VYBERTE SI REGION

Smetáček: Zdravé bláznovství odedávna vyhledávám

Praha - S uměleckým vedoucím Traditional Jazz Studia neboli Smetáčkovců o padesáti letech muzikantského života

27.7.2009
SDÍLEJ:

Pavel Smetáček - kapelník Traditional Jazz Studia neboli SmetáčkovcůFoto: Deník/Koťátko Jiří

Když se řekne Traditional Jazz Studio, pookřejí hned všichni milovníci tradičního jazzu. Ale když se řekne Smetáčkovci, zpozorní i ti, kteří se o tento žánr příliš nezajímají. Jedni je znají z filmu Až přijde kocour, jiní z desek Evy Olmerové a další třeba z krásné písně Suchého a Šlitra Kamarádi. Kapela, která letos slaví neuvěřitelných padesát let existence, je už několik generací pojmem na české i evropské hudební scéně. Koncertovala a natáčela s americkými jazzmany Albertem Nicholasem, Bennym Watersem a Tonym Scottem, byla zvána do všech koutů světa včetně New Orleans. Na letošní podzim plánuje klarinetista Pavel Smetáček se svými spoluhráči vystoupení v Semaforu, Činoherním klubu, na plzeňské akci Jazz bez hranic i pražském festivalu Žižkovský podzim. Z toho je vidět, že nejen kola pop music, nýbrž i jazzu se točí dál…

Kdosi o vás řekl, že jste „sympaticky konzervativní“. Myslíte si, že k hraní tradičního jazzu je jistý konzervativismus zapotřebí?
Podle toho, jak to myslíme. Kdo podobně jako já popírá všudypřítomnost vývoje, bývá shledáván nedůtklivým konzervativcem, neochotným či dokonce neschopným překonat svůj předpojatě přehlíživý vztah ke změnám. Takto zúžený konzervativismus je mi zcela cizí. Denně mě překvapuje tolik změn, kolik jich vůbec dokážu spočítat. Přesto však většinu z nich nespojuji s vývojem. Co všechno pro nás, kteří mluvíme česky, vůbec může, má či nemá být nazýváno vývojem? Bývá to hlavně slavná autorská dílna, zvaná též evoluce (evolution), čili vše po pra-zážehu velkého „vesmírného výprasku“, následovaného bezprostředně spuštěným „běžícím pásem“ tvorby a proměn biologických druhů. Jindy jím však bývá spíše rozvoj (development) lidských podnětů, jemuž ideologové podsouvají vědeckou pečeť nezvratného zrání nižšího ve vyšší, tedy i nedokonalého v dokonalé. Za vývoj však bývají běžně vydávány dokonce i kdejaké shluky ledabylého hemžení, což už by asi nestálo ani za odmítavý výrok, nebýt uznale pověrečné pozornosti věnované stejně plytkým tvrzením o tom, že „vývoj ani pokrok nezastavíš“. Doufám, že mne tyto úvahy opravňují přiřadit ke své dosud zveřejněné povaze umí(r)něného tradicionalisty také vyznání ještě umí(r)něnějšího konzervativce.

Název Traditional Jazz Studio (podobně jako Spirituál kvintet) vystihuje charakter hudby, kterou soubor hraje, jen zčásti. Měli jste už od počátku představu, že budete v rámci tohoto vymezení experimentovat?
Zpočátku asi ne. Ale v souladu s často připomínanou růzností v jednotě či jednotě v různosti poznáme, jak málo si protiřečíme. Stravinskij, Picasso, tedy i takoví umělci, udivují, řekl bych, novým vztahem neočekávaného k očekávanému. Totéž platí i o tvůrčím uchopení tradičního jazzu. Je jakousi otevřeností v prostupné uzavřenosti. Tvořivým překračováním pěstěných daností. Kdybychom nic daného nezachovali, tápali bychom a ztráceli schopnost porozumět působivosti právě těch, vždy jen částečných, tvůrčích proměn.

Zmínil jste Picassa. Měli jste jako on také svá období, kdy jste byli něčím konkrétním výrazně ovlivněni a chtěli si to vyzkoušet?
Myslím, že ano. Zpočátku jsme se chtěli přiblížit tzv. folklornímu neworleanskému jazzu. Ten se hrál takřka výlučně ve svém rodném prostředí do roku 1917, odkud později přicházel hlavně do Chicaga spolu s osobnostmi, které tam z New Orleansu odešly. To už nebyl folklor, nýbrž neworleanská jazzová klasika, i když hraná v Chicagu. Bylo to méně živelné, zato podstatně kultivovanější. Ke kořenům této hudby se ještě vrátil tzv. revivalismus druhé poloviny třicátých let, přerůstající do následujících dvou desetiletí. Kid Rena, Bunk Johnson, George Lewis, Jim Robinson, jimž jsme se ve svých začátcích od poloviny padesátých let chtěli přiblížit. Když jsme pak roku 1959 začali pravidelně zkoušet a koncertovat, přikláněli jsme se k chicagskému působení neworleanských klasiků v čele s Joem „Kingem“ Oliverem, Louisem Armstrongem a Jelly Roll Mortonem. Ctili jsme však i bílé hudebníky dvacátých let, kteří se v rodném Chicagu učili od svých starších neworleanských kolegů. Umělecky asi nejzdatnějším byl z tehdejších chicagských nováčků trumpetista Bix Beiderbecke. Od poloviny šedesátých let jsme oba tyto stylově významné proudy střídali se snahou o vlastní skladby. Ty už byly stylově otevřenější.

Jak jste vnímal a přijímal vývoj hudby mimo jazz?
Populární hudbu jsem považoval za něco povrchnějšího, než byl například swing a počátky moderního jazzu třicátých a čtyřicátých let. Až později jsem pochopil, že leckdy i něco z toho, co jsme tehdy přehlíželi jako spotřební zboží, s jazzem tak či onak souviselo. Ale s hudbou následující po raném rock’n’rollu jsme si už vlastně nikdy neporozuměli. Když vešli ve známost Beatles, okouzlovaly nás spíš jejich lyrické písně a ty stránky jejich tvorby, které vycházely z historických kořenů středověké a renesanční kultury. Některé jejich věci jsme dokonce hráli, například Honey Pie a Maxwell’s Silver Hammer.

V sedmdesátých letech se repertoár Traditional Jazz Studia rozšířil o řadu autorských písní. Skladby jako Paralely nebo Můj život je taxi (obě s nevšedními texty Petra Landera) působí v kontextu ostatní české hudby dodnes velmi zvláštně. Mýlím se, nebo pro vás tato éra byla mimořádně plodná?
Ano, máte pravdu, kupodivu nejproduktivnější doba pro nás nastala v temnu takzvané normalizace. Šedesátá léta byla krásná tím, co všechno k nám přicházelo a co všechno jsme osobně i občansky zažívali. To nás však zároveň odvádělo od vlastní tvorby. Když nás později obklopovala ona pomyslná deka vojenského stanu, sestupovali jsme spíše do prostoru svého tvůrčího soustředění, v němž vznikaly zvláště naše stylově vybočující skladby.

Konkrétně hudbu k Paralelám charakterizují prvky, které jsou jazzu hodně vzdálené.
Kdybych byl do poloviny šedesátých let nestudoval muzikologii, což mě přivedlo k počátkům vícehlasu, nebyl bych nikdy zahustil bluesové rytmicko-melodické frázování souběhem čistých kvart a oktáv. Po raně středověké gregoriánsko-chorální monodii nastoupily ve zralém středověku další podoby raného vícehlasu. Ani tam se ještě skoro nepoužívaly souzvuky nám sluchově bližších tercií a sext, typické pro pozdější, po staletí běžnou polaritu durových a mollových tónorodů, nýbrž mnohem drsnější, až „vrčivější“ zvuky souběhu čistých kvart, kvint a oktáv. Nápěvu provázenému vícehlasem kvartových souběhů se tehdy říkalo organum. „Mé“ Paralely jsou tedy parafrází gotického organa, dovedenou až k bluesově rytmicko-melodickému přednesu. V polovině sedmdesátých let přikomponoval můj celoživotní soused, kamarád a umělecký spolupracovník Petr Lander, k původně nezpívaným Paralelám verbálně přehledný, ale metaforicky až alegoricky působivý český i anglický text žonglující s trefně obrazným pojetím obecné symboliky souběhu neboli paralel i v literárně obsahové rovině. Mé takto vysněné představě dostál, jak jsem doufal, opravdu mistrně. Později jsem se vpravil do metod historického vícehlasu ještě důsledněji než v Paralelách, a to ve své písni s názvem Look, He Is Here, opět s Landerovým textem, včetně autorovy anglické recitace. Hudební složka zde nabízí kromě souběžných kvart i kvinty a oktávy. Použity jsou dokonce i další, vnitřní hlasy, které se stále důsledně vyhýbají sextám a terciím. Takže souzvuky, považované již od baroka za celoevropsky nejlibozvučnější, by v této hudbě naopak zněly tak cizorodě, že se zde nejen vůbec nevyskytují, nýbrž přímo zapovídají. Do hudebního dávnověku jsem se vypravil ještě svou skladbou Tulák Budulínek a úpravami písní Beránci v modru a These Troubled Generations.

Skladba Paralely vynikla zejména díky skvělému podání Evy Olmerové. Proč jste se tehdy rozhodli ke společnému projektu zrovna s ní a ne s nějakou jinou zpěvačkou, například Hanou Hegerovou?
Hana Hegerová s námi zpívala a nazpívala několik šansonů, příležitostně jsme doprovodili i Ljubu Hermanovou. Obě dámy nás znaly z našich nadšených záletů do náruče malých divadel. Ony samy však našemu jazzovému doprovodu přednost nedávaly a jejich styl byl zase trochu vzdálený i nám, takže jsme s nimi ani častější spolupráci nevyhledávali. Ale když se objevila Eva Olmerová, bylo hned naprosto jasné, že jsme se vlastně nevědomky hledali. Původně jsme spolu měli nahrát jen jednu píseň. Jiří Suchý totiž prosadil pro supraphonské vydání Šlitrova, takže i svého, Blues samotářky právě nahrávku s námi.

S Jiřím Suchým jste natočili skvělou píseň Kamarádi. Proč jste toho společně neudělali víc?
Od druhé poloviny šedesátých až do první poloviny devadesátých let jsme byli tak vytížení, že jsme se prostě časově míjeli. V Semaforu jsme uspořádali všehovšudy asi čtyři koncerty, a to ještě v odstupech osmi až deseti let. Na gramofonové desky už jsme se po písničkách Kamarádi, Blues samotářky a Pro Kiki s ničím dalším od Šlitra a Suchého nedostali. Kamarády si u nás autoři objednali jako komicky rozvrzanou venkovskou kutálku, což mi přišlo mile zábavné, a tedy sympatické. Takovouhle zdravě bláznivou grotesknost totiž odedávna vyhledávám.

I když pro vás doba normalizace znamenala tvůrčí vrchol, zároveň jste museli cítit různé negativní tlaky. Nechtěli po vás kupříkladu tehdejší dramaturgové, abyste dělali estrádní show a pitvořili se jako Banjo band Ivana Mládka, který vzešel z téhož hudebního podhoubí jako vy?
Právě jsem se přiznal, že mi není ani různé pitvoření úplně cizí. Vy však asi mluvíte spíše o podbízivém šklebu pitvoření. Už jako dítě jsem se mohl zalknout lítostí, když někdo někoho šikanoval ponižující ironií. Moudrá ironie mi však nikdy nevadila. Časem jsem si řekl: ironie ano, je-li především sebeironií. Vysloveně jsem si například liboval v groteskních divadelních, filmových či televizních scénkách typu neworleanských pouličních kapel, s žonglováním parapletem, kde jsme při hraní tancovali, k čemuž hrála moje žena v úboru mažoretky na pikolu. Ale nikdy jsem nechtěl být u ničeho, co lhostejně přizvukovalo jakýmsi módně plytkým pseudoideím, nebo si s estrádně kýčovým nevkusem chlácholivě dobíralo nějakou mírně neobratnou společenskou nepoctivost, což bylo vlastně pochvalou.

Jak jste se vypořádával s faktem, že ta doba všechny, kdo v ní žili, nutila k významným lidským kompromisům?
Byl jsem poctěn darem křesťanské víry, což mě trvale zavazuje k životu bez takových kompromisů. Pokud jsme hráli v den nějakého významného křesťanského svátku, řekl jsem posluchačům, o jaký svátek šlo, co to pro mě znamenalo, a že si přesto či právě proto naplno zahrajeme! Neměl bych být tak domýšlivý, abych všechno vykládal milostmi Ducha Svatého, ale leckdy se takový výklad nabízel. Když jsem byl v roce 1977 pozván do Divadla hudby, abych podepsal „antichartu“, prostě jsem tam nešel. Čekal jsem následné potrestání, ale nic se kupodivu nestalo. Nebo když jsem vozil ze zahraničí náboženskou i jinou exilovou literaturu, do zavazadel se mi nikdy žádný celník nepodíval. Dával jsem přednost riziku před opatrností: pokud zakázané knihy neuniknou „jejich“ bdělosti, musím být ochoten přijmout postih, zatímco provezu-li knihy bez povšimnutí, poděkuji za pomoc „ochranky ze strany vyšší moci“. Etika těchto zkušeností platí stále, i bez ideologické cenzury zavazadel.

Autor: Michal Bystrov

27.7.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies