VYBERTE SI REGION

Soul je bonbónek, který jsem si dopřála na závěr

Na svém rozhodnutí nehodlá nic měnit – zpěvačka Marta Kubišová zakončí v příštím roce uměleckou kariéru. Její „korunou" je poslední studiové album Soul (vyšlo začátkem října u Supraphonu) obsahující dvanáct převzatých písní, které toužila zpívat a nahrát už ve své – jak sama říká – první kariéře, ale i ty, jež ji oslovily v nedávné době.

14.11.2016
SDÍLEJ:

Marta KubišováFoto: Supraphon

„Myšlenka vydat desku svých ‚srdcovek' ve mně zrála takové tři roky. Přivedl mě na ni Jiří Svoboda, který mi tenkrát na Letní scéně Divadla Ungelt řekl: ‚Co kdybyste nazpívala čistě písně od Arethy Franklin? Máte ji ráda…' Už předtím jsem měla v repertoáru asi tři její věci, tak jsem si pomyslela – dobře, uděláme to. Jenomže když jsme přikročili k jejich výběru, zjistili jsme, že by to asi byla ‚nuda'. Uvědomila jsem si jednak, že Arethu nepřezpívám, navíc některé její písně nelze do češtiny přeložit či přebásnit, protože na nich sama autorsky působila. A tak jsem původní záměr pozměnila," vypráví Marta Kubišová.

Výsledkem je široká paleta písní, především od amerických autorů. Zahrnuje úvodní soulovou klasiku Čau, Good Bye (Chain Of Fools), kterou premiérově uvedla v roce 1967 právě Aretha Franklin, či třeba A to mě trápí (I Hope You Find It), již pro film The Last Song nazpívala Miley Cyrus, v repertoáru ji má i Cher. Jejich výběr je vyloženě váš?

Kdepak, pracovali jsme na něm s klavíristou, aranžérem a kapelníkem Petrem Maláskem, který je zároveň producentem desky. Dlouho jsme vybírali a zvažovali, jestli na ni zařadíme to, nebo ono… Výsledek je takový, jaký je, jsem s ním moc spokojená.

Všechny skladby jsou opatřené českými texty, pod nimiž jsou podepsáni tři autoři…

No, všichni ostatní mi umřeli. Už dřív jsem pro ně oslovila Honzu Schneidera či Zdeňka Rytíře. Ten o tom, že chystám desku s převzatými písněmi, věděl, ale bohužel se nedožil.

Máte na ní aspoň dva texty z pozůstalosti Pavla Vrby.

Ano, mám, s Pavlem jsem byla pracovně spojená jak v první, tak i v mé druhé kariéře (myšleno po listopadové revoluci, pozn.).

Největším počtem textů vám přispěla Marta Skarlandtová.

Martu jsem si prověřila coby autorku libreta pro muzikál Touha jménem Einodis uváděný Divadlem Ungelt, hudbu k muzikálu složil Karel Štolba, takže jsme se velice spřátelily. Samozřejmě jsem o ní věděla, že má vystudovanou angličtinu, tudíž mi bylo jasné, že bude textům v originálu rozumět, že bude vědět, z čeho má při jejich překladu vyjít.

Byla by to spíš otázka pro ni, jak těžká to byla práce. Nezmiňovala se vám?

Ani moc ne. Myslím, že i díky tomu, že žije s muzikantem, se s těmi překlady vypořádala víc než dobře. Má moji poklonu. Stejně jako Václav Kopta, který mi dodal čtyři české texty. Oba jsou úžasní a jsem jim moc vděčná!

Máte na albu písničku, která je vám z těch dvanácti nejblíž?

Ano, jmenuje se The Performance Of My Life, tedy Cesta tvá má být tvůj cíl (autory jsou Neil Tennant a Chris Lowe, tvořili pro anglický tandem Pet Shop Boys, pozn.). Když jsem ji slyšela, hned jsem si říkala, že tuhle věc si musím určitě zazpívat. A to jsem ještě netušila, jak šťastně dopadne Václavův text. Opravdu jej krásně vystavěl.

Líbí se mi, že jsou všechny songy opatřené vysvětlujícím textem, kdo a kde je zpíval, myslím, že to člověka uvede do nálady. Jméno Arethy Franklin se u nich objevuje přece jen nejvíc… Četla jsem, že jste měla možnost slyšet ji naživo.

Ano, slyšela jsem ji na vlastní uši a viděla na vlastní oči. Bylo to před mnoha lety v pařížské Olympii, kde jsme byli s Helenou a Vaškem. Aretha tam tenkrát stvořila desku, na které je dokonce zaznamenán náš potlesk. S Golden Kids jsme pak byli i na festivalu MIDEM v Cannes na The Supremes, taky jsme je viděli takhle zblízka. A Ellu Fitzgerald jsem si pro změnu poslechla v západním Berlíně, kde koncertovala v rámci turné po Evropě.

Jednu z lahůdek na desce – Protihráč (Ever Changing Times) – jste si zazpívala s Matějem Ruppertem. Jak k tomu došlo?

Rozhodovali jsme se mezi Matějem a Vojtou Dykem, oba zazpívají snad všechno. Nakonec vybral Péťa Malásek Matěje – i z důvodu, že už jsem s ním něco dělala pro Monkey Business. Dal do té písně duši, je skvělý! Navíc, jak jsem se později dozvěděla, je to jeho zamilovaný song.

Opravdu je Soul vaše poslední deska?

Zcela určitě! Je to takový bonbónek, dle mého gusta. Teď už budu jen rok plnit koncertní povinnosti, mám jich plný diář. Důležité je, abych je zvládla za plného zdraví.

Nemrzí vás, že všechno skončí?

Ne, prosím vás, jen ať to dotáhnu do vítězného konce.

A co budete dělat potom?

Odpočívat. Mám dlouhodobě pocit, že chronicky zanedbávám všechny věci, které bych si už měla konečně užívat – vždyť je mi 74 let. Dvacet let jsem zpívat nemohla a dnes si říkám, že za to přece nepoložím život. To zas za to nestojí.

Jak to chronické zanedbávání věcí v praxi vypadá?

Dívám se třeba na televizi a po chvíli mi začnou hlavou běhat myšlenky, že musím udělat to a ono, pořád jsem hnaná nějakými povinnostmi. Tak se zvednu a jdu se jimi zabývat. A to mi Káťa z padesáti procent pomáhá – větší nákupy stíhám možná jednou za čtrnáct dní, takže to základní mi ona obstarává průběžně. Řešíme spolu i pracovní věci, sedí se mnou u počítače, když třeba právě autorizuju rozhovory… A najednou je skoro večer. V takových chvílích si říkám: „To jsem teda matka, ani nemám připravenou večeři!" No tak se jdeme najíst do hospody… Přitom prý vařím dobře. Nebo spíš jsem vařila.

Čemu se tedy budete konkrétně věnovat, jaký máte plán?

Například – už dlouho si zapisuju poznámky pro knihu, která bude o tom, jak jsem všechny ty věci a události viděla já. Zatím jsou ale opravdu jen v syrovém stavu, tak uvidím, jestli se mi je skutečně podaří dát dohromady.

To je ale přece další práce.

To jo, ale bez deadlinů. Budu psát, a když do toho náhodou přijde něco nečekaného, čemu se budu chtít věnovat, tak to psaní zase odložím. Nebudu se nikomu zodpovídat, to je ono.

Když do toho přijde něco nečekaného… Myslíte tím, že pokud vás někdo osloví byť k malé spolupráci, zvážíte ji?

Tak jsem to nemyslela. Věřím, že všichni respektují, že když řeknu, že jsem to „zapíchla", tak jsem to opravdu „zapíchla".

Mluvila jste o Touze jménem Einodis, původním českém komorním muzikálu, v němž se setkáváte s Anetou Langerovou. I ten skončí?

Jistě, Touhu jménem Einodis uvádíme čtvrtým rokem a ještě nás několik repríz, takových devět čeká, v červenci 2017, takže diváci mají stále příležitost ji vidět.

Čím to, že jste si s Anetou tak krásně sedly?

Ano, ona je skvělá! Líbí se mi, co dělá… Vůbec všichni ti mladí jsou úžasní! Myslím tím i režiséra „Touhy" Pavla Ondrucha, který na nás při zkouškách nikterak nezvyšoval hlas, nechal nás svobodně tvořit. Ke mně neměl žádné připomínky, což mě ze začátku malinko mátlo, dokonce i autor hudby Karel Štolba byl v klidu. Prý se teda po nocích po telefonu dohadovali s Martou Skarlandtovou, co jak má být, kolikaslabičná slova kde použít a tak dále, ale mně cpal do hlavy jednotlivé melodie s velkou trpělivostí.

Před rokem jste měla zdravotní potíže, chce se vám o tom mluvit?

Klidně a nahlas, pořád to říkám…

Na to, jak vážně ty informace zněly, vypadáte skvěle.

Děkuju! Já klamu tělem… Týden před tím infarktem jsem byla u svého praktického lékaře, který mi říkal, že mám daleko lepší imunitu než dcera Kateřina. No a devátý den poté to přišlo, to prostě nevymyslíte. Cukry jsem měla dobré, tuky výborné a najednou se v těle, na zadní straně srdce něco kouslo, takže mám dva stenty. Ale je to dobré. Jen se pro jistotu nesmím příliš vzdalovat od Nemocnice na Homolce.

S lékaři jste tedy stále v kontaktu?

Ano, pan profesor Neužil je výborný! Volá mi, aniž bych ho já sama obtěžovala. Nedávno byl v Americe a hned, co se vrátil, se mě ptal, jak mi vyhovuje jeden z pěti prášků, ten večerní, který jsme posledně vyměnili. Dokonce mi dovolil, že ho nemusím brát šest hodin před koncertem jako dřív, ale klidně až po produkci. Nic se prý nestane. Od té doby, co jsme Sortis odbourali, je mi líp… Musím ale pochválit všechny lékaře i sestřičky, kteří o mě pečují už řadu let, zkrátka celý tým z Nemocnice na Homolce odvádí skvělou práci!

Nedávno jsme vzpomínali (a teď budeme zas) na Václava Havla v souvislosti s jeho nedožitými osmdesátinami. Jeden z večerů jste mu věnovali i v Divadle Ungelt. Byl by podle vás za takovou pozornost rád?

To nevím, osobně si ale myslím, že Václava je nutné připomínat. To, že si s přípravou všech možných akcí dali mnozí tolik práce, je jen dobře. Protože málo platné, on byl osobnost, jakou tady široko daleko nemáme. Někteří o něm mluví hanlivě jako o „pražské kavárně", už se to stalo politickým pojmem, ale není mi jasné, proč… Asi proto, že jim tak připadáme. Upřímně řečeno, ráda bych byla kavárenským povalečem, ale nemám na to čas, takže ta „kavárna" nejsem. Ale vím, že s Václavem, ať už by v těch kavárnách byl, nebo by seděl doma v křesle a odpočíval, by tady bylo daleko veseleji. Svými analytickými připomínkami a glosami působil naprosto pozitivně, absolutně odmítal násilí, dokázal věci řešit, viděl je v globálních souvislostech. Tak, jak nám ostatním normálně není dáno, ale učíme se to.

Když jsme ťukli na politiku – podpořila jste iniciativu Vyměňte politiky. Jak vidíte dnešní situaci?

Tak, jak se nám předvádí v televizi. Přestože jsem si říkala, že si nenechám kazit náladu a kouknu se maximálně na to, jaké bude počasí, stejně se toho na člověka v pár minutách sesype spousta. Tuhle mě strašlivě rozčílila moje jmenovkyně Marta, komunistická poslankyně Semelová, když vycházela s úsměvem na rtech od soudu, který potvrdil, že se nemusí omlouvat za výroky o Miladě Horákové či invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Říkala jsem si, tak pozor, to je plivnutí nám pamětníkům do tváře! Copak si všichni myslí, že jsme přišli o mozek a o paměť? Ta paní je velmi sebejistá, překrucuje historii a pak se může najít někdo, kdo zapochybuje ve smyslu – kdoví, jak to s tou Miladou Horákovou bylo, nebo ten Biľak byl možná opravdu přínos, když k nám pozval ruská vojska… Historická fakta se musejí podávat tak, jak se skutečně stala, a ne do nich vnášet otazníky. Něco takového je hrozně nebezpečné. Takže paní Semelová by si měla dávat pozor, my ne. My musíme akorát pohlídat to, aby lidé jako ona v politických stranách neseděli.

Předpokládám, že zvířata vás na rozdíl od politiků nevytáčejí.

Ta mě nevytáčejí, zvířata za nic nemohou. Doufám, že budeme v natáčení pořadu na pomoc zvířatům Chcete mě? i nadále pokračovat. Občas je to natáčení sice náročné, ale já věřím, že má smysl.

Autor: Gabriela Kováříková

14.11.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Policie vyšetřuje učitele, který se ve škole zamykal s žáky

Šumperk – Nestandardní chování pedagoga v Základní škole Sluneční v Šumperku vyšetřují kriminalisté. Učitel se koncem minulého týdne zamkl s několika žáky čtvrté třídy v jedné z učeben. Co se za zavřenými dveřmi dělo, je nyní předmětem dohadů. Údajně si kantor na mobilní telefon fotografoval hochy vysvlečené v prádle. Později měl učitel vysvětlovat, že se jednalo o projekt do hodin anglického jazyka.

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Trump pozval Zemana na návštěvu Bílého domu

Praha - Příští americký prezident Donald Trump pozval českého prezidenta Miloše Zemana k návštěvě Bílého domu. Řekl mu to v dnešním telefonickém rozhovoru, sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Návštěva by se mohla uskutečnit v dubnu příštího roku. Zeman zároveň Trumpa pozval na návštěvu České republiky, americký prezident pozvání přijal.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies