem se bál té hanby, když bych neuspěl. To byla moje největší obava, že bych šel domů se svěšenou hlavou. Co jsem si ale hlavně říkal v rámci celé té soutěže, abych hlavně byl svůj. Abych se neměnil pod tlakem médií a celého toho kolotoče kolem a zachoval si krédo, se kterým jsem tam vstoupil. To byla moje hlavní myšlenka.

Jak jste bral výroky poroty?
Pomáhalo to hodně psychicky v případě, že bylo to hodnocení pozitivní. Já jsem měl štěstí v rámci živých kol, že mi porota moc nenakládala. Sklidil jsem dost chvály hlavně od Palo Habery i Ewa Farna mi pomohla svým hodnocením, což mi pomáhalo. Pokud něco vytkli, snažil jsem se z toho, co mi říkali, vzít maximum, ale i to bylo relativní. I když si z toho hodnocení poroty vezmete maximum, máte týden na to, abyste to zpracoval. Do toho pracuje nervová soustava, točení medailonku, máte jiné aktivity, žijete společně ve vile. A nebylo vždycky lehké dostát maximálně tomu, co porota vytýkala. Každý se snažil vytěžit z rad porotců, ale nebylo vždycky v silách to splnit dokonale.

Když jste se dostal mezi finalisty, nakoplo vás to hodně?
Samozřejmě. Nejhorší bylo síto v semifinále, protože nás bylo šestnáct a každý věděl, že čtyři vypadnou. Ještě tam hrály roli národnostní číselné poměry postupu. Navíc jsme věděli, že autogramiádu bude absolvovat už jenom finálová dvanáctka, společný song nazpívá také už jen tucet nejlepších. Když to vyšlo, tak spadl každému úspěšnému kámen ze srdce. Věděl jsem, že i když potom vypadnu třeba první, tak se o mně bude do 2.6. vědět, protože grand finále je pro celou dvanáctku. Zvedlo se i sebevědomí, postoupil jsi jednou, tak proč bys nemohl postoupit i podruhé.

S kým jste se nejvíc ze soutěžících přátelil?
Se Sabinou, my jsme byli taková naprosto stejná krevní skupina. Je bezprostřední člověk, dá se s ní bavit o čemkoliv. Bylo to vidět i při tom emotivním loučení při vypadávání. My když jsme se spolu pak objali, tak to bylo na zlomení kolen. Uznávám ji jako dobrou zpěvačku a myslím, že by se tomu mohla úspěšně věnovat. Je také zajímavé, jak mluví hláskem a zpívá hlasem, což je úžasně zajímavý kontrast. Našli jsme společnou řeč i pokud se týkalo společenské zábavy, byli jsme velcí pařmeni a táhli jsme to spolu pokaždé při párty až do konce.

Jaká byla parta?
Úžasná, říkám to pokaždé a všude. Až na pár výjimek nebyly ani žádné velké hádky, ve vile to někdy nervní bylo, ale v mezích.

Měnily se ambice a bylo tam zajímavé přelévaní šancí?
Bylo, neustále. V každém „živáku" se tipovalo, kdo by mohl jít domů. Já jsem vždycky řekl nejdříve sebe a pak jsem třeba řekl ještě někoho. Takovým příkladem byla Kristýnka Debnárová. To kolo, co jsem vypadl, byla podle médií jasnou aspirantkou na vypadnutí, ovšem předvedla skvělý výkon a zazpívala svůj vrchol v celé soutěži. V tu chvíli se automaticky přelijí ty váhy a černý Petr musí padnout na někoho jiného. Přeci nepůjde pryč ten, kdo byl tak famózní.

Co bylo na týdenním životě finalistů ve vile nejzajímavější?
Každá nová zkušenost, která přišla. Týden co týden jsme zažívali něco nového. Vezli jsme plyšáky do dětského domova, měli jsme lektorky zpěvu, natáčeli jsme v profesionálním studiu společný song, pustili nás ven. Zážitků bylo mnoho. Čas od pondělí do pátku letěl neskutečně.

Jak jste byl spokojen s prací vizážistů?
Já jsem si to maximálně užíval. Mám moc rád, když se o mě někdo stará. Tam byl profesionální tým jedna báseň. Kromě oblékání a vlasů jsme u toho zažili vždycky strašnou legraci. Ani jednou se mi nestalo, že bych musel protestovat proti tomu, co mi udělali. Vždycky se mi trefili do vkusu. Oni se nás snažili i poznat a podle toho dělat svoji práci.

Pomáhalo vám při soutěži publikum hodně?
Moc. Samozřejmě, že když vás pochválí porota, vážím si toho, ale reakce diváků je k nezaplacení. Tam bylo poznat, jak to dokáže nakopnout. Když se lidé zvednou, křičí pískají, jdou s vámi, to je krásný pocit, Jen to člověk nesmí přepísknout, nechat se unést. To se mi stalo při mém posledním vystoupení, kdy už jsem pak místo zpěvu jenom chrčel.

Kdy jste zažil největší horkou chvilku při zpívání či okolo něho?
On by každý čekal, že to bylo v té chvíli, kdy jsem vypadl, ale ne. Já jsem se ráno probudil s tím, že jsem si řekl: Járo, ty dneska skončíš. Možná proto jsem byl připraven a vzal to lehce. Pro mě nejhorší bylo semifinále. Chtěl jsem za každou cenu do finále. Osm lidi postoupilo, osm zůstalo. Z nich si moderátoři tahali vždycky jednoho příslušníka národnosti. Čecha, nebo Slováka s nejmenším počtem hlasů. Já tam zůstal s Janem a když moderátor řekl, že vypadává Ja…, blesklo mi, že to nevyšlo. A ono vyšlo. Chtěl jsem jít do finále, postoupit a splnilo se.

Jak to bude s nabídkou Ewy Farné na společný duet?
Jsme v kontaktu, nějak jsme si padli do oka. Ona Ewa povídala, že i kdybych nechtěl, že mě dokope. Já mám veliký zájem, tak to určitě vyjde. Ona je dobrá, být v devatenácti v porotě, kloubouk dolů. Nehledě na to, jak zpívá a co umí.

Přišly už nějaké nabídky?
Nabídek přišlo víc. Já jsem z nich vybral tři majoritní. Jedné jsem se zaslíbil hned, s tou bych chtěl prorazit. Jakmile se vydá tento singl, půjdu za dalšími dvěma a potom budeme paralelně točit.

Povídáme si ve chvíli, kdy zůstali už jen čtyři kolegové, kdo si myslíte, že má největší šanci vyhrát?
To se strašně těžko posuzuje, protože každý má něco. Myslel jsem, že by mohla vyhrát Veronika, ale ta už vypadla také. Domnívám se, že vyhraje Sabina. Mám je všechny rád, ale přál bych to nejvíc jí.

Co dál?
Já jsem teď už strašně rád, že jsem se té soutěže zúčastnil, stále z ní čerpám. Je to obrovský benefit, že si mně někdo všiml, ozval se a že je tu reálná možnost, abych se mohl živit tím, co miluji. Chtěl bych se dál jevit v tom stejném světle, nepodléhat manýrům, snažit se být svůj. Pokusit se posluchačům hudbou něco předat, dát do toho svůj pocit a hlavně se hudbě věnovat. To je můj cíl číslo jedna. Chci jít svou cestou, neláká mě muzikál, myslím, že na něj ani nemám hlas. Líbilo by se mi prorazit jako sólista a potom si jet svoji dráhu s odbočkami. Chci teď chytit příležitost za pačesy, když už je možnost, abych se dopracoval toho, že zpěv a hudba budou mé denní zaměstnání a nebudu si jen tak pro zálibu zpívat ve sprše.

Kdo je… Jaroslav SmejkalJaroslav Smejkal je z Jenišovic, malé vesnice blízko Turnova. Po základce studoval gymnázium v Jablonci nad Nisou, během školy chodil do hudební školy manželů Cidlinských, učil se hrát na kytaru, skládat i vlastní písničky a potom je prezentovat. Dvakrát vyhrál celostátní kolo Folkového kvítku, když se otrkal, vystupoval i na folkových festivalech včetně Porty. Odjezdem do ciziny pak na čas zpívání i hraní opustil. Po maturitě si totiž řekl, že učení bylo už dost, žádná vysoká škola, ale práce a poznávání. Odjel do Anglie, kde pracoval jako číšník v hotelu a zdokonaloval se v jazyce. Když mělo přijít povýšení do manažerského postu, musel rychle z rodinných důvodů domů a zpátky se už nevrátil. Napadlo ho, že by přeci jen mohl studovat. Jaroslav Smejkal prožil tři měsíce na pražské Metropolitní univerzitě, ale nelíbilo se mu tam. Odstěhoval se z Jenišovic do Prahy, kde nastoupil krátce k jedné britské firmě. Potom přišla SuperStar. Sestra, která kdysi zpívala s kapelou, ho do soutěže přihlásila, ač sám nechtěl. 

VLADIMÍR BURJÁNEK

Autor: Redakce

20.5.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Muž našel v autě zaseknutý krumpáč. Je to pomsta, myslí si

Klatovy – Pořádný šok čekal na muže z Klatov. Když přišel ke svému autu, zjistil, že v něm má zaseknutý krumpáč.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies